Návštěva

Včera ráno jsem se přesvědčila o tom, že náš děda opravdu, ví, jak si dobře dohodnout návštěvu. Už v pondělí nás varoval, že na úterý na devátou ráno si dohodl, že za ním přijde pán z bytového družstva, aby spolu něco dořešili. Vzaly jsme to s mámou na vědomí s tím, že až přijde, budeme už obě snad dávno pryč.

Nakonec jsem odcházela do školy pár minut po mámě, těsně před devátou, a právě v okamžiku, kdy jsem si začala obouvat boty, děda zamířil na toaletu. Jakmile se tam zavřel, zazvonil domovní telefon.

"To je von, vodeuř mu," houkl na mě děda přes dveře záchodu.

Zvedla jsem tedy sluchátko domácího telefonu a ohlásila se. Na druhém konci bylo chvíli šokované ticho, než se pán značně překvapeným hlasem představil. Vyzvala jsem ho, ať jde dál, a otevřela mu. Děda byl stále na záchodě. Než se ten pán, asi jen o málo mladší než můj děda, stihl doplahočit až k našim dveřím, byla už jsem oblečená, obutá a připravená k odchodu. A poměrně spěchající.

Pán přišel a zůstal stát na rohožce. Děda byl stále na záchodě.

"Pojďte dál, já jsem právě na odchodu," vyzvala jsem staříka, který na mě čučel jako na zjevení a nakonec tedy zdráhavě vkročil do předsíňky. Děda byl stále na záchodě.

"Je pan doktor doma?" zeptal se vyjukaně.

"Je," přisvědčila jsem a váhala, jestli mu mám říct, kde se pan doktor nalézá. Nakonec jsem to nechala být, slušně mu řekla "Na shledanou!", vyklouzla kolem něj ze dveří a zabouchla za sebou. Vyvalený pán zůstal stát sám uprostřed naší předsíně. Kdyby to byl zloděj, měl by výbornou šanci si na nás pěkně přivydělat, naštěstí to byl ale starý muž z ještě poctivé generace. Vážně nevím, jak si to nakonec pánové vyřešili a jak dlouho milý stařík stál uprostřed naší předsíně, a možná to radši ani vědět nechci...

Vrabci do Čech

Naše příjezdy na chalupu jsou velmi podobně chaotické jako odjezdy z Prahy. Vždycky je potřeba udělat hroznou spoustu věcí, vytahat tašky z auta, vybalit je, odemknout všechny přístěnky, z jednoho z nich přinést dříví na zátop, zatopit v kamnech a případně uvařit oběd, načerpat vodu do nádrže a když je krásně, tak jako bylo minulý pátek, tak i pozotvírat všechna okna, aby dům trochu vyvětral... zkrátka každá ruka a pomocná síla dobrá. My s mámou jsme začaly jako obvykle lítat jako hadry na holi, zatímco děda šel (jako obvykle) zjistit, jaký byl v průběhu naší nepřítomnosti tlak, jaké byly minimální a maximální teploty, kolik napršelo a tak dále, a pak nám nezapomněl důkladně poreferovat. My zatím dělaly všechno možné, jen ne zatápěly, protože děda vymyslel kvůli zlodějům speciální skrýše na klíče od všech hospodářských budov a my nevěděly, jak se dostaneme ke dřevu. Nakonec se děda sebral a dřevo přinesl, takže jsem zatopila ve sporáku v kuchyni (ano, jsme velmi středověce vybavení a vaříme ještě pěkně na plotně) a začala mámě pomáhat s přípravou oběda. Děda zatím načerpal vodu a přišel nám oznámit, že "už se hřeje vodička na pacinky" (překlad pro normální lidi - dal hřát teplou vodu na mytí rukou). Pak si šel zapálit a postavil se doprostřed kuchyně, takže jsme kolem něj s mámou neustále obíhaly jako dva zblblé satelity. Děda nás ještě poučil, že jsme neměly topit v kamnech, ale vařit na elektřině, načež mu máma suše vysvětlila, že na elektrické dvouplotýnce asi těžko uvaří polívku, brambory, ohřeje mlíko na bramborovou kaši a osmaží cibulku, a kromě toho se hřeje vodička na pacinky, takže nemůžeme vařit nic jiného, protože by to nevydržely pojistky, což je stará známá věc (nedivte se, je to sto let starý dům s hliníkovými elektrickými obvody). Dědeček si tedy vykouřil svou cigaretku a pak šel kamsi cosi kutit. Když jsme měly s mámou oběd skoro hotový, zastavil u vrat náš komunikativní soused. Je to pán ještě o něco starší než můj děda, a je s ním řeč jak rozprávka. Dědci se tedy usadili na lavičku před chalupu a krafajíce mě pozorovali, zatímco jsem myla auto. Přitom soused vykládal o tom, jak ho trápí zuby, a děda mu zároveň vykládal, jaké byly teploty a tlaky. Následovalo několik poznámek o tom, jak jsem vyrostla a jak mi to leštění auta krásně jde, a pak se děda začal vyptávat, kdy bude soused v sobotu doma. Po jeho odpovědi, že ještě neví, se děda rozhodl, že za ním tedy zajde hned, sebral se a zmizel. Fakt, že předtím obcházel v kuchyni kolem skoro hotového oběda jako hladový medvěd, byl naprosto vedlejší. Počkaly jsme s mámou ještě asi čtvrt hodiny, než jsme čekání vzdaly a najedly se samy. Asi si budeme muset zvyknout, že rodina a celý její režim se řídí podle dědy. A když si děda usmyslí, že zajde na návštěvu k sousedovi, jde prostě na návštěvu k sousedovi.

