Marjánka

Už jsem tu určitě několikrát zmiňovala, že u nás kouří máma i děda. Naše babička si občas zapálila, třeba když jsme večer seděli na zahradě a popíjeli, a říkala o sobě, že je společenský kuřák. Já tuhle terminologii převzala a občas si také v dobré společnosti zapálím. A kamarádka mě takhle naučila na hřebíčkové Djarumky. Dostala jsem je od drahého, také kuřáka, k narozeninám, abych si s ním občas taky zapálila, a pak jsem udělala tu osudovou chybu, že jsem si jednou zapálila na návštěvě u mámy, když jsme seděly v kuchyni, povídaly si a popíjely víno.

Děda, do té doby spící v křesle v obýváku, se náhle objevil ve dveřích. Uviděl mě, s černou cigaretou v ruce, načež následoval asi pětiminutový výlev: "Nocototototo?! Totocoto?! Échmhmfrmdrm fm fm fm cototototototo?! Tocotojetototojeto?!" Řekla jsem mu, že je to hřebíčková cigareta, načež děda odešel, nevěřícně kroutě hlavou.

O čtyři dny později jsme se s mámou potkaly na tancích a ta mi s pobaveným úsměvem povídá: "Víš, na co se mě děda ptal, když jsi v neděli odešla? Co prej to kouříš, jestli to není marjánka."

Zasmála jsem se a povídám: "A cos mu řekla? Mělas říct Ale dědo, to přece vypadá jinak!"

"No neblázni!" vyvalila oči máma. "To by se hned ptal, jak já to vím, jak to vypadá!"

Pak jsem si zapálila ještě jednou, s C. na chalupě. C. se podivil:

"Ale, co to máš?"

"MARJÁNKU!" křikl na něj děda a opět nevěřícně kroutil hlavou.

"To je hřebíčková cigareta," povídám já, podávám ji C., ať si čichne a potáhne. Ten to udělá, děda vyvalí oči, zavrtí hlavou a cosi znechuceně brumlá.

"Hmmm, to je sladký na rtech, to je dobrý!" prohlásil C., což už děda nevydýchal, sebral se a odešel.

Vzhledem k tomu, že máme za krkem Vánoce, což znamená dědovo obvyklé obtelefonovávání známých a příbuzných, přání krásných svátků a všeho dobrého do nového roku a vyptávání jak se máte, co děláte, zdravíčko slouží a podobně, už se nemůžu dočkat, až se u nějakého takového telefonátu namanu a uslyším: 

"Tak co, Mirku, jak se daří?"

"Ále, stojí to za houby, vnučka se nám dala na marjánku..."

Aneb... to nevysvětlíš.

Drobečky

Když jsme minule vyráželi na chalupu, stavily jsme se s mámou autem v obchodě, nakoupit nějaké zásoby. Nákup jsme pak uložili do auta a máma otevřela zadní dveře auta, aby si na sedačku dala kabelku.

"Ach jo, to sedadlo je tak neskutečně zasraný," povzdychla si. "Děda a kočka, to je teda kombinace. Kočičí chlupy a drobky." Pak se dlouze zamyslela a povídá: "To je zajímavý... Náš děda drobí, i když nejí!"

Těžký život návštěvníka

Od svého slavného přestěhování chodívám dvou rodinku občas navštěvovat. Ovšem řeknu vám, není to žádná sranda. Děda na mě vždycky vychrlí všechny novinky z bytového družstva, případně mi (zpravidla při jídle) velice naturalisticky a barvitě popíše, jak se včera kočka vyblila na koberec v předsíni, on si toho nevšiml a rozšlapal to po celém bytě. Mé plíce taky ztratily resistenci proti odpornému kouři dědových odporných cigaret, takže se v jeho přítomnosti dusím mnohem častěji. No a máma, máma si mě začala plést se svými mladšími kolegyněmi z práce. Voláváme si totiž tak obden, abychom si sdělily novinky, ale když pak přijdu na návštěvu, pravidelně se stává, že mi maminka s očima navrch hlavy sděluje:

"Hele, to mi teď říkala Martina z práce, že nějaká její kamarádka..."

