Pages

1 reakcí

Střípky každodenních radostí

Nedělní oběd, máma servíruje rajskou s knedlíky:
"Dědo, kolik chceš knedlíků?"
Ticho.
"Ale jsou hodně velký..."
Pět minut ticho, pak se rozvážně ozve: "Nó, čtyři."
Máma dědovi naskládá na talíř čtyři knedlíky, maso a zalije omáčkou, položí talíř před něj na stůl, načež děda zareaguje: "Jéje! Ty sou fakt velký, to sem se přecenil."

***

Včera jsem psala dva zápočtové testy, čekalo mne hodnocení jednoho projektu a do toho ještě nějaké to vyřizování, takže jsem na dědovu otázku jak budu odpověděla, že nevím. Domů jsem přišla ve tři čtvrtě na dvě, děda tam nebyl. Přišel přesně ve dvě a ve dveřích zklamaně prohlásil: "Jéje, ty už seš tady. Jdeš dneska eště někam?"
"Jo, na další test, za dvě hodiny odcházím," odpověděla jsem a šla se učit.
Za hodinu a čtvrt se děda objevil v mém pokoji. "Neměla bys už jít, Šípková Růženko?"
(Většinu svého času doma poslední dobou trávím v posteli, protože jsem zvyklá si v ní číst i učit se. Děda se ale domnívá, že když jsem v posteli, znamená to, že spím. Neřekne mi jinak, než Šípková Růženko, jen jsem na pochybách, jestli to není proto, že zapomněl mé opravdové jméno.)
"Ne, odcházím za tři čtvrtě hodiny," řekla jsem mu a dál se věnovala učení. Děda jen nabručeně odpověděl:
"No jak myslíš."

***

Máma včera večer jako skoro každý večer, a zvlášť ten před Vánoci, vařila. Děda jako obvykle postával v naší miniaturní kuchyni, opřen o kuchyňskou linku.
"Dědo, nemohl by sis sednout? Já tady mám málo prostoru," ozvala se máma, když se pokoušela přes dědu dostat do jedné ze skříněk.
Děda se na ni podíval, vyfoukl kouř z cigarety, prohlásil "Ale di ty," a spokojeně setrval na svém místě.

***

Včera jsem nahlásila, že budu dnes v deset ráno vstávat. Měla jsem pečlivě nastavené budíky, protože šlo o zápočtový test a já nechtěla přijít pozdě. V deset ráno mě budík probudil, já se posadila na posteli, protáhla se a protože jsem hodlala vstávat, radši jsem vypnula další budíky. V ten okamžik se objevil děda a důležitě mi oznámil:
"Je deset hodin."
"Já vím," řekla jsem, sedíc na posteli a chystajíc se svlékat.
"Tak vstávej," přikázal mi děda a odešel.
Za pět minut, právě když jsem si oblékala podprsenku, se děda objevil znovu. Soustředěně mě sledoval, jak nahá pobíhám po pokoji a vybírám si, co si vezmu na sebe.
"Vstáváš?" zeptal se pak.
"Jo," zavrčela jsem a doufala, že se ho tím zbavím. On ale dál stál a soustředěně pozoroval mé odívání.
Opět se objevil, zrovna když jsem si malovala stíny.
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se netrpělivě, když stál kousíček ode mě a sledoval mě.
"Já jenom abys nezaspala," prohlásil děda, otočil se a odešel. Jako kdyby si myslel, že můžu usnout uprostřed nanášení maskary.

0 reakcí

Ranní vstávání

O tom, jak mě i mou maminku děda neustále hlídá, jsem tu již nejednou psala. Půvabná jsou však naše rána. Když jsem byla na gymplu, děda měl přesný přehled o tom, v kolik mi začíná vyučování. Cesta do školy mi tehdy trvala asi 35-40 minut, takže jsem vyrážela z domova okolo čtvrt na osm. A když se mi podařilo vyignorovat budík (v čemž jsem vážně docela dobrá), děda ve čtvrt na osm přišel do mého pokoje s dotazem: "Ty dneska nejdeš do školy?" Načež jsem rozespalá já zašvidrala na budík, vyjekla, vyletěla z postele třetí kosmickou rychlostí a honem na sebe házela první oblečení, které mi padlo pod ruku.
S mými vysokoškolskými studii se můj denní režim značně znepravidelněl, což dědovi velice vadí, ale svůj rozvrh jsem před ním tento semestr jakž takž utajila. V praxi to znamená, že se mě každičký večer ptá otázkou, která zní, jako kdyby chtěl zjistit, jestli budu sněžit nebo pršet: "Tak jak zítra budeš?"
"V deset ráno odcházím, končím ve dvě, takže před třetí budu doma, a pak večer jdu zase pryč," odpověděla jsem mu včera.
"A kdy teda budeš doma?" tázal se děda.
"Přijde před třetí a odejde kolem půl pátý," přeložila máma úslužně mou informaci.
"Dobře," řekl děda.
S mými vysokoškolskými studii otázka "Ty dneska nejdeš do školy?" umřela. Místo ní se ale zrodila jiná: dnes  v půl jedenácté ráno přišel děda do mého pokoje a otázal se:
"V kolik že to dneska odcházíš?"
"V deset," zahuhlala jsem zpod polštáře.
"Je půl jedenácté," oznámil mi děda hlasem, v němž jsem cítila trochu výsměchu, a odcapkal.
S mými vysokoškolskými studii ale také odumřela snaha postíhat všechny hodiny, abych neměla moc absencí, tudíž jsem dnes ráno jen mávla rukou - je to jen přednáška. Každopádně to není poprvé, kdy se děda večer tázal, v kolik odcházím, a pak mě přišel vzbudit půl hodiny po čase, kdy jsem měla vypadnout z domu. Nevím, jestli tak zapomíná, nebo ho jen hrozně baví sledovat, jak se rozespalá vyděšeně vztyčím na posteli, chvíli zaostřuji zrak na hodiny a pak začnu vztekle sprostě nadávat, že už jsem zase zaspala. Občas se mi ale zdá, že druhá možnost je pravděpodobnější.

1 reakcí

Háčky

Víte, internet je skvělá věc. Díky němu si vždy, když někam jedu, najdu spoj, vyrazím tak akorát a nemusím moc dlouho mrznout na zastávce (tedy pokud to zrovna jede podle jízdního řádu, že). Ovšem děda mi celkem pravidelně mé časové plány nabourává.
Dnes se přišoural, zrovna když jsem vyrážela na francouzštinu a právě se oblékala do kabátu.
"Jaký tam máte věšáky?" otázal se náhle.
"Kde?" zírala jsem nechápavě.
"No tam kam chodíš."
"Jako na fakultě?"
"Ne, tam kam jdeš teď," upřesnil děda.
"Normální háčky," odpověděla jsem.
"Takže ne stojací věšáky?" zeptal se dědeček.
"Ne, háčky na stěně," řekla jsem a už už sahala po klice.
"Dřevěný na prkně?"
"Ne, kovový," odtušila jsem netrpělivě.
"A sou potažený gumou?" vyzvídal dál děda.
"Ne, jsou to obyčejný háčky z ohýbanýho kovu."
"Aha," pokýval moudře hlavou náš stařešina.
"Proč?" zeptala jsem se, protože už mě vážně zajímalo, k čemu tento výslech měl být.
"Jen tak," řekl děda s klidem a nechal mě odejít.

0 reakcí

Mikuláš selhal

V naší rodině už se soudí, že jsem z dob mikulášské nadílky vyrostla, takže se čokoládičky a podobné věci nepraktikují. Jen si občas dáme nějakou tu potřebnou drobnost a já už několik let dávala dědovi k Mikuláši diář. Diář je totiž pro našeho dědečka klíčovým doplňkem. Píše si do něj teploty naměřené za oknem a na stoupačkách v koupelně, zapisuje si každodenní výdaje a peníze za SMSky a hovory. A už několik let používá naprosto totožný typ diáře, který je atypický tím, že je uspořádaný na šířku. Obvykle nebyl nejmenší problém ho sehnat, stačilo zaběhnout do Luxoru a tam se ve spoustě diářů nacházel i dědův vysněný typ. Letos jsem ale těžce selhala. Proběhala jsem všechny Neoluxory, Neopalladia a jiná Neo, co jich jen v Praze je, zkoumala jsem papírnictví, stánky s výprodeji diářů a kalendářů, ale dědův oblíbený diář nikde. Prozkoumala jsem tedy stránky výrobce, kde mají sice sortiment dobře popsaný, ale dědův diář tam nemají. Z toho jsem usoudila, že se "dědovy diáře" prostě přestaly vyrábět a dneska jsem koupila velmi podobnou, jen trochu jinak graficky zpracovanou podobu, kde nebyla dvojstrana pro týden, ale pro 14 dní. Donesla jsem ho dědovi s tím, že "ten jeho" už se nevyrábí.
Děda se na mě nedůvěřivě podíval a pak vzal diář opatrně do ruky, jako by se bál, že ho kousne. Otevřel ho a prohlásil:
"To neni vono."
"Já vím, ale ten tvůj už nedělaj, hledala jsem ho i na netu," řekla jsem omluvně.
Děda diář rázně zaklapl a prudce mi ho strčil zpátky do ruky.
"Nechci," řekl kategoricky. "Já se ještě zeptám v papírnictví dole, tam ho vždycky měli."
Tak mi tedy nezbývá, než si koupený diář nabouchat kladivem do hlavy a doufat, že se stane zázrak a ten nesehnatelný diář budou dole v kouzelném papírnictví opravdu mít.

2 reakcí

Pošta

Už od základní školy jsem si vypěstovala zvyk, že když přicházím do domu, podívám se do schránky, jestli něco nepřišlo. Dělám to denně, klidně i o víkendech, je to prostě jeden z automatismů. Když ale děda čeká poštu, ptá se mě pokaždé:
"Ve schránce nic nebylo?"
A já pokaždé přidrzle odpovídám "Nebylo, kdyby bylo, přinesla bych to."
Naše pošťačka naštěstí už rodinu zná, takže balíčky, které přijdou na mé jméno, klidně nechá převzít dědu. Zrovna před dvěma týdny jsem očekávala dobírku, a tak jsem dědu varovala, že mi má přijít balík za čtyři stovky. Děda mi odpověděl, že to snad mít bude, a po dlouhém výslechu, o jakou zásilku jde a odkud má přijít se uvolil, že to tedy převezme.
Druhý den jsem přišla ze školy a ptám se: "Nepřišlo mi nic?"
"Copak ty něco čekáš?" podivil se děda.
"Jo, tu dobírku, co jsem ti o ní říkala."
"A ve schránce nic nebylo?"
"Ne."
"Tak nepřišla."
O pár dní později už jsem se celkem divila, že balíček nepřišel, a ptala jsem se dědy, jestli tu byla pošťačka.
"A dívala ses do schránky?" otázal se děda.
"Dívala, nic tam nebylo."
"A co čekáš?"
"Tu dobírku za čtyři stovky."
"Žádná dobírka nepřišla."
Další den, když jsem se ještě vyvalovala v posteli, mi přišel doporučený dopis a děda pošťačce ohlásil, že jsem doma a můžu si to převzít. Šla jsem si tedy pro zásilku (z Fleru) v pyžamu a děda pak hlásil:
"Tak ses konečně dočkala, co?"
"Ne, já čekám na tu dobírku, tohle byl jen doporučenej dopis."
"A co to je?"
"Jsem objednala pro holky něco k Vánocům," řekla jsem a rychle zmizela, než stihl vyzvídat ještě víc.
O pár dní později jsem se opět pídila po své dobírce.
"Ty něco čekáš?" divil se děda.
"Jo, dobírku za čtyři stovky," odpověděla jsem.
"A do schránky ses dívala?"
"Jo, nic nepřišlo."
"Tak asi nepřišla."
Další den mi doporučeně dorazila další objednávka z Fleru (jo, jsem maniak, ale to sem nepatří) a děda ji opět přebíral. Přihnal se pak za mnou zářící jako měsíček na hnoji.
"Konečně ses dočkala!" hlásil.
"Jenže já čekám dobírku, tohle je jen doporučenej dopis."
"A kdes k němu přišla?" divil se děda.
Po čtrnácti dnech už jsem se po dobírce přestala pídit, protože stejně nedorazila. Jen děda se mě od té doby denně ptá, jestli už mi přišla ta dobírka.

