Spadla lžička...

Dnes tu budu ještě jednou psát o kávě a naší povedené rodince. Když jsem totiž připravovala naše obvyklé, skoro rituální celorodinné večerní kafe, měla jsem zrovna čerstvě nalakované nehty a snažila jsem se moc si lak neporušit, díky čemuž mi při nabírání kávy z dózy vypadla z ruky a spadla dovnitř nádoby. Netušila jsem, jaký to vzbudí ohlas, děda se totiž okamžitě celý rozzářil a doslova dětským nadšením vykřikl: "Spadla lžička do kafíčka!!!"

Poté, když jsem se uvelebila u stolu u svého notebooku, děda zabral prostor mezi ledničkou a sporákem, opřel se o kuchyňskou linku a celou dobu, než se začala voda vařit, pozoroval konvici. Když zjistil, že jsem dala jednu lžičku do svého a jednu do mámina hrnku, vyndal tu z mámina hrnku a přendal ji do svého. Pak nám kávu zalil (ano, už jsem se vzdala touhy po kafi s mlékem, takže jsem si udělala cappuccino z pytlíku) a začal míchat. Já se mezitím zvedla, protože jsem potřebovala něco vyhodit do odpadků, koš byl ale dědou zabarikádován, tak jsem čekala. Děda míchal svou kávu. A míchal. A míchal. A míchal. Radši jsem si sedla. Děda pak přendal lžičku zpět do mámina hrnečku, a míchal. A míchal. A míchal. A míchal. Já na sebe s mámou vrhala pobavené pohledy, a děda míchal a míchal.

"Aby ses neprodřel skrz," podotkla jsem po asi minutě míchání.

"Nejdůležitější je správný rozložení chuti," prohlásil děda. A míchal a míchal. Pak ještě míchal a míchal a míchal a míchal a míchal moje kafe a teprve poté, po asi pěti minutách míchání, jsem se konečně dostala ke koši. No, hlavně že jsme měli správně rozloženou chuť.