Vrabci z Čech

Naše babička vždycky říkávala, že když se vypravujeme na chalupu, jsme jako vrabci z Čech. Pravdou je, že když se přiblíží odjezd, mění se naše již tak dost chaotická domácnost v chaos naprostý. Snažíme se vypadnout co nejdříve, tudíž horečně balíme, běháme s taškami do auta a zpátky a případně lovíme kočku pod radiátorem, kam se chuděra schovává před naším balicím běsněním.

Minulý pátek probíhal náš odjezd o to chaotičtěji, že naše rodinná Fabia po třech měsících stání v garáži odmítala startovat. A tak poté, co se mámě a dvěma technikům podařilo ji přemluvit, aby naskočila, máma sice několikrát objela blok, ale stejně se bála zaparkovat u našeho paneláku, protože bychom pak nejspíš neodjeli. A tak mi zavolala, že stojí u baráku se zapnutým motorem a že mám nosit zavazadla. Honem jsem se tedy oblékla a vyrazila s první várkou tašek. Naložila jsem je a spěchala zpátky do bytu. Na schodišti před bytem na mě čekal děda se dvěma taškami v rukou. Původně bych celý náklad radši odnosila sama, ale nechtěla jsem zase vyvolávat hádky a tak jsem radši byla zticha. Vpadla jsem do bytu, zula se, svlékla si bundu a vyrazila hledat kočku. Když jsem nakoukla za všechen nábytek v obýváku, napadlo mě kouknout se pod radiátor u mě v pokoji. Kočka tam pochopitelně byla, zapasovaná za těžkým stolem. Chvíli jsem se pokoušela na ni shora dosáhnout, ale byla schovaná tak mistrně, že jsem ji odtamtud nevystrnadila. Rozhodla jsem se tedy, že budu muset poprosit mámu o pomoc při odlovu, hodila posledních pár věcí do tašky, oblékla se, obula, drapla několik zavazadel a vyrazila z bytu.

Když jsem vyšla z domu, děda byl právě na půli cesty k autu. Než k němu došel, stihla jsem ho předběhnout, auta naložit a poprosit mámu o pomoc. Počkaly jsme tedy, až se děda docabrtá až k vozu a řekly mu, že jdeme ulovit kočku, ať si zatím sedne do auta a hlídá ho. Spěchaly jsme tedy do bytu, kde jsme společně odtáhly můj psací stůl stranou, vyndaly kočku, narvaly vzpouzející se kočku do přepravky, sebraly zbytek tašek, zamkly na všechny tři zámky a doklusaly k autu.