1 reakcí

Vánoce se blíží

Vybrat dárek pro našeho dědu byl vždycky oříšek. Náš děda totiž nikdy nic moc nepotřeboval, vystačil si se starými věcmi, k nimž už měl citový vztah, a kromě amatérské meteorologie nemá ani žádné koníčky, dokonce nikdy moc nečetl, takže i kupování knih o meteorologii je zbytečné. Většinou jsme mu kupovaly různé deodoranty a parfémy, těmi je už ale z minulých let zavalen. Meteorologické stanice jsme mu koupily hned dvě, přičemž jednu pak při "utírání prachu" (což je v jeho podání spíš víření prachu stařičkou prachovkou, co vypadá jako schlíplý kartáč z myčky na auta - takové letěly v devadesátých letech, kdy byly údajně revoluční, protože se měly zelektrizovat a pak přitahovaly prach, údajně, nikdy jsem si nevšimla, že by tak opravdu fungovaly) shodil ze zdi, takže teď leží na stole secvaknutá dvěma obrovskými klipsnami s velmi silnými pružinami, protože jen tak displej ukazuje údaje správně. 
A tak jsem se dědy před pár týdny zoufale zeptala, co chce k Vánocům. O pár dní později ke mně přišel s lístečkem v ruce a podal mi ho se slovy: "Milý Ježíšku, chtěl bych tohle." Na papírku bylo napsáno - barometr 100 mm s bukovou podložkou s mořením do odstínu mahagon, cena a adresa e-shopu, kde si ho děda vybral. Řekla jsem dobrá a objednala ho. Zároveň jsem se rozhodla koupit mu ještě, aby měl aspoň nějaké překvapení, nový hrnek na kafe, protože jeho starý je už hrozně otřískaný.
Dnes jsem navštívila obchod s českou keramikou v Celetné. Prohlížela jsem všechny hrnečky, co měli, až se mě slečna prodavačka zeptala, co sháním.
"Velký hrnek na kafe pro dědečka k Vánocům," řekla jsem po pravdě. "Takže nic s kočičkami, pejsky, sněhuláčky a sluníčky," dodala jsem (i když jsem v jednu chvíli dost váhala, jestli by z takového neměl větší radost, když se nám vrací do dětských let).
"Aha, v tom případě bychom tu měli tuhle kolekci," řekla prodavačka a zavedla mě k vitríně s hrnečky, které byly pomalovány osnovou s notami. Vzhledem k dědově zálibě v klasické hudbě jsem si řekla, že to by mohlo být ono, a jeden z hrnečků vybrala, že ho tedy vezmu. Paní prodavačka se na mě mile usmála a vzala mi ho z rukou s dotazem: "Budete to chtít zabalit?"
Řekla jsem, že ano, a přemístila se k pokladně. A paní prodavačka mi se stále milým úsměvem úslužně zabalila dárek pro dědečka do krásného šedého balicího papíru s lebkami... Tak trochu ironie osudu, co myslíte?

2 reakcí

To zase bylo ráno

Včera večer dorazil děda domů z jakéhosi sedánku okolo půl sedmé (aby stihl Ulici) a když jsem se vydala ho přivítat, málem mne převálcoval, protože od dveří strašně spěchal na toaletu. Máma po pár minutách zamířila tamtéž, načež se ozval výkřik "Co je proboha tohle?!" Tím mínila loužičku, která se nacházela na zemi před toaletou. "Ty jsi hodně spěchal, co?" zavrčela na dědu, který pyšně odpověděl "To jo!" a máma se chopila Sava a začala vytírat.
Dnes ráno, když jsem se rozhodla vstát, pochopila jsem, že příroda volá, zároveň jsem ale také podle hučení větráku pochopila, že bude muset počkat, protože ona místnost je obsazena. Zůstala jsem tedy ležet a čekala, abych po zaslechnutí spláchnutí vystartovala z postele. Děda ale vešel do mého pokoje, postavil se mezi dveře a otázal se: "Tak jak to dneska máš?" Pokoušela jsem ho odbýt obvyklým "nevim" a probojovat se do toužené místnůstky, děda ale stál pevně na dobyté pozici a odmítal se pohnout, dokud mu přesně nesdělím, v kolik večer přijdu domů. Odsouhlasila jsem mu tedy jeho domněnku, že přijdu v šest, a honem se kolem něj prosmýkla. Když jsem brala za kliku toalety, ozvalo se za mnou opět pyšným hlasem: "Nechoď tam, smrdí to."
Usoudila jsem, že bych se jednou mohla do školy dostavit včas, v okamžiku, kdy jsem ale chtěla vyjít z bytu, okupoval vchodové dveře děda, opřel se o ně a začal se s funěním obouvat a oblékat. Jeho odchod na nákup spěchal víc než můj odchod do školy, takže jsem čtvrt hodiny jen postávala v předsíni a čekala, až děda konečně uvolní prostor. Dočkala jsem se, děda za sebou zavřel dveře, já se, už beze spěchu, protože jsem stejně nestíhala, začala obouvat... a děda mě v bytě důkladně uzamkl na všechny existující západy. 

0 reakcí

Dušičky

Kousek od naší chalupy leží hřbitov, na němž jsou pohřbeny celé generace našich příbuzných. Dokud žila naše babička, vášnivá zahradnice, jezdili jsme hrob pravidelně obhospodařovat a vylepšovat, babička s radostí sázela nové květiny, hnojila, plela, kypřila… ale po její smrti nás postupně nadšení opouštělo, až jsme to dotáhli tak daleko, že na hrob zajedeme před dušičkami položit chvojí a věnec, a pak zpravidla uprostřed léta suché opadané větvičky odstranit, aby bylo za pár měsíců kam položit nové. Už dlouho jsme uvažovali o tom, že by bylo nejlepší několikametrový záhon na hrobě zrušit, zasypat kamínky a šmitec. Nám by ubylo starostí a nedělali bychom konečně na hřbitově mezi hroby pečlivě načančanými a opečovávanými místními tetkami ostudu. Teprve před týdnem se ale stal zázrak a děda zajel do OBI koupit černou fólii. Ke štěstí nám tedy chyběla už jen kamenná drť, pročež jsme se v pátek vypravili do Baumaxu.
Máma zůstala doma, jela jsem jen já, děda a C. Máma nás zaúkolovala, co vše máme koupit. Kromě kamínků jsme v Baumaxu potřebovali také roury ke kamnům, takže děda na parkovišti před obchoďákem dlouho řešil dilema, jestli nevzít vozík plošinový. Nakonec ho C. přemluvil, že bude stačit obyčejný vozík, a vyrazili jsme dovnitř. Já se za dveřmi radši trhla a šla si po svém, abych se s dědou a C. za necelou půlhodinku opět sešla. Kamínky měli (děda se rozhodl, že budeme originální a nebudeme mít maličké jako všichni, ale koupil čtyři pytle velkých), roury měli pouze s větším průměrem. Děda ještě několik minut kroužil mezi regály s živými květinami a zkoumal, zda tu nemají velký věnec z chvojí, jaký vždy dáváme na hrob o dušičkách, ale neuspěl, a tak zamířil k pokladnám. Když jsem viděla, že už budeme odcházet, chtěla jsem vrátit do kabelky diář, do něhož jsem si psala poznámky, děda na mě ale okamžitě téměř zařval: „To nech, já to zaplatím!“ Odpověděla jsem, že jo, a dál otevírala kabelku, načež na mě děda doopravdy zakřičel: „Nech to bejt, já to zaplatím z karty!!!“ Přitakala jsem, kabelku otevřela a vložila do ní diář, načež na mě děda zavřískal, že se po nás otočili lidi v širokém okolí: „JÁ TO ZAPLATÍM!!!“ Vysvětlila jsem mu tedy, že si jen dávám diář do kabelky, a mohli jsme konečně opustit Baumax.
Na parkovišti jsme koupenou mramorovou drť naložili do auta a děda prohlásil, že ještě potřebuje do Lidla. Řekli jsme s C., že tam s ním zajedeme, ale on řekl, že tam sám dojde a že na něj máme počkat na parkovišti. Věděli jsme, že dědova návštěva Lidla je otázkou přibližně hodiny, takže jsem se zeptala: „A kdy se tady sejdeme? Máš s sebou mobil?“ Děda mi věnoval velice šokovaný pohled a odpověděl, jako by to byla samozřejmost: „Ne, proč?“
Děda se tedy svým obvyklým pomalým tempem vydal do nedalekého Lidla a já s C., nemajíce co dělat, jsme vlezli do prodejny koberců. Po půlhodině bloudění mezi rolemi PVC, koberců a štosy rohožek jsme vyšli ven, nasedli do auta a jeli před Lidl, že na dědu počkáme tam. Objevil se kupodivu už po deseti minutách a sdělil nám, že koupil šest rohlíků a myslivce. Dojeli jsme k nedalekému Albertovi pro nákup potravin, načež nám děda sdělil, že šest rohlíků už koupil, a že dokonce vzal i myslivečka! Pomysleli jsme si s C., že 6 rohlíků pro 4 lidi na 3 dny je trochu málo, a dokoupili další.
„Víno nesmíme zapomenout!“ hlásil děda důležitě, co nám nadiktovala máma, abychom koupili.
„Citron,“ řekla jsem já, protože jsme byli blíž u oddělení ovoce a zeleniny.
„Ale na to víno abysme nezapomněli,“ připomínal děda.
„Neboj, teď koupíme citron,“ řekla jsem, načež se ozvalo:
„JEJDA!!!“
Uklidnila jsem svoje úlekem rozklepaná kolena a zeptala se, co se děje.
„Já zapomněl koupit citrónek do čaje,“ řekl děda.
„Fajn, tak ho koupíme,“ řekla jsem. „Ale teď jdeme pro to víno.“
„No ale abysme vzali toho citrónka, nezapomeň na to!“ upozorňoval mě děda důrazně.
Zašli jsme tedy koupit láhev bílého a červeného na svařák. „Máma ještě chtěla badyán, a ten citronek potřebujeme,“ řekla jsem.
„Citrónek!!!“ houkl na mě děda. Rozdělili jsme se tedy s C., že já zajdu pro badyán a on pro citronek. Vydala jsem se rychlým krokem pryč a doufala, že se děda tím pádem pověsí na C., on ale pro jistotu zůstal stát tam, kde jsme ho nechali.
„Máme všechno, jdem k pokladně,“ zavelela jsem. Následovalo ale zařvání:
„POČKEJ!!! Ještě to koření máma chtěla!“
„To už máme,“ vzdychla jsem. V ten okamžik mi začal zvonit telefon – volala máma, že máme koupit ještě olej.
„Víno už máme!“ hulákal mi děda u ucha, aby ho máma slyšela, takže jsem já neslyšela, co chtěla ona mně. „Ale nesehnali jsme věnec!“ křičel děda. Shodly jsme se s mámou, že věnec se dá koupit jako každoročně ve vsi hned u naší chalupy, a rozloučily se.
Konečně jsme mohli z města vypadnout a zamířit k domovu. Museli jsme se ale ještě zastavit v jedné vesnici s velkým železářstvím pro ony kamnové roury. Já ani C. jsme nevěděli přesně, kudy se do obce nejlépe dostat, a tak se C., když jsme se blížili k jedné z odboček, ptal: „Mám tady odbočit?“
Ticho.
„Mám odbočit už tady?!“ opakoval C. otázku.
Ticho.
Projeli jsme kolem odbočky a děda se ozval: „No mohli jsme.“
Pokračovali jsme tedy dál a odbočili až na další křižovatce, kde ale před nás vjel tirák. „Naštěstí za ním nepojedeme dlouho,“ komentoval to děda, načež jsme za tirákem jeli asi šest kilometrů. Pak začal tirák odbočovat doleva a já se zaradovala, že my přece jedeme doprava.
„No a my jedeme za ním,“ prohlásil děda, takže C., který cestu neznal, honem měnil směr.
„Jakto?!“ dožadovala jsem se vysvětlení, protože jsme už byli ani ne kilometr od železářství. Teprve po mém třetím rozhořčeném „JAKTO?!“ děda prohlásil:
„No jo, blbnu, měli jsme jet doprava.“
C. tedy otočil auto a vrátil se zpět a my mířili k železářství. C. pohlédl na hodinky a podotkl: „Jedeme blbě, zrovna budou mít polední pauzu.“
Děda opáčil: „Tam pauzu nemaj.“
Zaparkovali jsme před železářstvím a na dveřích se dočetli, že mají od poledne do jedné polední pauzu. Bylo třičtvrtě na jednu, tak jsme se rozhodli počkat. Během čtvrt hodiny přijela další asi tři auta, takže jsme se do železářství v celou nahrnuli jako kobylky. Děda si vyžádal roury a kolena, která potřeboval, zaplatil a mohli jsme jet.
„Jo, eště sem se chtěl zeptat, jestli maj ty věnce,“ řekl u auta děda, obrátil se a zamířil zpátky. Kde jinde než v železářství by koneckonců mohli mít věnce z jehličí, že.
Když se vrátil, oznámil nám, že máme jet směrem ke státovce a za koupalištěm doleva. Vyjeli jsme tedy, koupaliště bylo kousíček od železářství.
„Kam jsi říkal? Doleva, nebo doprava?“ ptala jsem se dědy.
„No jako ke státovce,“ zněla odpověď.
„Ale vlevo nebo vpravo?!“
„Ke státovce.“
Protože za koupalištěm naštěstí byla jen odbočka vlevo, C. tam zamířil a za chvilku jsme byli u květinářství. Pan květinář nám vysvětlil, že oni dělají věnce jen na objednávku, ale nakonec se uvolili, že dědovi jednu objednávku postoupí. Děda tedy zaplatil dvakrát tolik, než platil každoročně v naší vesnici, a jelo se domů.
V sobotu odpoledne jsme já, C. a máma vyrazili na hřbitov. Nejdřív C. celý hrob zryl a my s mámou vybírali drny a kořeny, po asi dvou hodinách snažení byl bývalý záhon připraven na zakrytí fólií a posypání mramorovou drtí. Nastříhali jsme tedy fólii, pokryli hrob a než C. donesl z auta pytle s mramorovou drtí, já podotkla: „Mně furt připadá, že toho bude málo…“
Pytle byly čtyři o velikosti asi 30x30 čísel. C. říkal, že jim prodavač v Baumaxu tvrdil, že jeden pytel stačí na 1 m2. Nevím tedy, jak si to milý prodavač představoval, každopádně když jsme všechny čtyři pytle vysypali na folii, pokryli jsme sotva čtvrtinu hrobu. Stará paní, která přišla zapálit svíčku na vedlejším hrobě, se škodolibě usmívala, když nás sledovala, jak se pokoušíme kamínky co nejvíc rozhrnout a nadáváme při tom.
„Že já tě tam s nima posílala, já doufala, že je jako ženská zkoriguješ, aby toho koupili dost, ale ty né…“ spílala mi máma, když jsme stáli nad černou fólií pokrytým hrobem tu a tam posypaným trochou kamínků.
Nakonec jsme se rozhodli, že hrob už víc nevylepšíme. Aspoň jsme měli program na neděli – ráno jsme s C. vyrazili opět do Baumaxu… kde ovšem velkou drť už neměli. Koupili jsme tedy osm pytlů maličkých šutérků a zamířili s nimi rovnou na hřbitov, kde jsme konečně úspěšně zakryli zbytek hrobu. Při zapalování svíček nastala další drobná potíž, protože dědou zakoupené dva kahánky (nevím proč každý jiný, když vždy dáváme do každého rohu náhrobního kamene jeden svícínek) byly vskutku věčné, aneb nedalo se jim sundat kovové víčko, aby se dala svíčka zapálit. Nakonec  se C. podařilo víčko vypáčit a svíčku rozsvítit, když ale po chviličce zaplápolala a zhasla, odmítl víčko znovu páčit a nechali jsme tedy svíce být. 
Na náhrobním kameni od soboty přibyla kytice a umělá růže ve váze. Nevím, jestli ji tam dala naše příbuzná, nebo se jen někomu zželelo ubohé rodiny, která ani nemá na to, aby koupila dostatek drtě na zakrytí celého hrobu…