"Mami, to jsem ti říkala já včera do telefonu."

"... Aha... A víš, co mi říkala Veronika? Že..."

"Mami, to víš ode mě..."

A velmi podobně mi také sděluje věci, které už mi dávno říkala, uvedené slovy: "To jsem teď říkala C., že..."

"Mami, u toho jsem přece byla."

"Aha."

Jedna má nejmenovaná kamarádka (zdravím :D) se s mou maminkou setkala a poté prohlásila, že je to velice ukecaná paní. A mně hned při další mé návštěvě doma došlo, že má pravdu. Pokaždé, když jsem se pokusila jí sdělit nějakou novinku z mého života, dopadlo to přibližně takto:

"Hele, mami, to se mi teď ve škole stalo, přednášející mi říkal-"

"Jo vidiš, to mi připomíná, víš, co mi teď řekl šéf? ..."

A na konec mého vyprávění už nikdy nedošlo. A tak to bylo snad se všemi mými pokusy cokoliv říct. Jen když s námi byl na víkend C., všiml si toho taky a pak, když mě máma zase přerušila, zastavoval ji a povídá:

"Pššššt, vydrž chvilku, nech ji to dopovídat!" :D

Nejhorší na tomhle "nedokončování" ale je, že se pak máma dotčeně zlobí: "Ty mi taky nikdy nic neřekneš!", případně mě shání, pak se diví, že jsem jí nebrala telefon, já vysvětluju, že jsem byla tam a tam a je mi odpovědí: "No jo, když tys mi neřekla, že někam vyrážíš..." apod. A pak se hádáme, protože já mám dojem, že jsem jí to přece říkala. No, ano, chtěla jsem, ale nějak jsem se k tomu už nedostala! :D

Čerpadlo

Naše chalupa není, z jakéhosi záhadného vzdoru předchozích generací naší rodiny, připojena k vodovodu. Vodu tedy čerpáme z vlastní studně (která vzhledem k pochybnému jílovitému podloží postupně cestuje, takže je vrchní skruž o 12 cm blíž k chalupě, než ta nejspodnější), která nám poskytuje neskutečně tvrdou, chcíplými slimáky a žábami zapáchající vodu, z níž se obáváme cokoliv vařit a proto pro pitnou vodu chodíme s kanystry k sousedům, kteří jsou díkybohu dostatečně hodní a benevolentní, že nám tohle vycucávání tolerují. Naše vlastní voda totiž ani pořádně nemyje a nepere, když si v ní umyju vlasy, vypadám pak jako divoženka, protože mi každý jednotlivý vlas z toho šoku trčí na všechny strany a při dotyku ruky nespokojeně šustí, a při mytí rukou nepomáhá ani mýdlo. Náš děda - se svou hýčkanou dermatitidou na rukou - si ovšem tuto vodu nemůže vynachválit a libuje si, že mu prý na rozdíl od té pražské nevysušuje ruce. No bodejť, když má mycí schopnosti jako bahno.

Voda se, co pamatuju, čerpá čerpadlem. Stále týmž čerpadlem. Respektive dříve bývala čerpadla dvě, jedno záložní, kdesi důkladně ukryté, kdyby to zanořené ve studni selhalo. Ovšem důmyslnou skrýš objevili zloději při jednom z devíti vloupání a záložní čerpadlo už není. A naše staré, permanentně se máčející čerpadlo po letošních prázdninách usoudilo, že toho má dost, a prý mu, podle dědova tvrzení, praskla jakási blána. Ne, v čerpadlech se nevyznám, takže vám vážně neřeknu, co s ním je, řeknu vám jen, že se tato porucha projevuje tak, že načerpání asi padesátilitrové, možná ani to ne, nádrže na půdě trvá 30 minut. Před vadou to byla otázka minut ani ne pěti.