Děda neseděl uvnitř, procházel se volným tempem kolem auta. Pochybuju, že kdyby se přihnal nějaký cikán a skočil dovnitř, děda by stihl jakkoli zareagovat. Ale naštěstí se tak nestalo, my, zplavené jak koně, nalodily poslední věci do auta a byly připraveny k odjezdu.

"Ještě tam mám tašku," řekl děda s ledovým klidem a vyrazil si svým obvyklým tempem do bytu pro svou kabelu. Já a máma jsme sice chvilku tiše nadávaly, ale pak se usadily do auta a čekaly. Při té příležitosti si máma všimla, že máme hrozně špinavá okénka, a tak je ještě všechna vycídila. Pak už jsme jen seděly v autě a počkaly, než se děda vrátil ze svého desetiminutového výletu (100 metrů do domu, dvě patra nahoru, dvě patra dolů, 100 metrů k autu) pro tašku, a konečně jsme mohli vyrazit, a kupodivu jsme nic nezapomněli. Naštěstí nikdo nepočítal, kolik benzínu jsme za tu dobu stání stihli vypálit...

Telefon

Moje maminka se často, když se hádáme, ohání tím, že jsem hysterická, neadekvátně reaguju a že jsem celá po otci. Občas mě ale strašně baví, jak reaguje ona.
V pondělí se mi povedla taková nemilá věc, a to že jsem si dávala talíř na stůl a zavadila jím o skleničku s máminým vinným střikem. Sklenička se převrhla, voda se rozlila po celém stole, máma začala ječet, že ten ubrus dávala včera nový a že se na nás taky může vykašlat, protože jsme s dědou strašná prasata a nemá to cenu měnit. Já zatím, jakmile jsem skleničku zvrhla, chňapla její telefon, véčkovou Nokii, který ležel uprostřed stolu, a setřela z něj několik kapek, které na něm byly. Pak jsem ho podala mámě a řekla jí, ať ho radši vypne a nechá proschnout, co kdyby se do něj ta kapalina náhodou dostala.
Po pár hodinách za mnou máma přišla do pokoje s oblíbenou větou:
"To se ti zase něco povedlo!" Předvedla mi, že telefonu jezdí barevné řádky po vnitřním displeji a vnější displej nefunguje vůbec, jen bliká dioda a svítí klávesnice.
"A dávalas ho vysušit?" zeptala jsem se.
"Ne. Já ho teda ještě zkusím nabít, jestli to nepomůže."
"Počkej, nenabíjej ho, jestli je v něm ta voda, tak to nebude dělat dobrotu," zkusila jsem jí poradit, i když jsem samozřejmě v těchhle věcech lama.
"Vždyť vypadá, že je suchej."
"No třeba je ta voda někde vevnitř, radši to nenabíjej."
Máma zahuhlala něco o tom, že jsem chytrá jako rádio, a telefon šla nabít. Když ani to nepomohlo, naopak vnitřní displej přestal i řádkovat a umřel úplně, začala vyšilovat.
"No to je výborný, tak já jsem bez mobilu, to se ti fakt povedlo, a firma mi novej nekoupí," lamentovala.
"Tak mi od něj dej papíry a já ti ho donesu do opravy, třeba to uznají jako reklamaci," nabízela jsem se.
"Ale na něj už se záruka nevztahuje, vždyť ho mám víc jak dva roky!" setřela mě máma.
"To teda nemáš, vždyť jsem ti ho byla koupit sotva před rokem, když ti aktivovali ten internet přes mobil..."
"Ne, to už je víc jak dva roky, to mi prostě do záruky nevezmou, a firma nemá prachy ani na výplaty a novej mi nekoupěj a já teďka ale nemůžu bejt bez telefonu, vždyť organizuju tolik věcí! Já potřebuju mít telefon, no to je úplně v háji, jak já se obejdu bez telefonu?!"
Když jsem se ozvala, že může používat svůj starý mobil, který je kompletně funkční a který vloni odložila jen proto, že si koupila modernější kus, byla jsem těžce vyignorována a máma se utápěla v depresích, že bez telefonu bude jako bez rukou a že to ani nemusí chodit do práce, protože všechno zařizuje přes telefon, který teď nemá.
Výsledek? Telefon má máma sotva deset měsíců, zjistila to, když se v práci podívala do účetnictví a hned mi vrazila záruční list, abych šla telefon vyreklamovat. Sama zatím bez problémů používá svůj starý Samsung. Tak mi držte palce, aby to opravdu vzali jako záruční opravu, nebo budu mít ještě doma pěkné peklo :D