1 reakcí

Raple

Jak už jsem párkrát zmiňovala, děda si vytváří vlastní názvosloví a vlastní slova, hlavně citoslovce. Kromě toho, že vříská, když mu něco upadne, slyší v některých zvucích jakási slova, která v nich nikdo jiný nedokáže identifikovat. Pamatuju si ale, jak jsem já v dětství tvrdila, že pračka při vypouštení volá "Víťo, Víťo!", takže se opět potvrzuje spirálovitá životní teorie.
Nejnovějším dědovým výdobytkem je "Raple." Protože je náš dědeček nadšeným divákem Ordinace v růžové zahradě, slýchám Raple dost často. Každá reklama je totiž od Ordinace oddělena reklamou na emco müsli, v níž stetoskop poslouchá krabici od müsli, která divně křupe. A děda vždycky, když se křupání ozve, začne křičet "RAPLE! RAPLE! RAPLE!!!" Poprvé jsem se strašně lekla, co se mu děje, ale když se o deset minut později na konci reklam "Raple" opět ocitlo mezi námi, pochopila jsem. 
Zajímavostí těchto dědových novotvarů je, že jsou velice ohebné a dají se použít jako jakýkoli slovní druh. Výjimkou tedy nejsou věty "Už to zase raplá!" nebo "Ty raplavý křupky bych si nekoupil!" a podobně.
Zároveň děda převzal slovíčka, která jsem já říkala, když jsem se učila mluvit. Bagru se tedy odteď říká bajek, letadlo je hýtaho a punčocháčům se u nás doma neřekne jinak než chančopunče. Zkrátka a dobře, ono může být i trochu infantilno, jen když je veselo...

0 reakcí

Plíseň

Začínám pomalu zjišťovat, že v naší rodině je nebezpečné už i jít se navečeřet. Aneb dnes jsem si takhle v klidu přišla do kuchyně, položila si pečivo na kuchyňskou linku a udělala si k večeři dva rohlíky se sýrem. Zakousla jsem se do prvního a přivítala mě má oblíbená nakyslá chuť sýru... a po chvilce také jakási podivná nezvyklá hořkost. Začala jsem tedy zkoumat zbylý sýr v obalu, jestli není plesnivý, ale vypadal naprosto v pořádku, a taky tak chutnal. Dojedla jsem tedy první rohlík, vzala do ruky druhý a zjistila, že je poněkud navlhlý. Na kuchyňské lince totiž byla (jako obvykle) rozlitá voda. Začala jsem nespokojeně kafrat - tak, aby to děda, sledující soustředěně televizi, slyšel - že už je zase linka politá vodou, načež se na mě dědeček podíval a svým obvyklým lhostejným hlasem prohlásil: "To není voda. To se mi rozlil tamten roztok, co mi dala doktorka na tu plíseň na rukou."

0 reakcí

Zase ta elektrika

Zdá se, že elektrické rozvody v našem bytě mají odzvoněno. Zásuvka v kuchyni poprskávala a bzučela už velmi dlouho, což ale dědečka nijak nevzrušovalo, ani poté, co jsem si do zásuvky zapojila notebook, jemuž začala okamžitě divoce blikat obrazovka a v rožku plochy naskakovalo okno Nabíjí se nenabíjí se nabíjí se nenabíjí se... Až když jsem minulý týden do zásuvky připojila fén a úspěšně tím vyhodila jistič pro celý byt, děda se po udiveném "Co to bylo???" druhý den rozhodl zásuvku opravit. Asi den poté jsem zjistila, že i zásuvka, kterou mám přímo u postele, si se mnou tiše povídá, a že deka, kterou mám kolem postele zavěšenu, je v místě zásuvky povážlivě teplá. Oznámila jsem tedy dědovi, že i moje zásuvka začíná blbnout, což mi děda jen stroze odkýval. Dnes mi začala poblikávat lampička, kterou mám do zásuvky zapojenou, a bzučení značně zesílilo. Přivolala jsem tedy dědu s tím, že bych ho požádala, aby se na zásuvku podíval, že vážně blbne a nechci někdy uprostřed noci náhodou vzplanout. Děda se na mě podíval, odpověděl: "Jenže to by se musela odsunout postel." a odešel. Tímto je patrně můj problém vyřešen.

0 reakcí

Stěhování národů

Pro naši rodinu oficiálně skončilo léto. To znamená, že jsme uklidili a zamkli chalupu a odvezli dědu po téměř třech měsících zpátky do Prahy. Přesun se samozřejmě neobešel bez množství zavazadel odpovídajícího stěhování vojenské nemocnice do Afghánistánu. Bohužel na vynošení veškeré bagáže jsme neměli k dispozici menší vojsko, které by se hodilo, a tak jsme si museli vystačit sami. Děda, obtěžkán taškami, vyrazil od auta k domu jako první, což znamená, že jsem ho (ověšená svým notebookem, máminým notebookem, televizí, kočkou, svou taškou a taškou s prádlem) po dvou metrech předběhla. Bylo to velice zbytečné, protože jsem si s sebou inteligentně nevzala klíče, tudíž jsem před domovními dveřmi zůstala stát. Když děda došel za mnou, nejprve se zastavil a chvíli zamyšleně dveře pozoroval, jako kdyby se snažil zámek myslí odemknout, jak to viděl v Harry Potterovi, ale nakonec pomalu vytáhl z kapsy klíče, položil jednu tašku tři metry od dveří, pomalu k nim došel, odemkl a vešel, galantně mi drže dveře. Nebylo mi úplně jasné, jak se hodlá pak vrátit pro tašku, kterou nechal na půli cesty, a tak jsem ji přibrala ke svým zavazadlům a jala se sápat do schodů. Dědovi ovšem z dřívějších dob, kdy byl jediným a silným mužem rodiny zůstala funkce nosiče nejtěžších tašek. Zavazadlo, které jsem po dědovi převzala, obsahovalo spoustu jídla, několik kilo jablek a pár lahví sodovek. V druhé ruce jsem držela naši mnohakilovou kočku a na zádech mi visely dva notebooky a televize, takže jsem ke dveřím dolezla téměř po čtyřech. Kdo by očekával, že po mně dorazil děda, mýlil by se, přisupěla podobně obtěžkaná máma a odemkla, divíc se přitom, proč toho táhnu tolik.
Máma doma jen shodila tašky a vydala se odvézt auto do garáže, děda vešel do předsíně, odložil svá zavazadla a svlékl si kalhoty. Zatímco já jsem se jala urychleně roznášet věci na správná místa a tvořit v předsíni trochu prostoru k průchodu, děda, pouze v trenýrkách, se postavil do dveří z kuchyně do předsíně a velmi dlouze se zahleděl na novou podlahu. Pak vyřkl svůj nekompromisní verdikt: "Fuj."
Právě jsem vybalovala a ukládala jídlo do ledničky, když se z předsíně ozvalo:
"Kams mi dala klíče?"
"Jááá?" opáčila jsem a pokračovala ve vybalování. Děda chvíli zmateně kroužil po bytě a opakoval "No to sem bláázen! To jsem vážně blázen!", případně se mě tázal, jestli nevím, kam klíče dal, až došel k závěru: "Já je musel nechat na chalupě!"
"A čím jsi odemykal ty domovní dveře?" zeptala jsem se tedy.
"No přece sem je nenechal ve dveřích," odporoval mi děda, ale nakonec si oblékl kalhoty, které mezitím už stihl pověsit na ramínko a zavěsit za dveře na věšák (ne, vážně se mě neptejte, proč si děda skladuje kalhoty na věšáku na kabáty, místo ve skříni, protože to je mi doopravdy záhadou) a chystal se podniknout pátrací výpravu. V ten okamžik se rozezvonil domovní interkom. Děda nejprve otevřel dveře bytu, protože ani po deseti letech, co interkom máme, nerozezná jeho zvonění od zvonku v patře, a potom teprve zvedl sluchátko. Obětavá paní sousedka naštěstí jeho klíče, které zůstaly opuštěny v domovních dveřích, zachránila a děda si pro ně došel. Ovšem otázkou je, co bude příště, až děda klíče zase někde zapomene a nebude po ruce žádná sousedka...