Každopádně, to přece není žádný problém. Čerpadlo funguje, tak proč to řešit, že. Aneb obvyklý přístup našeho dědy - proč si s něčím dělat vrásky, proč něco zařizovat, když to zatím funguje. Zatím. Obě dvě jsme s mámou projevovaly znepokojení nad tím, že to čerpadlo nefunguje správně a tahle porucha je nejspíš jen předzvěstí poruchy další, která bude mít za následek, že čerpadlo přestane čerpat zcela. A taky jsme se shodly na tom, že kdybychom věděly, co je to za čerpadlo, nebo jaký typ nebo prostě kdybychom věděly cokoliv o čerpadlech, pořídily bychom nové, třeba jako dárek dědovi k Vánocům nebo jako předčasný dárek k Vánocům, jen prostě proto, aby nás nestrašila představa, že se na chalupě náhle ocitneme zcela bez užitkové vody. Ovšem z dědy bychom nějakou informaci musely páčit heverem nebo ho aspoň natáhnout na skřipec, a on sám není ani za mák ochoten cokoli řešit, dokud to funguje.

A tak minule, když jsme právě s mámou myly nádobí, děda přišel do kuchyně, zapálil si a povídá:

"Doufejme, že to čerpadlo vydrží aspoň do Vánoc..."

"No to teda!" zavrčela máma otráveně.

"Jinak bysme museli o Vánocích tahat vodu ze studně ručně, checheché!" zachechtal se děda vesele nad tou představou.

"No to by teda byla prdel," procedila jsem skrze zuby, protože mi bylo jasné, že by to nakonec dopadlo tak, že by nám děda sdělil, kde najdeme lano a kde kyblík a nechal nás s mámou vytahat si tu vodu samotné.

"Co že by to bylo?" otázal se mě děda.

"Prdel!" štěkla jsem.

"Jóó? A čí?" zeptal se děda chytře.

Novoty

Náš děda, jak už tomu u starších lidí bývá, se všem novinkám, novotám a změnám zuby nehty brání. Například když mu máma nabídla, že místo jeho asi padesát let starého rozkládacího gauče, jenž se rozkládá tak složitě, že byste očekávali, že se pod ním skrývá druhoválečný úkryt Židů, který děda každý večer rozkládá a ráno skládá a na němž lehá dvacet centimetrů od podlahy, pořídí nový, hezký, ikeácký, který se rozkládá jednoduše a na který se bude dědovi snáze uléhat. Odpověď zněla: "NECHCI! Až umřu, kupuj si co chceš."

Toto pravidlo se ale nevztahuje na novoty, které se rozhodne praktikovat sám děda. A tak, když jsem se minulou neděli dostavila domů, abych mámě pomohla s pečením vánočního cukroví, děda zajásal, že jsem přišla, a položil přede mě krabičku se slovy: "Na, zprovozni mi to."

V krabičce se ukrýval nový telefon Aligator pro seniory. Dědově důchodcovské Motorole, staré pár let, prý už nevydržela baterie, tak se děda rozhodl pořídit si nový přístroj. A na mně bylo mu ho zprovoznit. 

Ano, uznávám, že v současné době jsem v rodině největší technický guru já. Jsem majitelkou a hrdou uživatelkou chytrého telefonu, což je ovšem přesně ten důvod, proč jsem se dědově bývalé Motorole vyhýbala jako čert kříži. Ten telefon na mě byl asi až moc hloupý. Neměl žádná obvyklá tlačítka typu menu nebo směrových šipek, vypadal prostě jako přerostlá kalkulačka a měl i takový displej - písmena a číslice skládal ze sedmi čárek a znaků se na displej vešlo asi pět, takže čtení delší sms bylo otázkou deseti minut. Nikdy jsem nepochopila, kde na něm najdu menu, nastavení a podobné funkce a svým odporem a odmítáním práce s tímhle ďábelským strojem jsem dědu vlastně donutila, aby se s ním zacházet naučil sám. A tak se nám pak tu a tam bytem rozléhalo zvučné hlášení mužského hlasu: Přijaté zprávy - historie hovorů - telefonní seznam a podobně. Ano, tento telefon si se svým majitelem dokonce povídal.