Rychle a levně

V koupelně nám začalo někdy asi před měsícem či dvěma blbnout světlo. Ano, je to staré ještě komunistické stropní světlo, které má svá nejlepší léta dávno za sebou, stejně jako většina věcí u nás v bytě. Když se tedy někdo myje a světlo je delší dobu v provozu, začne poblikávat a po chvíli, většinou tak pěti minutách, zhasne. Stačí ho jen na chvíli vypnout nebo z koupelny vyvětrat vlhkost, každopádně ale například mně pět minut na umytí nestačí, tudíž jsme si s mámou většinou do koupelny nosily s sebou svíčku a myly se romanticky ve světle svící. Ovšem náš děda mne naprosto překvapil, protože se rozhodl, že světlo opraví. Máma sice před pár lety už koupila nové svítidlo, že starou komunistickou baňku vyměníme, ale nikdy se k tomu nikdo nedostal a lampa leží nevyužita pod skříní, děda ale vynalezl mnohem lepší způsob. Koupil maličké světýlko se třemi led diodami, které se rozsvěcí zmáčknutím, a položil nám je do koupelny. Až zase zhasne velké světlo, stačí zmáčknout a tři led diodky nám vyrobí pěkné intimní osvětlení. Problem solved!

Vánoce

Napadlo mě, že jsem vám vlastně ještě nepopsala, jak u nás doma probíhal Štědrý večer. Domnívám se, že to docela stojí za zmínku. Předloni jsme totiž byly o Štědrém večeru s mámou naprosto na nervy, protože jsme připravovaly večeři jako každoročně na pět hodin večer, přičemž jsme nepočítaly s drobným detailem a to tím, že v pět večer začíná vánoční díl Ulice. A náš děda si ho samozřejmě nesměl nechat ujít a fakt, že máma už má kapra dávno na plotně, mu byl zcela ukradený. Proto jsme musely večeři o půl hodiny odložit, kapr byl mírně spálený a úplně tuhý, jak ho máma přihřívala, a vánoční atmosféra odešla vyvítekam.

Vloni jsme s Ulicí počítaly, začínala už v půl páté a měla být až do půl šesté, stanovily jsme tedy čas večeře na půl šestou, jakmile Ulice skončí. Děda k televizi ale překvapivě neusedl. Zaradovaly jsme se, ale rozhodly se večeři nepřesouvat, když už jsme ji naplánovaly na půl šestou. Protože Vánoce vždycky trávíme na chalupě, kde se topí kamny a koupelna, vytápěná jen infrazářičem, je vždycky v zimě hrozně vymrzlá, děda zapnul topení v koupelně už odpoledne a půl dne si zahříval prostředí, aby se před večeří mohl umýt. Mýt se odešel ve čtvrt na šest a přesto, že je obvykle ve své snaze ušetřit vodu hotov během pěti minut, ráchal se až do půl, načež se ještě čtvrt hodiny oblékal a voněl. Pak konečně dorazil do kuchyně, kde jsme už my ostatní byli všichni shromážděni, a prohlásil, že by se měl ještě oholit. To už máma nevydržela a vyštěkla na něj, ať se proboha neholí, že se bude večeřet, a konečně jsme mohli jíst.