3 reakcí

Aj tý technologie

Vždycky jsem si říkala, že rozdíl jedné generace není až tak propastný, postupem času ale zjišťuji, že o třicet let starší mozek se zkrátka s moderními technologiemi nesrovnává tak snadno. Myslela jsem si, že když moje máma už dvacet let pracuje s počítačem, nebude pro ni osvojení nových výstřelků až takový problém, ale patrně jsem se mýlila. Jestli je ale vtipné něco pozorovat, tak je to jedna padesátiletá dáma, která učí zacházet s počítačem dvaapadesátiletého pána (který mimochodem kdysi vystudoval VOŠ s počítačovým zaměřením). Aneb - mámin přítel si pořídil notebook.
Od počátku jsem tvrdila, že pro člověka, který s moderním počítačem přicházel do styku jen velmi občas přes mě a mámu a to tak, že nám zpravidla sdělil, co chce zařídit, a my mu to zařídily, je notebook za 15.000,- zbytečný, ale nenechal si to vymluvit. Můj přítel mu tedy pomohl vybrat nabušené lenovo, které si mámin přítel hrdě donesl domů. Doufala jsem, že nebudu označena za technicky zdatnou osobu vhodnou k zacvičování, a radši vyklidila pole do obýváku. Za pár minut se z kuchyně ozvalo: "Pocem!!!"
Notebook byl položený na stole a tvářil se velmi nevinně, zatímco máma a C. stáli půl metru od něj a zahlíželi na něj, jako kdyby měl vybuchnout.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Zapni to, já se toho bojím," řekla mi máma a tak jsem stiskla malé tlačítko označené známým piktogramem. Počítač začal tichounce hučet a naběhlo jakési první nastavení Windows. "No vidíš, já věděla, že to bude něco chtít, tak jsem to nechtěla zapínat," řekla máma. Proklikala jsem se tedy nastaveními (skládala se přibližně z klikání na Souhlasím - Další - Další - OK - Další - Další - Dokončit) a na obrazovce se objevila plocha.
"Co sou tady ty obrázky?" zeptal se mě C. a ukazoval na ikonky na ploše. Máma se ke mně naklonila a moudře mi zabrejlila přes rameno.
"Tohle je koš," řekla triumfálně. "Pak je Adobe Reader, to je na otvírání pdfek, VeriFace, to nevim..."
"To je rozpoznání obličeje přes webku."
"OneKey Rescue System, to taky nevím co je..." otočila se na mě tázavě.
"To bude něco na  záchranu systému a dat, co já vím."
"EasyCapture taky nevím..."
"To bude nejspíš ovladač webkamery...?" ozvala jsem se.
"Jak to víš?" podivila se máma.
"Podle ikonky a názvu?" pokrčila jsem rameny.
"No to bych teda já nepoznala... No a Office, to jsou kancelářský programy na psaní a grafy a tak. Jak to, že to tu máš, vždyť jsi to nechtěl?" ptala se C.
"To je šedesátidenní zkušebka," odpověděla jsem a pak odešla přenastavit na našem routeru MAC filter, aby se mohl připojit i C. notebook.
"No teď se musíš dostat na internet, aby sis aktivoval ty Offisky," řekla máma C. 
"Proč? Ty jsou jen šedesátidenní zkušební," podivila jsem se já.
"Vždycky to přece chtělo aktivaci po internetu," řekla máma.
"No tu to bude chtít až za těch 60 dní, až ta zkušebka vyprší, si myslím," trvala jsem na svém já.
"Počkej, tak ty sis to koupil bez systému? Ty ho máš jen zkušebně?" otočila se máma na C., který jen nevěřícně zíral.
"Ale vždyť systém tam je," namítla jsem. "Jsou tam Windows 7 přece."
"Jo aha," řekla stroze máma. Pak začali s C. zkoumat, kolik má notebook USB a kam se zapojují sluchátka a podobné věci.
"A teď se dívej!" zavelela máma C. a chopila se myši. "Když to chceš vypnout, tak tady nesmíš kliknout na to Vypnout, musíš si tady kliknout na tu šipčičku..." chvíli zírala na nabídku, která jí vyjela...
"Tohle jsou sedmičky, tam můžeš kliknout na Vypnout, to není Vista," odpověděla jsem otráveně.
Naštěstí už se pak notebook přestal řešit a já šla za chvíli spát. Ještě před usnutím jsem ale od vedle slyšela mámin důležitý hlas:
"No HPčka jsou známá značka, ale to ještě neznamená, že jsou dobrý. A lenovo, no ti vyráběj hlavně televize, přes notebooky moc známí nejsou, ale tak třeba bude dobrej, uvidíš..."

Nový notebook byl v provozu skoro celý víkend. Ovšem ne, že by se nějak předřel. Od pátku až do neděle na něm C. hrál Mahjong. Moje máma zpravidla seděla ve stejném pokoji se svým notebookem, taktéž na něm hrála Mahjong a oba nadávali, jak je to debilní hra, že se jim nedaří, a sdělovali si, kolik jim zbývá tahů.
Tomu říkám rozumně investovaných patnáct tisíc korun.

0 reakcí

Jak chytit digitální signál...

Naše chalupa je usazena v malebném údolíčku, které zajišťuje nejen velmi nejistý mobilní signál, ale už odvěký špatný signál televizní. Už když jsem byla malá a na chalupě jsme měli ještě starý barevný televizor, který se musel před zapnutím chvíli zahřívat fénem (a který nám posléze ukradli, chtěla bych vážně vidět, co jeho funkčnosti milí zlodějové posléze říkali), zpravidla se mi stalo, že jakmile jsem chtěla na něco koukat, analogový obraz zešedivěl, rozřádkoval se a zvuk se občas vynořoval z urputného šumění. Jediný program, který fungoval spolehlivě, byla ČT1, nejhůř jsme chytali dvojku a Primu. S nástupem moderních technologií máma dostala služební notebook s televizní kartou a pokoušela se na chalupě chytat digitální signál. Pro tento účel jí děda koupil předzesilovač, s jehož pomocí se při vhodných atmosférických podmínkách dal naladit celkem solidní obraz, který se jen občas rozpixeloval či zasekl. Před rokem jsme proto s mámou koupily nový LCD televizor s digitálním tunerem, který vozíme s sebou z Prahy na chalupu a zpět, protože na naší chalupě se již nedá nechat jediná cennější věc, protože nám ji neustále vykrádají. Při použití předzesilovače televize fungovala skvěle, ale po čase se obraz začal čím dál tím častěji zasekávat (což děda vždy komentoval velice hlasitým výkřikem „PIXLÍ!!!“) a nakonec levný předzesilovač vyhořel. Děda ho tedy dal do opravy a mezitím koupil nový. Poté, co byl starý zesilovač opraven, děda začal nutit mámu používat předzesilovače oba, čímž pádem nám z televize trčí dvacet centimetrů dlouhá řádka plechových krabiček a spojů. Děda proto vytvořil jakýsi stativ, na který tuto řádku pokládá, protože jakmile se se symbiózou dvou předzesilovačů a anténní přípojky pohne, obraz začne pixelovat.
Před čtvrt rokem si mámin přítel pořídil satelit a rozhodl se ho u nás na chalupě vyzkoušet. Fungoval výborně, nabízel nepřeberné množství kanálů a náš děda byl v sedmém nebi, protože si mohl po libosti přepínat až do aleluja. Mámin přítel tedy přivezl satelit i na dovolenou na první dva týdny prázdnin, ale když měl odjet, děda prohlásil, že satelit moc upozorňuje na chalupu a že ho tu tedy nechce. Majitel tedy svůj satelit rozebral a odvezl si ho, děda ovšem vzápětí zjistil, že bez něj televize najednou moc nefunguje – tedy pixlí.
A řešení problému se špatným signálem podle jaderného fyzika? Děda vzal dvoumetrový drát zakončený krokodýlky, jednoho krokodýlka přicvakl ke konektoru předzesilovače a druhého položil na zem doprostřed obývacího pokoje. Změní-li se povětrnostní podmínky a signál začne vypadávat, stačí posunout krokodýlka do nové pozice, případně ho přicvaknout na garnýž, na kliku od dveří nebo jakoukoli jinou kovovou část v pokoji. Děda se tedy rozhodně nenudí, protože pobíhá po pokoji s drátem v ruce a pokouší se zjistit, kde je příjem nejlepší, a my se nenudíme, když při procházení pokojem zakopáváme o malebně rozložený drát.

0 reakcí

Dojemný příběh homlitky

Před pár lety náš děda prohlásil, že by se na chalupu hodil křovinořez. Maminka se v ten okamžik zaradovala, protože se snažila mu tuto myšlenku vnutit již dobrých pět, možná spíš deset roků, a začala vybírat a nabízet, že na křovinořez taky něco přispěje. Děda pak po večerech sedal u internetu a posléze nám přišel hlásit: "Vyvolával sem si ty křovinořezy a vozvalo se mi, že..." Sice nám chvíli trvalo, než jsme pochopily, že vyvolávat znamená hledat na internetu, ale nakonec jsme se s novou terminologií musely ztotožnit.
Před rokem, po dlouhé a náročné psychické přípravě, děda zajel do Bauhausu, kde měli zrovna slevy, a přivezl si odtamtud velkou neforemnou krabici s motorovým křovinořezem mně i mámě (a myslím, že i jemu) naprosto neznámé značky Homelite. Neznámost značky byla věcí velmi prospěšnou, protože díky ní stál křovinořez pouhých 2.200 korun českých! No nekupte to!
Po transportu na chalupu dědovi den trvalo, než byl schopen křovinořez uvést do provozu, a poté už se s blaženým výrazem ve tváři pustil s šíleně řvoucím strojem na rameni do sekání. Po asi pěti minutách stroj změnil zvuk a děda zjistil, že přeseknutím tenkého jasanového prutu ztupil nůž. Nevzdal se ale, vyměnil hlavu za strunovou sekačku a pokračoval vesele v sekání. Všem známým potom pyšně sděloval, že si koupil [homlitku], a všichni známí na něj naprosto nechápavě zírali. Přece jen, když někomu řeknete "Koupil jsem si Husquarnu", bude asi spíš vědět, o co jde, nebo alespoň o jakou kategorii přístrojů se jedná, náš děda však považuje termín [homlitka] za naprosto jednoznačné označení.
Letos byla homlitka opět pilně využívána ke zcivilizování naší zahrady, při použití ve vedru se ale máminu příteli podařilo ji trošičku uvařit. Děda mi tedy do Prahy volal, že mám najít v jeho složce záruční list a pojedeme do Bauhausu homlitku reklamovat.
Přijela jsem v sobotu ráno i se svou drahou polovičkou do Mladé Boleslavi, vysypali jsme se z autobusu a děda s máminým přítelem už na nás čekali. Zadní sedadlo auta bylo sklopeno a na něm trůnila nemocná homlitka, takže jsem se s mým milým musela scuknout na jeden a půl sedadla. Celý průjezd Mladou Boleslaví jsem se těšila, až zastavíme u Bauhausu a homlitka půjde do nemocnice, protože řeknu vám upřímně, nebylo to nic pohodlného.
"Kde je vlastně tady v Boleslavi Bauhaus?" otázala jsem se dědy, jakmile jsme vyjeli z autobusového nádraží.
"Naproti Olympii přece," oznámil mi děda.
"Tam, jak je Baumax?" zeptala jsem se.
"Ne, naproti Olympii," zavrtěl hlavou děda.
Vyjeli jsme tedy na boleslavský obchvat, obkroužili půlku města a sjeli u Olympie. Už zdálky na nás zářil obrovský červenožlutý nápis Baumax.
"Že by to bylo hned vedle sebe?" zeptala jsem se.
"Jo počkát!" vykřikl v tu chvíli děda. "Tady je Baumax! My potřebujem Bauhaus! Vždyť tady vždycky bejval! No to sem blázen," kroutil nevěřícně hlavou. "To museli změnit. Tak v tom případě je Bauhaus v Kosmonosích, u Globusu."
A tak jsme objeli kruhový objezd, vyjeli opět na obchvat a vraceli se ke Kosmonosům. Projeli jsme pomalu kolem tamějších obchodů, ale Bauhaus (ani Globus) nikde. 
"Ale já vím, že v Boleslavi je Globus a u něj je i Bauhaus," zlobil se děda. Zastavili jsme tedy kdesi na okraji Kosmonos a zavolali mámě, aby se koukla na internet, kde že přesně je tedy v Boleslavi ten Bauhaus. po chvíli nám přišla odpověď - v Boleslavi žádný Bauhaus není. Mohli bychom si ale zajet třeba do Liberce, Prahy, Budějovic, Ostravy nebo Brna. A tak jsme se, já s drahým namačkaní vzadu jako sardinky, vrátili na chalupu. No co, aspoň se homlitka trochu porozhlédla po světě. A za týden se snad porozhlédne znovu, to už by se totiž opravdu měla dočkat servisu. Pokud tedy Bauhaus kvalitní výrobky za dva tisíce vůbec servisuje.

3 reakcí

Jen když je veselo...