Když tedy přede mě děda položil svůj nový Aligator, měla jsem chuť v panice utéct, tenhle telefon je ale naštěstí o něco moudřejší a měl mnohem intuitivnější ovládání, a tak jsem po vložení SIM karty zvládla i nastavit čas, datum, tísňové číslo a podobné hlouposti. Děda mi mezitím pod tlakem cpal do hlavy, že přešel z kreditu na seniorský paušál u O2 a při té příležitosti si pořídil telefon, a že si nechával od prodejce poradit:

"No a zjistil sem, že ti prodavači v outů vědí prd! Jsem za ním přišel, že mojí jedinou podmínkou je, aby se mi do toho telefonu vešlo 100 kontaktů, a von mi pověděl, že tenhle telefon jich umí až tisíc!"

Zvedla jsem obočí, nevědíc, co tím chce básník říci - jak tahle informace vypovídá o tom, že o tom telefonu prodavač nic neví? To se ale do hovoru vložila moje máti:

"No to je teda pěkná blbost! Tisíc kontaktů se ti do žádnýho telefonu nemůže vejít!"

Ohradila jsem se, že moderní telefony už tisíc kontaktů dávno zvládají, načež jsem byla usazena, že ty seniorský ne. Odmítla jsem se tedy dál hádat a šla radši vykrajovat rybičky, srdíčka a stromečky z těsta. Máma zapnula notebook, že si k tomu pečení pustíme nějaké vánoční písně. Jakmile ale začala hrát první písnička, přebil ji okamžitě jiný rámus. Děda začal vybírat vyzváněcí tón.

Aligátor je vybaven deseti vyzváněcími tóny. První, v němž se po počátečním umcarára tralala juchajdá ozvalo nějaké poooooing! si pustil asi třikrát a po zmiňovaném poooooing! vykřikoval: "To je dobrý, to se mi líbí, to si tam nechám!" Přesto si ale pouštěl i ostatní tóny, ovšem než došel k desátému, zapomněl už prvních osm, takže si všechny tóny nakonec pouštěl asi šestkrát. Máma tedy pokus o navození atmosféry hudebním doprovodem vzdala. Kočka se po několika vyzváněních se spláclýma ušima odplížila do vedlejší místnosti. Nás ale čekalo ještě desetinásobné zopakování jednoho tónu při volení ideální hlasitosti zvonění, a pak několikeré přehrání vyzvánění pro SMS zprávy a pro budík. Když děda před dávnými lety dostal první telefon, starý Bosch, jeho starostí bylo nemít tam žádnou melodii, jen nějaké klasické telefonické cinkání. Časy se změnily, a stejně jako já, když mi bylo jedenáct a dostala jsem první telefon, se pro něj vyzváněcí písnička stala nejdůležitější věcí.

Poté, co jsme se tónů konečně zbavily, oblažovaly nám pečení cukroví nadšené výkřiky:

"Hele, vono to umí i kalkulačku!"

"Nóóó, to sem dobře pořídil, to se mi libí tadle věc!"

"Hele, vono to má i upozornění na narozeniny!"

"Kóóóukej, vono to tady dole má dva ksichtíky, to sou zrychlený volby na volání synovi a dceři, to si musím nastavit!" a podobně.

Děda nám pak ještě oznámil, že starý telefon využije jako budík - protože nestačí, že má nastavenou moji starou databanku, máminu starou databanku, dvě rádia a někdy i radiobudík v meteostanici.

Je to krásné, když je takhle někdo nadšen z nové věci. Už se ale těším na Vánoce, až děda, stejně jako vloni, vybalí dárek, podívá se na něj, prohlásí "Hm," odloží ho stranou a usne.