Tradičně se u nás štědrovečerní večeře začíná "peciválky", což jsou vlastně makové buchty, které jíme teplé polité medem nebo sirupem z jedné mísy, abychom se za rok sešli ve stejném počtu. Kromě toho, že děda snědl i polovinu mého peciválku se nic extra nestalo, a tak jsme mohli přistoupit ke kapru s bramborovým salátem a přípitku vínem. Připili jsme si, pustili se do jídla a stačila chvilka a děda při preparování kostí ze svého kusu kapra zvrhl celou mou skleničku vína, která se rozstříkla po stole, po mém talíři a do mého klína. Já, máma i její přítel jsme vyskočili, začali vysušovat stůl a mě a vylévat víno z mé porce jídla, zatímco děda zůstal sedět, neřekl jediné slovo a spokojeně dál bagroval svého kapra se salátem.

Zbytek večeře proběhl už poměrně v klidu, pak jsme si ještě dali čaj a přesunuli se ke stromku do obývacího pokoje. Děda se sesunul do křesla a okamžitě zapnul televizi, kde běžela jakási nová pohádka. Já chtěla tedy s dárky počkat, abychom si při tom povídali a bavili se jako dříve, ale máma mě vyzvala, ať tedy začnu rozdávat. Dědovo vybalování dárků vypadalo tak, že co nejrychleji zbavil dar balicího papíru, přičemž neustále pošilhával po obrazovce, aby zjistil, co se v balíčku skrývá, načež případnou krabici nebo obal ani nerozbalil, jen suše poděkoval, odložil věc stranou a dál soustředěně sledoval pohádku.

Byla jsem hrozně ráda, že jsme netrávili Vánoce jen v klasické tříčlenné sestavě, že tam byl i mámin přítel, protože ten se snažil nás udržet v dobré náladě, vtipkoval a bavil se s námi. Jinak by pro mě Štědrý večer opravdu postrádal všechno vánoční kouzlo a atmosféru. Když se za těmito Vánocemi ohlédnu, zjišťuju, že z nich nemám ani fotky, ani vzpomínky. Skoro jako kdyby se vůbec nestaly.

Přijdeš?

Včera večer se mě stejně jako všechny pondělky děda zeptal:

"Přijdeš zítra během dne domů?"

A já mu stejně jako všechny pondělky odpověděla (a pořádně nasupeně, protože mu to říkám už počtvrté):

"Ne, nepřijdu, protože se to nedá stihnout."

A přitom jsem se vnitřně strašně vztekala, protože vysvětlete mi tedy, proč děda tak strašně toužil po tom, abych mu vytiskla svůj detailní rozvrh, když se mě stejně neustále ptá na totéž, jako kdyby nestačilo podívat se do toho rozvrhu. Protože kdyby se do něj podíval, viděl by, že mám během dne jedinou pauzu hodinu a půl, během které se domů a zpátky rozhodně projet nestihnu.

Přesně takhle jsem se pak později rozčilovala před mámou, načež ona odpověděla:

"Mnoo... on se asi ptal proto, že jsme se o tom bavili a on říkal "Ona zítra vlastně přijde až pozdě večer, co?" a já mu na to řekla "No třeba se doma zastaví během dne."..."

Umyté nádobí

Dnešní odpoledne probíhalo velmi podobně jako každé jiné - poobědvali jsme, dali si kafíčko a pak maminka umyla nádobí. Na závěr celé hory špinavého nádobí si nechala nejmastnější pánve, které pak opřela do dřezu, aby okapaly, protože se na odkapávač už nevešly. A v ten okamžik vstoupil na scénu děda se svým hrnkem od kafe. A děda si po obědě zpravidla dává turka, načež svůj hrnek vyplachuje, protože tvrdí, že když se ten lógr nechá v hrníčku zaschnout, nejde to pak umýt. Nevím, kde na to přišel, protože mně vymývání lógru problém nedělá a navíc oceňuju, když lógr není rozstříknut po celém dřezu, ale dejme tomu. Ovšem našeho dědu dnes odpoledne nenapadlo nic lepšího, než si hrnek jako vždycky důkladně vypláchnout a lógr pak rozmáchlým gestem vylít na čerstvě umyté a důkladně vyleštěné pánve. Máma zareagovala jen dlouhým stenem "Na pánve neee!", načež děda zareagoval "Hehe!" a odešel sledovat do obýváku televizi.