...aneb včera se u nás doma hodně křičelo. (pokračování článku Ještě jednou voda)

V půl páté se opravdu dostavil instalatér. Koukl se do stoupaček, prohlásil, že je potřeba vyměnit trubku, a děda ho pak sám (!!!) požádal, aby se podíval ještě na onu rok rozbitou baterii v kuchyni. Instalatér tedy v kuchyni prozkoumal baterii u dřezu a řekl, že by bylo ideální ji vyměnit, protože už má evidentně doslouženo. Sice by se dala ještě utěsnit, ale bylo by to řešení tak maximálně na půl roku.
"To už utěsnit nejde, já se snažil," řekl děda důležitě.
"No ono by to utěsnit šlo," pronesl instalatér, ale radši dodal, že tedy koupí baterii novou. Poté se podíval do skříňky pod dřezem a prohlásil, že se obává, že bude muset naříznout kuchyňskou linku. Děda vzal tuto informaci zcela s klidem, já jen trochu vytřeštila oči, ale radši byla zticha. Děda pak poskytl instalatérovi velmi podstatnou informaci: "Tyhle rozvody nám tady před deseti lety dělal váš tatínek!" Instalatér pokýval hlavou a odpověděl, že to nám ještě vydržely dost dlouho. Já si jen pomyslela, že je to spíš patnáct let, ale zase radši mlčela.
"No, já mám nasmlouvaný další zákazníky, takže to koupím a můžu přijít buď zítra hodně brzo ráno, po sedmý, tak ve čtvrt na osm, a nebo, jestli bez vody vydržíte až do čtvrtka, tak můžu přijít ve čtvrtek dopoledne, kolem devátý. Co se vám víc hodí?" zeptal se instalatér.
Děda se hluboce zahloubal, načež prohlásil: "No já si rád přispím, tak radši ve čtvrtek. Ale to to s váma vyřídí tady vnučka, já jdu k doktorovi."
V tu chvíli jsem tedy málem začala křičet, děda se na mě ale naštěstí obrátil: "Co řikáš, do čtvrtka to vydržíme, co?"
"Já bych řekla, že čím dřív to bude, tím líp," dovolila jsem si mírně zaprotestovat.
"No tak já teda zejtra vstanu, no," pronesl děda trpitelsky a instalatér za pár minut odkráčel.

***

"Kolik to bude stát?" otázala se máma, když jsem jí o instalatérově návštěvě referovala. "Abych se kdyžtak cestou z práce zastavila na poště vybrat peníze."
Došlo mi, že na to jsem se ani já, ani děda nezeptal, a tak jsem za ním zašla: "Kolik myslíš, že to bude stát? A máš na to?"
Děda na mě nejprve vrhl krajně nedůvěřivý pohled a pak neochotně odpověděl: "Já naštěstí ráno vybral, takže mám tři tisíce, to stačit bude."
Tlumočila jsem tuto informaci mámě, ovšem přibližně třičtvrtě hodiny nato přišel děda s očima navrch hlavy.
"Jsem se koukal na ceny baterií a ona může stát až 2.000, tak to ať máma radši vybere."
Opět jsem informaci přetlumočila mámě. A máma křičela, protože bylo už skoro šest a poštu už nestihla.

***

Když máma přišla z práce, přehlédla situaci v bytě a ucítila starý koberec v kuchyni, který po nacucání vodou začal vydávat pach, jako by nám v kuchyni zahnívala dobře uleželá mrtvola, prohlásila, že koberec musí pryč. Děda stál vedle ní, ale patrně se k jakékoli činnosti neměl, a tak máma houkla na mě, abych jí pomohla koberec srolovat a vystěhovat na chodbu. Začaly jsme tedy koberec rolovat (děda mi přitom stál za zády a pozoroval naši činnost) a pak ho, těžký a durch mokrý, zvedly. Děda naše počínání nezaujatě pozoroval. Vymanévrovaly jsme s ním z kuchyně a zasekly se o dveře (děda naše počínání nezaujatě pozoroval, takže jsme si musely poradit samy) a pak zamířily na schodiště. Děda naše počínání nezaujatě pozoroval, takže jsem dveře musela otevřít já a málem jsem přitom koberec hodila na jakž takž čistou podlahu v předsíni. Konečně jsme se koberce zbavily - a on do rána zamořil polovinu schodiště dost příšerným puchem - a já pak naštěstí vypadla na pár hodin z bytu.

***

Podle atmosféry po mém návratu se doma během mé nepřítomnosti patrně hodně křičelo. Když jsem přišla, máma šla vařit oběd na druhý den, a přitom křičela, že si ani nemůže odmýt nádobí a že to takhle nemuselo dopadnout, kdyby se stříkající kohoutek řešil už dávno a nečekalo se jako vždycky na to, až se stane tragédie. Dědu ale mámin křik nechával poměrně chladným a klidně spal v křesle.

***

Máma dovařila a dřez byl plný špinavého nádobí. Máma podotkla, že normální lidi po obědě nádobí umyjí, a že kdyby se u nás žilo jako u normálních lidí, nemusel by být dřez plný špinavého mastného nádobí, protože by minimálně část nádobí byla umyta dřív, než se havárie stala. Podotkla jsem, že v době havárie, tedy asi ve dvě hodiny, jsme ještě s dědou po jídle nebyli, protože děda teprve vařil brambory. A máma křičela, že návyky obědvat ve tři nejsou normální a že se z naší rodiny fakt zblázní.

***

Když se máma opět uklidnila a sedla si ke stolu s notebookem, přišel z obýváku děda. Vešel do kuchyně. rozhlédl se a otázal se mámy:
"Proč jsi neumyla nádobí?"
A máma křičela, že ať si nemyslí, že bude mýt nádobí ve studené vodě, a že ať si to nádobí klidně v té studené vodě umyje sám, že ona za tu havárii nemůže a tím pádem na to kašle.
Děda se radši stáhl zpět do obýváku.

***

Byla už skoro půlnoc, když jsme se s mámou bavily o tom, že u nás se vždycky musí něco stát na to, aby se něco začalo dít, a máma si stěžovala, že se ani nemůže umýt. A máma křičela, jestli chce moc, když jen potřebuje, aby to všechno, co je nutné, někdo zařídil, že ona to klidně zaplatí, ale protože je celé dny v práci, potřebuje, aby to zařídil někdo, kdo je doma. A že takhle to dopadne i s naší prorezlou vanou, že teprve až se konečně někdo z nás při mytí propadne k sousedům, začne se něco dít.

***

Děda přišel, když slyšel, že je právě docela klid, a prohlásil, že bude potřeba vyklidit skříňku pod dřezem a dát někam to špinavé nádobí, aby se instalatér mohl ráno k baterii snadno dostat. Máma jen přikývla a začala ze skříňky vyndávat všechny naše hrnce, načež jí děda přispěchal na pomoc s plastovou přepravkou, do níž by se vešly tak maximálně tři hrnce. A máma křičela, že to snad nemyslí vážně, že ty hrnce se tam nevejdou a ať si tu přepravku radši strčí za klobouk.

***

Při vyndávání police ze skříňky se ze dřeva odloupaly velké šupiny stařičkého laku a skončily na podlaze. Máma se tedy vydala pro malý vysavač, aby šupinky vysála, děda ale mezitím při kouření korzoval po kuchyni, rozšlapal šupiny na malinkaté kousíčky, které se rozmělnily po celé ploše lina v naší kuchyni. A když máma přišla s luxem, zjistila, že už šupinky nevyluxuje, protože na linu drží jako helvítská víra. A máma křičela, že v naší domácnosti prostě není možné udržet třeba jen chvíli pořádek a že to snad není možný a že se na to všechno vykašle.

***

Skříňka byla vyklizena a děda přišel s tím, že se musí něco udělat s tou haldou špinavého nádobí, a že by ho třeba odnesl vedle do obýváku a vyskládal na koberec, že je tam místa dost. A máma křičela, že si přece nebude čistý šedý koberec v obýváku zasírat mastnotou ze špinavého nádobí a že se asi zbláznil.

***

Děda se tvářil smutně a nepochopeně, a pak prohlásil, že instalatér bude řezat kuchyňskou linku, protože se jinak k baterii nedostane. A máma křičela, že na to ať oba okamžitě zapomenou, že si nenechá ještě rozřezat kuchyňskou linku, že už tak to bude stát dost prachů. Pak se odebrala do koupelny, umyla si obličej, vyčistila zuby a s prohlášením, že toho má právě tak dost, odešla spát.

0 reakcí

Ještě jednou voda

Naše rozvody vody jsou ve velmi tristním stavu, o tom už jsem se tu párkrát zmiňovala. Jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Z našeho kohoutku v kuchyni se postupem času stala spíš sprcha, což ale dědu nechává naprosto klidným, dnes jsem ale seděla u sebe v pokoji a učila se, když se ozval zvuk, jako když v koupelně pustíte naplno sprchu. Myslela jsem si, že jde zase o nějaký dědův výmysl, že šel jen něco umýt, a tak jsem to nechala být, děda se ale vzápětí vřítil ke mně do pokoje s nepříčetným výrazem a zařval na mě "CO VYVÁDÍŠ?!" Nasadila jsem podobně nepříčetný výraz, protože jsem se solidně lekla, a zařvala na něj "NIC!", načež se děda vyřítil do koupelny. Já otevřela dveře na záchod, abych uviděla obrovskou kaluž, rozlévající se valným tempem po podlaze, a zjistila, že zvuk, spolu s párou, jde ze stoupaček. Houkla jsem na dědu, který sundal kryt stoupačky a zavřel kohout studené vody, koneckonců jak logika napovídá, když kromě stříkající vody uniká i spousta páry, že. Posléze zjistil, že uzavřením studené vody to mnoho nevylepšil, a zavřel i teplou. Stoje v obří kaluži teplé vody, vzal do ruky hadr a s ním v ruce zůstal na místě a bezradně se rozhlížel. Já jsem si vzala hadr z koupelny a začala honem vytírat potopu, aby co nejmíň proteklo k sousedům dole (nedávno předělávali celé bytové jádro, takže budou určitě z krásných map na stropě nadšením bez sebe). Děda tedy vystoupil s kaluže, vytvořil krásné šlápoty na zatím ještě suchém koberci v předsíni a hadr hodil do kaluže. Zůstal mi stát za zády a pozoroval, jak se snažím co nejrychleji vodu vytírat a vyndávám z místnůstky všechny věci.
"Ono to ale pořád teče," prohlásil děda po chvíli.
"Neteče," zavrčela jsem.
"Teče, slyšíš to hučení?"
"To je větrák," řekla jsem.
"Není, to teče voda."
"Neteče, to je větrák," zopakovala jsem a zhasla na záchodě, aby přestal fungovat větrák. Hučení přestalo.
"Aha," konstatoval děda a dál pozoroval, jak vytírám. Já zvedla vodou nacucaný koberec a pokusila se ho co nejrychleji přenést do vany, kde by mohl poklidně uschnout. To se mi ne úplně povedlo, protože jsem přitom vrazila do dědy (proč jsem naivně čekala, že až uvidí, že vstávám, uhne?) a voda z koberce skončila na koberci v předsíni. Štěkla jsem tedy na dědu, ať proboha aspoň nepřekáží, načež on udělal jeden krok zpět a dál mě pozoroval při činnosti.
Když jsem vytřela celou potopu na záchodě, děda podotkl "Samozřejmě i v kuchyni." Vešla jsem tedy do kuchyně, abych zjistila, že polovinu podlahy zabírá obří kaluž. Chopila jsem se tedy hadru a kyblíku a začala tu spoušť vytírat. Děda se opět postavil přímo přede mě a dohlížel.
"Zajdi aspoň dolů k sousedům a řekni jim, že jsme je vytopili, ať se nedivěj, jo?" požádala jsem ho, hlavně abych se zbavila jeho inkvizitorského dohledu.
"To je zbytečný, tam nikdo nebude," odpověděl děda a dál mě pozoroval. Plazila jsem se po břiše pod kuchyňskou linkou a vytírala vodu spolu s rozmáčenými papíry a obaly od šunky a sýra, které tam děda patrně nechal ležet při vynášení tříděného odpadu.
Poté, co se mi postaral o několik krásných černých šlápot na podlaze, děda se chopil telefonu a zavolal instalatérovi, v což jsem během oné vytírací půlhodiny skoro přestala doufat.
"Haló, to je pan Novák? ... Jo mladší, ale já potřebuju staršího, instalatéra! ... Aha, hehe, no to je blbý, protože já tu mám havárii a potřebuju instalatéra. ... Jo tak, no tak jo, adresa je..." Děda zavěsil a otočil se ke mně.
"Instalatér přijde v půl pátý. Ale ne starej Novák, ten umřel, přijde syn."
Radši jsem jen přikývla a neprojevila nahlas svůj údiv nad tím, že na oznámení, že Novák umřel, můj děda odpoví větou "Aha, hehe, no to je blbý..."
V kuchyni jsem nakonec vytřela přibližně osm litrů vody, utřela podlahu ještě suchým hadrem a vyrazila si umýt ruce, abych zjistila, že děda nechal všechnu vodu vypnutou.
"Studenou můžeš pustit, ne?" odvážila jsem se ozvat.
"No já nevim, co všechno teče, tak to radši nechám takhle," řekl děda. A tak budeme asi do pěti naprosto bez vody.

0 reakcí

Věšák

Představte si rodinu, do níž patří dvě ženské, a řekněte mi: co byste očekávali, že bude velmi důležitou součástí vybavení domácnosti? Kdo odpověděl zrcadlo, má bod. V našem bytě se vyskytují dvě velká zrcadla, jedno je ale dost nedostupně umístěno v předsíňce hned za vchodovými dveřmi, kde je navíc tma jako v pytli. U vchodu do mé a máminy ložnice je druhé veliké zrcadlo, vybavené i světlem, a u něj se s mámou činčáme, oblékáme, češeme a malujeme. Náš děda ale přišel s inovací a začal toto zrcadlo používat místo věšáku. A tak běžně, když k zrcadlu přijdu, musím nejdřív sundat ramínko s košilí, ramínko s kalhotami, ramínko s mikinou a teprve potom se můžu konečně pokochat svým odrazem (tedy ne, že by bylo o co stát). Všechna ramínka vždycky převěsím na dveře dědovy skříně, odkud se ale záhy přemístí na máminu skříň a zpět na zrcadlo. A to už nehovořím o tom, že spodní polovinu zrcadla zabírá krabice od LCD televize.
Celkově musím říct, že náš děda poslední dobou vyznává zajímavá místa na věšení svých kusů oděvu. Například minulý týden, když jsem přišla ze školy, jsem odemkla vchodové dveře a okamžitě mi na hlavu spadly jeho džínsy. Opravdu netuším, proč si je pověsil na dveře od bytu, zvlášť když musel vědět, že dřív nebo později přijdu. Navíc si všechno důkladně věší na jednotlivá ramínka, včetně zimní bundy, kterou pak pověsí na věšák za dveřmi a můj nebo mámin kabát už nemá šanci. Další zvláštností je pohazování svetrů a mikin na opěradlo křesla v obýváku, také z mně neznámého důvodu, a párkrát jsem objevila ramínka s dědovými hadry pověšená na dveřích od špajzky. Možná se jednalo o zábranu, aby se do špajzu nemohl dostat a neuzobával pořád buchtičky, štrůdlíček nebo koláčky, těžko říct. Já už jen odevzdaně čekám, co přijde příště. 

0 reakcí

Kam ty školy spějou...

"A jak ty to teda zítra máš?" ptal se mě v neděli večer děda.
"Ve tři jdu na kafe s kamarádkou," odpověděla jsem.
"A předáš jí tu práci?" vložila se do debaty máma.
"Právě proto s ní jdu na to kafe," přikývla jsem.
Máma se pak otočila k dědovi a vysvětlila mu: "Jim už teď začalo zkouškový, už ji zase budeš mít pořád doma."
"Áha," odpověděl děda.

***

"Ty někam deš?" podivil se děda, když jsem se včera chystala před půl druhou ven.
"Vždyť jsem ti říkala, že jdu na kafe s kamarádkou, abych jí dala ty papíry, se kterýma nám pomůže," odpověděla jsem.
"Aha."
Psala jsem mámě na internetu, že už jsem na odchodu, ale že děda zase netušil, že někam jdu. Odpověď zněla: "No jo, když ty mu taky nikdy nic nehlásíš."
Má reakce: "Včera jsi u toho byla, když jsem mu to říkala!"
"Tos říkala jenom mně, děda u toho nebyl."
"To teda byl, on se na to i sám ptal."
"Neptal, spal v obýváku v křesle."
"Byl u toho, ptal se mě, jak to zítra mám, já řekla, že jdu s kamarádkou na kafe, ty ses zeptala, jestli jí dám tu práci, já řekla že jo a tys dědovi vysvětlila, že mi začíná zkouškový."
"Aha, to je fakt."
Vypnula jsem notebook, zamířila ke dveřím, za pár minut mi jel autobus.
"A co knedlíky?" zeptal se vyjeveně děda.
"Co s nima?" optala jsem se já.
"Maso přece."
"No a co s tím vším?"
"No jíst, copak ty nebudeš jíst?"
"Já mám za půl hodiny být na Staroměstský, to si to mám vzít do ruky?!" (ano, jsem drzá)
"Hm."

***

Včerejší večer jsem mírně prohysterčila zahrabaná ve skriptech na dnešní zkoušku a šílela jsem, že mi to vůbec neleze do hlavy a že tu zkoušku nedám. Dneska ráno jsem se chystala s nervy nadranc k odchodu a děda:
"A ty máš teď teda seminář, jo?"
"Ne, jdu na zkoušku," odsekla jsem.
"Áháááááá. Tak zlom vaz."

***

Přišla jsem odpoledne a uvítala mě naprosto klasická otázka:
"Tak jak?"
"Nevím, snad by to mohlo vyjít."
"To nevíte výsledky?!"
"Ne, snad budou do týdne."
"Pche, kam ty školy spějou, to za nás jsme věděli výsledky hned po zkoušce!"
"Kdyby tam měla sedět a na místě opravit těch 90 písemek, tak jsem tam do zítra," podotkla jsem.
"Jo no jó, voni na to maj teď nový metody, voni vás teď testujou."
A děda s nevěřícným kroucením hlavy odkráčel do kuchyně.


0 reakcí

Jiskřičky

Dnes jsme měli doma opět veselo. Když jsem se asi v půl dvanácté dopoledne vrátila ze školy, padla jsem do postele (ano, šla jsem spát ve čtyři) a probudila jsem se až ve dvě, poté, co děda odešel na jakýsi sraz s kruhem z vysoké nebo něco podobného. Vykopala jsem se z postele a zapnula notebook s pevným rozhodnutím konečně si zkompletovat poznámky na úterní zkoušku. Notebook se mi ovšem nenabíjel, začala jsem tedy zjišťovat, kde je problém, abych záhy objevila, že v celém bytě nejde proud. 
Po dvou a půl hodinách, kdy jsem si místo notebookování četla učebnici a zaškrtávala v ní podstatné věci, se dostavil děda.
"Hele, nejde proud," oznámila jsem mu hned po pozdravu a demonstrativně se pokusila rozsvítit v koupelně.
"Už zas?" odpověděl děda otráveně.
"Já nevím, jestli už zas, prostě nejde," řekla jsem.
"To zas budu muset vylízt nahoru."
"Kam nahoru?" zeptala jsem se moudře.
"No když to nesvítí, tak asi praskla žárovka," odtušil děda.
"Ale ono nesvítí nikde nic, v celým bytě nejde proud," objasnila jsem mu.
"Coooo?" zněla odpověď.
"V celým bytě už asi dvě a půl hodiny nejde proud," řekla jsem.
"Jak to?" zeptal se mě děda.
"No to nevím, já se probudila a už nešel."
"To je divný," odpověděl děda a vydal se zkontrolovat pojistky. Pak zjistil, že v pojistkách to není, ale že byl vyhozený jistič. "Tys něco zkratovala," oznámil mi.
"Co jsem zkratovala? Já nic nezkratovala!"
"No muselas něco zkratovat, sám by se ten jistič nevyhodil," udeřil na mě děda.
"Já se jenom probudila a elektřina už nešla," bránila jsem se.
"To je blbost, tos musela něčím zkratovat," kroutil hlavou děda. Rozhodla jsem se mu už nic nevymlouvat a vrátila jsem se ke své učebnici. Děda se šel do kuchyně najíst a po sotva půl minutě se ozvalo tichoučké "prsk!" a celý byt opět zhasl.
"Tak to vyhazuje lednička," oznámil mi děda a vydal se opět na chodbu nahodit jistič.
Po hodině a půl přišla máma z práce a děda jí oznámil, že potřebujeme novou ledničku, protože ta nynější (značka Minsk, stará asi pětadvacet let, energetická třída tak minimálně G, spíš H) vyhazuje jistič. A že ji vypnul, aby ten jistič už nevyhazovala. Máma se chytila za hlavu, že se jí v ní zkazí maso a že tedy nemůžeme na víkend jet na chalupu, že místo toho budeme kupovat novou lednici. A ptala se dědy, jestli ví přesně, co je na ledničce vadného. Děda odpověděl, že neví, ale že ji otevřel a v tu chvíli se ozvala rána a vyletěl jistič. Máma si tedy jen povzdychla, před očima se jí točily tří, spíše čtyřmístné částky za novou lednici, a šla se navečeřet. Když si naložila na talíř jídlo, strčila jej do mikrovlnky na ohřátí. Zapnula ji a po sotva deseti minutách se ozvala šílená rána a ze zásuvky, v níž je mikrovlnka zapojená, se zablesklo. Všechny elektrické přístroje opět zhasly, děda prohlásil "No nazdar, tak i mikrovlnka je v háji!" a vydal se na chodbu nahodit jistič.
"Jestli to spíš nebude tou zásuvkou," dovolila si namítnout máma a raději prodlužovačku, do níž byla zapojená televize, anténa, set-top-box a mikrovlnka, vypojila. Když z ní vytahala všechny připojené šňůry, zjistila, že jedna ze zásuvek je uvnitř celá černá a mírně seškvařeně zapáchá.
"To sem blázen," prohlásil děda, když to uviděl, a okamžitě prodlužovačku rozmontoval. Přibližně dvacet minut se rýpal v jejích zčernalých vnitřnostech, prohlašoval: "Chmpf.... hmmm... éhm... no to sem blázen!... Tss... to sou věci... chm... no to sem blázen!" a nakonec zase prodlužovačku bez jakékoli opravy smontoval. Máma se zaradovala, že koupě nové prodlužovačky bude přece jen levnější než koupě nové ledničky, lednici zapojila a zatím spokojeně fungujeme. Každopádně už víme, jak to udělat, až budeme chtít malý domácí ohňostroj.

2 reakcí

Skartovačka

Děda včera přišel s objevným nápadem:
"No, měla by se pořídit skartovačka," pronesl důležitě, načež jsme s mámou na něj chvíli nevěřícně zíraly.
"Proč?" zeptala se pak máma.
"No těch obálek se jménama je dost," řekl děda tónem, jako kdyby nám oznamoval konec světa. "Skartovačka by se hodila."
Nepochybuji tedy o tom, že jakmile budou mít v Lidlu nejbližší akci na skartovačky, děda nějakou zakoupí. Ovšem důvod je mi zatím trochu nejasný.
Náš děda díky své přirozené opatrnosti až paranoie nás vždycky nutil, abychom obálky s natištěnými jmény odváželi na chalupu a tam pálili v kamnech. Zpravidla jsme to tak praktikovali, ovšem připadá mi maličko hloupé nechávat tyhle "citlivé" papíry jen tak povalovat na chalupě ve starém papíru, když nám tam jednou až dvakrát ročně vždy vleze nějaký zloděj. Takový zloděj by si pak mohl velmi snadno zapsat adresu našeho bytu a přijít nás vykrást, když budeme zrovna na chalupě, a doma by si rozhodně nahrabal mnohem víc než na chalupě. Ještě mám v paměti, jak jsme před pár lety po jednom z vloupání našli na konferenčním stolku vyzývavě pohozený účet za telefon s dědovým jménem a pražskou adresou, nevím, proč ho měl děda schovaný v sekretáři. No a my pak dalších několik měsíců před odjezdem z Prahy důkladně zamykali všechny dražší věci do skříněk v bytě a klíčky schovávali na co nejneodhadnutelnější místa, žádali sousedy, aby dávali pozor, jestli z našeho bytu nejdou divné zvuky a zkrátka trpěli šílenou paranoiou, co kdyby se zloději vážně rozhodli přijít. Protože přece jen, poté, co člověku jednou a víckrát ročně vykradou chalupu, není si už jist ničím.
Hlavní jádro pudla ale tkví v tom, že kdybychom všechny adresované obálky házeli do obyčejného kontejneru na papír v naší ulici, domnívám se, že by se vůbec nic nestalo. Vždyť pokud by se někdo hrabal v popelnici pro naši ulici, beztak by mu stačilo jen obejít domy a podívat se na zvonky, aby věděl, kdo kde bydlí. A navíc adresovaná obálka přece o člověku skoro nic neprozradí. Leda tak je-li doktor nebo magistr, je-li paní nebo slečna, a případně, že má účet u ČSOB nebo jiného ústavu. Ale myslím si, že tyhle údaje nejsou zase tolik choulostivé na to, aby se hloupá obálka nedala hodit do tříděného odpadu. Nebo žiju v omylu a každá rodina opravdu vlastní skartovačku?

0 reakcí

Spadla lžička...

Dnes tu budu ještě jednou psát o kávě a naší povedené rodince. Když jsem totiž připravovala naše obvyklé, skoro rituální celorodinné večerní kafe, měla jsem zrovna čerstvě nalakované nehty a snažila jsem se moc si lak neporušit, díky čemuž mi při nabírání kávy z dózy vypadla z ruky a spadla dovnitř nádoby. Netušila jsem, jaký to vzbudí ohlas, děda se totiž okamžitě celý rozzářil a doslova dětským nadšením vykřikl: "Spadla lžička do kafíčka!!!"
Poté, když jsem se uvelebila u stolu u svého notebooku, děda zabral prostor mezi ledničkou a sporákem, opřel se o kuchyňskou linku a celou dobu, než se začala voda vařit, pozoroval konvici. Když zjistil, že jsem dala jednu lžičku do svého a jednu do mámina hrnku, vyndal tu z mámina hrnku a přendal ji do svého. Pak nám kávu zalil (ano, už jsem se vzdala touhy po kafi s mlékem, takže jsem si udělala cappuccino z pytlíku) a začal míchat. Já se mezitím zvedla, protože jsem potřebovala něco vyhodit do odpadků, koš byl ale dědou zabarikádován, tak jsem čekala. Děda míchal svou kávu. A míchal. A míchal. A míchal. Radši jsem si sedla. Děda pak přendal lžičku zpět do mámina hrnečku, a míchal. A míchal. A míchal. A míchal. Já na sebe s mámou vrhala pobavené pohledy, a děda míchal a míchal.
"Aby ses neprodřel skrz," podotkla jsem po asi minutě míchání.
"Nejdůležitější je správný rozložení chuti," prohlásil děda. A míchal a míchal. Pak ještě míchal a míchal a míchal a míchal a míchal moje kafe a teprve poté, po asi pěti minutách míchání, jsem se konečně dostala ke koši. No, hlavně že jsme měli správně rozloženou chuť.

0 reakcí

Káva s mlékem

Už tři dny se snažím udělat si kafe s mlíkem. Dost neúspěšně, podotýkám. V pátek jsem podnikla první pokus, když jsem postavila vodu, do hrnku si připravila kávu a požádala dědu, aby mě zavolal, až se voda bude vařit. Děda mě zavolal, ale kafe už bylo zalité až po okraj. Držela jsem tedy hubu a krok, protože jsem přece dědovi neříkala, že si tam chci dát mlíko, a druhý den, už poučena, jsem vedle připraveného šálku postavila taky krabici mlíka, aby bylo jasné, že si ho do něj chci nalít. Jako obvykle jsem, než se voda uvaří, odešla dělat něco užitečného, a když jsem se po pěti minutách vrátila, káva byla pro změnu zalitá až po okraj. 
"Jé, já si tam chtěla dát mlíko," projevila jsem tentokrát nespokojenost a děda opáčil, že to nevěděl.
A dnes po obědě? Máma se mě zeptala, jestli chci kafe, tak jsem řekla že ano, instantní, ale že ho chci napůl s mlíkem. Radovala jsem se, že se konečně dočkám toho, na co mám už několik dní chuť. Děda byl naší debatě přítomen a prohlásil: "Aby se ti to kafe nevypařilo!" což měla být patrně narážka na fakt, že se instantní Nescafé ve skleněné dóze díky teplu v našem bytě sesychá a zmenšuje svůj objem. 
Každopádně když se začala voda vařit, máma zrovna telefonovala v obýváku, takže kávu opět zalil děda. A ten sice stačil při našem rozhovoru vnímat, že chci instantní kafe, a také to okomentoval, ale že ho chci napůl s mlékem opět nezaregistroval. Příště, až si postavím vodu na kafe, budu celou dobu stát u konvice a bránit ji vlastním tělem, no fakt!

0 reakcí

Anténa

Děda minulý týden oslavil šestasedmdesátiny a rozhodl se, že si udělá radost - koupil si (předpokládám, že v Lidlu) pokojovou anténu, o jejímž pořízení už dost dlouho mluvil, zatímco jsme já s mámou nechápaly, k čemu ji tak nutně potřebuje, když máme na chalupě obyčejnou velkou anténu na půdě a tady v bytě jednu televizi s kabelovkou a druhou s obyčejnou vytahovací anténou, se kterou ale není žádný problém.
Víkend jsme strávili na chalupě, kde se děda na celé dny zavřel do garáže a cosi kutil. Když se v kredenci v kuchyni zasekla západka, takže se kredenc nedala zavírat, nijak ho to nevzrušilo a dál se věnoval svému kutění. (Ještě štěstí, že tam s námi byl i mámin přítel, který západku jednoduše spravil.)
V sobotu večer se děda spokojeně vynořil z garáže a v ruce nesl bakelitovou destičku, z níž trčel kus dřeva. Chvíli jsme na ni s mámou nechápavě zíraly, než nám vysvětlil, že je to stoleček na pokojovou anténu, který se našroubuje na stativ na foťák a ten bude sloužit jako stojan. A díky tomuto vynálezu bude moct anténa stát uprostřed našeho obýváku. Ještě tvoří podobný stoleček do bytu, kde máme televizi na ledničce. Rozhodl se vytvořit jakousi polici, která bude stát nad televizí a na ni postaví anténu.
"Myslíš, že tady na tu anténu něco chytíme?" odvážila se máma zeptat.
"Samozřejmě," odpověděl děda. "Ta anténa má zabudovanej zesilovač!"
Televizi jsme s sebou na víkend nevezli, děda ale trval na tom, že anténu musí vyzkoušet, a donutil tedy mámu vytáhnout notebook, na kterém sledujeme televizi, když jedeme na chalupu jen na krátký úsek. Máma tedy nejprve musela rozložit stativ, pak s ním podle dědových instrukcí několik minut pobíhat po pokoji a vybírat vhodné místo, kam tu šílenou konstrukci postavit (a také zjistit, že kvůli omezené délce kabeláže není výběr až tak široký). Když anténu připojila zjistila, že na naší chalupě mezi kopci na pokojovou anténu opravdu nechytíme vůbec, ale vůbec nic. Děda se chvíli pokoušel ji přesvědčit, že špatně ladila, pak prohlásil, že je potřeba s tou anténou "trošku zacvičit" a roztahoval a zase zasunoval její tykadla. Po asi hodině neúspěšného hledání signálu uznal, že tedy na onu anténu opravdu nic nechytíme, a odebral se do garáže rozebrat svůj profi stolek na stativ.

0 reakcí

Příjezdy

Musím uznat, že naše příjezdy z chalupy se odehrávají čím dál vtipněji. Tak třeba tento víkend jsme přijeli před dům, vyskládali z auta tašky a zjistili, že jich je jen osm, což se podle mě dalo celkem pohodlně odnést domů jen ve dvou a máma tak mohla rovnou odjet s autem do garáže. Obrátila jsem se tedy na dědu: "To pobereme, ne?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny, vzal si dvě tašky a vyrazil. Tím pádem jsem si já hodila na jedno rameno máminu tašku s notebookem, na druhé svou kabelku s notebookem a svou sportovní tašku s věcmi, do jedné ruky jsem vzala tašku s jablky a pečivem a igelitku se špinavým prádlem a do druhé ruky přepravku s naší sedmikilovou kočičkou. (Ohledně těch jablek si dovolím maličkou odbočku - náš děda, kromě toho, že za základ každého nákupu považuje koupi pečiva, tudíž i kdybychom doma měli nakrásně třicet rohlíků a housek, stejně koupí další čtyři a čtyři, také z mně neznámého důvodu považuje za nezbytné kdykoli jedeme z chalupy vzít s sebou do Prahy několik kil jablek. I když jsme je brali třeba už před týdnem. A tak se nám v ledničce hromadí zbabčelá nahnilá jablka, protože ani sám děda je nejí a nechává je jen klidně zahnívat.) Ale zpátky k našemu příjezdu. Takhle obtěžkána jsem se vydala ke dveřím, dědu jsem cestou předběhla, odemkla, počkala na něj a vysupěla do druhého patra. Tam jsem si část tašek odložila na zem a začala bojovat se zámky. Děda mě mezitím dohnal a stál mi za zády. Jakmile jsem nad zámky zvítězila, vstoupila jsem do bytu, zbavila se zbývajících břemen a ani nepředpokládala, že by dědu napadlo třeba vzít ony dvě tašky, které jsem nechala na chodbě, donést dovnitř. Došla jsem tedy pro ně, donesla je do předsíně a začala se zouvat. Dveře jsem nechala otevřené, aby mohl vejít i děda, ale ten nikde. Vykoukla jsem tedy na chodbu. Děda stál stále tamtéž, v rukou dvě tašky, a když jsem vykoukla, natáhl ke mně ruce. Převzala jsem od něj tedy jeho dvě zavazadla, vnesla je domů a děda teprve poté vstoupil do bytu se spokojeným výrazem dobyvatele.
Obvykle bývá zvykem, že tašky s jídlem vybaluju já, než se máma vrátí z garáže. Tentokrát se ale chopil iniciativy děda a zatímco jsem já uklízela mé a máminy notebooky a další věci k nám do ložnice, aby v předsíni nepřekážely, děda odnesl tašky s jídlem do kuchyně a začal se v nich přehrabovat jako bába v koksu. Když jsem došla za ním, zjistila jsem, že je asi hodlá vybalovat místo mě, a tak jsem ho tedy nechala být a šla radši vybalit své oblečení a jiné věci.
Za oněch dvacet minut, než se máma vrátila, děda všechny věci z tašek vyskládal do obrovské haldy na kuchyňské lince, tašky nechal pohozené v kuchyni na židli a spokojeně se odebral odečíst si atmosférický tlak. Mámě se neopomněl pochlubit: "Vybalil sem ti tašky!" Obávám se ale, že máma jeho pomoc úplně nedocenila.

0 reakcí

Automatizovaná domácnost

S postupem času si uvědomuju, že náš děda býval docela kutil. Tedy v takovém tom naprosto nepraktickém slova smyslu, tedy že byl schopen zkonstruovat plovák do studně, který nahoře na škále ukazoval, jak je studna plná, případně že na chalupě vyrobil stroj, který v době nepřítomnosti dávkoval psovi žrádlo. Ale na to, aby opravil kliku, vyměnil žárovku nebo pověsil poličku, na to vždycky potřeboval asistenci celé rodiny. A díky tomu nám v bytě blbnou vypínače (tedy abych dědovi nekřivdila, ten od koupelny o víkendu rozebral na prvočásti a pak ho zase složil, aby poté prohlásil, že jeden ze šroubků nejde zašroubovat a tím pádem ho nechal napůl vyšroubovaný, čímž pádem si o něj vždycky při snaze rozsvítit rozškrábnu bříško prstu), blikají světla, nedovírají se skříňky v kuchyni, rozpadá se špajzka, vana hrozí proreznutím a všechny kohoutky kapou. Zato jsme ale vybaveni dvěma meteorologickými stanicemi, z nichž jedna dokonce předpovídá počasí na tři dny dopředu. Navíc máme i časovače na rozsvěcení lamp (jejich použití naprosto chápu v zimě, když máme na chalupě ozdobený venkovní stromek), tudíž na sebe většinou nevidíme a když si s mámou dovolíme úžasné vynálezy překrokovat, aby se rozsvítily třeba o půl hodiny dříve, dostaneme pak vynadáno, že jsme dědovi narušily systém. Náš děda totiž myslí velmi strategicky a tvrdí, že zloději si o víkendech vytipovávají, které byty vykradou, podle toho, zda se v nich svítí. A proto pořídil do každé místnosti časovač a nastavil je tak, aby to i o víkendech, kdy jsme zrovna na chalupě nebo kdekoli jinde, vypadalo, že jsme doma. Ovšem kdyby náhodou byli někteří zlodějové opravdu zběhlí a dědovu lest prokoukli, děda se ještě pojistil. Další časovače totiž nastavil na rádia, tudíž se každé rádio spouští v jinou denní dobu a hraje jinou stanici, aby, přijde-li zloděj ke dveřím a naslouchá, jestli je někdo přítomen, se z bytu linula hudba a tudíž to vypadalo, že je někdo doma. Úmysl zakoupit ještě štěkající rohožku jsme dědovi naštěstí úspěšně rozmluvily.
Musím říct, že na to, že nejsme nijak zazobaná rodina a zařízení našeho bytu není zdaleka luxusní či extrémně hodnotné, máme ho "zabezpečeno" opravdu dokonale.

0 reakcí

Prší tam?

Děda ráno přišel od doktorky dřív, než jsme my s mámou vyrazily do školy a do práce.
"Prší tam?" zeptala se máma
Děda odpověděl: "Ne."
Vyrazila jsem tedy na polikliniku bez deštníku, abych za těch pár kroků pěkně promokla. Přišla jsem zpátky a říkám mámě:
"Vezmi si deštník, děda sice říkal, že neprší, ale ono prší."
Děda na to: "Ono tam neprší, vlhne tam."

Vrátila jsem se ze školy a děda:
"Prší tam?"
"Ne, ani nevlhne," podřídila jsem se jeho terminologii.
A děda? Optal se: "Takže neprší?"

0 reakcí

Bramborové klíčky útočí vol. 2

Představte si, že přijdete ze školy domů, jdete si poklidně umýt ruce do koupelny a ve dveřích se srazíte s dědou, který má v ruce plný pytel brambor. Bylo mi jasné, že bude následovat jev, který jsem popisovala už v článku Bramborové klíčky útočí, a tak jsem se odvážila projevit nespokojenost:
"Ty budeš už zase mejt brambory v umyvadle?"
"Ano," zaznělo samozřejmě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"A není na to spíš uzpůsobenej dřez?" navrhla jsem.
Odpovědí bylo kategorické: "Ne." A posléze dodatek: "Dřez je až na ty čistý."
Koneckonců proč ne, že. Asi bych si ale měla začít i mýt ruce a čistit zuby ve dřezu, když je na to čistý. Naše zabahněné umyvadlo, které zapáchá hnilobou, je evidentně určeno pro to špinavé.

0 reakcí

Bábovka

Diskuze mezi mnou a mámou dnes:
Já: "Neupečeme tu bábovku?"
Máma: "Neupečeme, nemáme vejce a mlíko."
"Jak to?" podivila jsem se.
"Jsem je ještě nekoupila."
"A proč neřekneš dědovi, vždyť se tě každej večer ptá, co má koupit...?"
"Já ho s tím nechci otravovat..."
"Zase bys to nemusela tahat ale..."
"Když já se bojím, že by přinesl kamna."

1 reakcí

Mám vařit?

Děda jde zítra na kontrolu s cukrovkou. Proto si musí dnes vést jídelníček, a proto je taky naše kuchyně plná vah, závažíček a podobných vymožeností. Předevčírem si děda na mámě vyžádal, aby uvařila nějaké hodně dietní jídlo, aby se mu do jídelníčku hodilo, a tak se rozhodla, že udělá nějaké kuřecí. Včera večer ale děda prohlásil, že vepřové nudličky s dušenou zeleninou, které jsme obědvali včera, se mu skvěle hodí do diety a že si je tedy dnes dá znovu.
"Tak je dojez a já nám dvěma udělám z toho kuřecího řízky," řekla máma.
"Takže vám mám udělat brambory, co?"
"Nemusíš, my si k tomu večer dáme americký brambory," odpověděla máma a děda souhlasil, načež se otočil na mě:
"Jak to máš zejtra se školou?"
"Úplně normálně jako každou středu," řekla jsem. "Ráno mám přednášku, pak se na dvě hodiny vrátím domů a pak zase půjdu do školy a přijdu až večer."
"Tak to abych ti ráno uvařil brambory, co?" odpověděl děda.
"Ne, teď jsme se s mámou dohodly, že si k těm řízkům večer uděláme americký brambory."
"Aha."

***

Dnes dopoledne jsem přiklusala z ranní přednášky a děda mě přivítal: "Ty seš doma?! Co tady děláš?!"
"Vždyť je středa, přišla jsem jako každou středu," řekla jsem mu.
"Aha... tak to abych ti honem udělal brambory, co?"
"Nemusíš, dohodly jsme se s mámou, že si k těm řízkům večer uděláme americký brambory."
"Dobře."

***

Před chvilkou mě máma zavolala k jídlu. Přišla jsem a na talíři vedle řízku ležely dvě brambory.
"Já myslela, že k tomu budem mít americký brambory," podivila jsem se.
"No to já taky," odpověděla máma, "ale děda nám uvařil brambory."

0 reakcí

Operace světlo

Nedávno, když od nás právě odcházel návštěva, se řeč stočila ke stále víc blikajícímu světlu v koupelně. Máma prohlásila, že už máme dávno pod skříní nové světlo, ale stále ho nemá kdo vyměnit, na což děda reagoval, že jde o to, že jsou tam staré rozvody a proto se to vyměnit nedá. Náš děda poslední dobou začíná o všem tvrdit, že to nejde, například když jsem ho dnes poprosila, jestli by nemohl sešroubovat rozpadající se dřevěný koš na prádlo, odpověď zněla, že to nejde.
Při obědě se mě děda zeptal, jestli budu mít dnes chvíli, že "se chce kouknout na to světlo v koupelně a bude potřebovat asistánc." Řekla jsem, že ano, a tak se děda po obědě odebral do obýváku, usedl do křesla a tři hodiny spal. Celou dobu zůstalo světlo v koupelně rozsvícené, nevěděla jsem, jestli jde o nějaký vědecký experiment, a tak jsem ho svítit nechala. Zatím jsem byla u sebe v pokoji a pracovala na školní seminárce. Děda se pak asi kolem páté probudil, dlouho se hrabal v nářadí a posléze mne naprosto šokoval, když zpod skříně vytáhl krabici s novou lampou. Po chvíli se ozvalo "Pocem!" a když jsem přišla, děda už s čelovkou na hlavě stoupal po schůdcích ke koupelnovému světlu. Odšrouboval kryt z mléčného skla a podal mi ho s varováním: "Bacha, je to strašně horký." Vzala jsem kryt opatrně do rukou a honem ho odložila, protože byl vážně strašně horký. Děda se pak chtěl pokusit odšroubovat žárovku.
"Vono je to žhavý," postěžoval si. "Vono je to úplně rozžhavený! Na to se nedá šáhnout, dyť je to rozžhavený!" zopakoval několikrát a pak ze schůdků slezl. "Musíme počkat, až to vychladne," řekl a já se mohla vrátit k seminárce. Koneckonců kdo by čekal, že bude světlo po třech hodinách svícení rozžhavené, že?
Po asi deseti minutách se ozvalo další "Pocem!" a když jsem poslušně přiklusala, děda se zeptal: "Máš takový ty tampony, co maj na sobě vatu?"
"Jaký tampony, co maj na sobě vatu?" zeptala jsem se inteligentně, protože jsem se domnívala, že podstatou tamponu je, že je z vaty.
"No takový ty jak to má na koncích tu vatu, jak se to strká do uší," objasnil mi děda, že touží po uchošťourách, a tak jsem mu je donesla. Děda je nastříkal kontaktolem, vrazil mi je spolu s kontaktolem do ruky a vysápal se opět na štafle. Pak mě požádal, abych mu podala ony tamponky. Chvíli se jimi šťoural ve světle a pak mě požádal, abych mu podala bílý šroubovák. Náš děda má tu vlastnost, že když něco dělá, dělá to skoro v celém bytě. Jeho náčiní bylo rozloženo v kuchyni, v předsíni, v koupelně i v obýváku. A tak když o chvilku později chtěl kleště, musela jsem je hledat na kuchyňském stole. Další šroubovák jsem našla v předsíni ve skříni a pro žárovku jsem běžela do obýváku. Když jsem se takto proběhla po bytě, děda mě ještě poslal utáhnout pojistky a světlo se rozzářilo. Pak jsem ještě musela z kuchyně donést kryt a děda po jeho našroubování spokojeně slezl ze schůdků a prohlásil: "Tak uvidíme." Pak si posbíral všechno své nářadí ze všech pokojů, nové nepoužité světlo zabalil zpátky do krabice a strčil zpět pod skříň a odešel si dát svačinku. Holt uvidíme. Tedy spíš neuvidíme, až světlo opět přestane svítit.

1 reakcí

Hele!

Pamatuju si, jak kdysi, když jsem byla malá a sedávala jsem v autě na zadním sedadle v dětské sedačce, naši mi každou chvíli ukazovali něco z okýnka: "Podívej se, srnky! Hele, duha! Koukni, kačenky! Podívej, támhle letí volavka!" Kolem desátého roku mého věku se ale tohle nadšené ukazování omezilo, až vymizelo zcela, a dnes už buď řídím, nebo sedím na sedadle spolujezdce. Vzadu mě vystřídal děda, který občas, stejně jako já, když jsem byla malá, usíná, ale když zrovna sleduje okolní dění, je to každou chvíli: "Hele! Labuť! Koukej, čáp!" Co výkřik, to dětská radost, nadšení, jaké jsem kdysi jako malé dítě mívala taky.
Ale řeknu vám, člověk by si pomyslel, vždyť je to hezké, že má takovou radost, že vidí labuť nebo čápa. Ovšem představte si, že řídíte, jedete zrovna po děsně rozmláceném a navíc krouceném úseku úzké okresky, když se za vámi ozve výkřik: "HELE!!! ZAJÍC!!!"
Nevím, jak byste reagovali vy. Mou reakcí byl takový úlek, že jsem měla co dělat, abych nenabourala. Ale tak co, děda měl prostě radost, že viděl proskočit se po poli zajíčka, no ne?

0 reakcí

Mlíko!

Včera odpoledne mi napsala máma, abych po příchodu domů zjistila, kolik je v ledničce mléka. Chce péct mazance, tak aby ho bylo dost. Přišla jsem tedy domů a říkám dědovi: "Máma se ptá, kolik je tu mlíka."
Děda okamžitě odpověděl: "Mlíko tu není."
"Aha," řekla jsem.
"Tak já se teda ještě podívám, ale mlíko tady není," řekl děda a zamířil k lednici. Otevřel ji, chvíli do ní zíral, pak ji zavřel a pronesl: "No mlíko tu je, ale je ho minimálně."
"Co znamená minimálně?" zeptala jsem se, prosmýkla se kolem něj k lednici, otevřela ji a zaštěrchala krabicí. Podle váhy jsem zjistila, že tam mléka bude tak čtvrtina. Napsala jsem tedy mámě, že je tu čtvrtina mléka, a ona odepsala, že to je v pořádku, že to bude stačit.
"Tak pudeš mámě naproti, jo?" otázal se mě děda.
"Ne, proč?"
"No pudete na nákup spolu, ne?"
"Nepůjdeme, máma mi psala, že nakoupila už ráno a má nákup za dva tisíce," vysvětlila jsem mu.
"A co mlíko? To taky koupila?" ptal se děda.
"Nekoupila, prý bude stačit."
"Ale je ho tady minimálně."
"Máma psala, že to snad bude stačit," řekla jsem.
"A nemám pro něj radši zajít?" zeptal se děda.
"Ne, to je dobrý, máma psala, že to bude stačit," odpověděla jsem a zamířila k sobě do pokoje.
"No jak myslíte," ozvalo se za mnou ještě nespokojeně.
Uběhlo asi deset minut, než se děda objevil u mě v pokojíku, napůl převlečen.
"Tak já teda jdu," oznámil mi.
"Kam?" podivila jsem se.
"No pro to mlíko pro jistotu."
"To nemusíš, máma psala, že to bude stačit," řekla jsem.
"No jen aby to stačilo," sýčkoval děda klasicky.
"Máma psala, že to stačit bude," zopakovala jsem.
"No doufejme, doufejme," zakroutil děda hlavou a odešel se převléknout zpátky do tepláků.

0 reakcí

Návštěva

Včera ráno jsem se přesvědčila o tom, že náš děda opravdu, ví, jak si dobře dohodnout návštěvu. Už v pondělí nás varoval, že na úterý na devátou ráno si dohodl, že za ním přijde pán z bytového družstva, aby spolu něco dořešili. Vzaly jsme to s mámou na vědomí s tím, že až přijde, budeme už obě snad dávno pryč.
Nakonec jsem odcházela do školy pár minut po mámě, těsně před devátou, a právě v okamžiku, kdy jsem si začala obouvat boty, děda zamířil na toaletu. Jakmile se tam zavřel, zazvonil domovní telefon.
"To je von, vodeuř mu," houkl na mě děda přes dveře záchodu.
Zvedla jsem tedy sluchátko domácího telefonu a ohlásila se. Na druhém konci bylo chvíli šokované ticho, než se pán značně překvapeným hlasem představil. Vyzvala jsem ho, ať jde dál, a otevřela mu. Děda byl stále na záchodě. Než se ten pán, asi jen o málo mladší než můj děda, stihl doplahočit až k našim dveřím, byla už jsem oblečená, obutá a připravená k odchodu. A poměrně spěchající.
Pán přišel a zůstal stát na rohožce. Děda byl stále na záchodě.
"Pojďte dál, já jsem právě na odchodu," vyzvala jsem staříka, který na mě čučel jako na zjevení a nakonec tedy zdráhavě vkročil do předsíňky. Děda byl stále na záchodě.
"Je pan doktor doma?" zeptal se vyjukaně.
"Je," přisvědčila jsem a váhala, jestli mu mám říct, kde se pan doktor nalézá. Nakonec jsem to nechala být, slušně mu řekla "Na shledanou!", vyklouzla kolem něj ze dveří a zabouchla za sebou. Vyvalený pán zůstal stát sám uprostřed naší předsíně. Kdyby to byl zloděj, měl by výbornou šanci si na nás pěkně přivydělat, naštěstí to byl ale starý muž z ještě poctivé generace. Vážně nevím, jak si to nakonec pánové vyřešili a jak dlouho milý stařík stál uprostřed naší předsíně, a možná to radši ani vědět nechci...