Jak pobavit starého člověka

(předem upozorňuji tvory s dětskou citlivou psychikou, že jde o mírně nechutnou a perverzní perličku!)

Náš děda je takový ten zapšklý typ člověka, který se nikdy nahlas nesměje, maximálně se trochu uchechtne, což značí maximální míru pobavení. Snad nikdy za celý svůj život jsem neslyšela dědu smát se, vždycky se jen tak suše zachechtal, a už ono zachechtání pro člověka, který ho rozesmál, znamenalo obrovskou poctu. A dnes se mi podařilo ho rozesmát, a navíc tématem, kterému se děda vždycky velmi obratně vyhýbal, a to tématem sexuálním.

Seděly jsme s mámou jako vždy v kuchyni u stolu s notebooky a děda si přišel zakouřit. Přechází po kuchyni, když tu máma přečte z nějaké internetové reklamy, co jí naskočila:

"Dámský vibrátor perleťově modré barvy, no to by mi snad ani nechutnalo..."

Zareagovala jsem: "Nechutnalo? Co všechno bys s ním proboha chtěla dělat?"

Máma na to: "No tak jsem to zase nemyslela, tolik do detailů jsme zabíhat nemusely..."

"No stejně, vždyť ta barva nakonec ani není pořádně vidět, tak je to jedno, ne?" odpověděla jsem já, načež se děda několikrát hlasitě uchechtl. Náš děda, který se s mámou, natožpak (nedejbože!) mnou nikdy o  sexu nebavil a o kterém máma tvrdí, že snad s babičkou prvně a naposled spal, když byla ona počata. A on se zachechtal téhle hlášce o vibrátoru!

I když možná si moc fandím. Třeba nás vůbec nevnímal a smál se něčemu úplně jinému, na co si právě vzpomněl... u něj jeden nikdy neví...

Co čteš?

To jsem takhle zase jednou měla velmi blbou náladu a tak jsem si vrámci jejího zlepšení koupila Cosmopolitan, abych se trošku pobavila. Doma jsem si ohřála oběd, sedla ke stolu a při jídle se začetla do Cosma (jasně, při jídle se nečte, já vím, tak sorry :) ). Za chvíli se přišoural děda a chvíli mě sledoval.

"Co to čteš?"

"Časopis."

"Jakej?"

"Cosmopolitan."

"Kdes k tomu přišla?"

"Koupila."

"Odkdy si kupuješ tyhle časopisy?"

"Nekupuju, jsem si ho koupila výjimečně."

"Proč?"

"Jen tak."

"Kolik to stojí, takovejhle časopis?"

"Šedesát korun."

"Takovejch vyhozenejch prachů," zakroutil děda nesouhlasně hlavou a odešel zpátky do obýváku.

Důkladný úklid

Už jsem se tu tuším někde zmiňovala o tom, že se děda nerad vzdává zaběhlých rutin. Totéž platí i o úklidu. Po babiččině smrti se děda ujal luxování a protože jsem za celá gymnaziální léta mívala ve čtvrtek dlouhou školu, luxoval vždycky ve čtvrtek, abych mu při tom doma nepřekážela. Ovšem fakt, že jsem v minulém semestru měla ve čtvrtek pouze jediný hodinu a půl dlouhý seminář, dědovi nemohl nabourat každotýdenní koloběh, tudíž uklízel stejně ve čtvrtek, aby se mě každou středu večer ptal: "V kolik zítra odejdeš a přijdeš?" a když jsem odpověděla, že odejdu v půl jedenácté a vrátím se v jednu, zalomil rukama a postěžoval si "To ale nestihnu uklidit!"

Včera tento dotaz padl také a já odpovídala, že přijdu někdy odpoledne, ale nevím přesně kdy. Děda mi na to odpověděl, ať si uklidím u sebe, aby mi tam mohl vyluxovat. Už několik let se ho marně snažím přesvědčit, aby můj pokoj z úklidu vynechal, že si v něm koberec vysaju sama, ale děda odmítá opustit staré zvyky. Asi proto, aby mi pak mohl nadávat, že mám v pokoji moc zastavěného prostoru a blbě se mu tam luxuje.

Domů jsem dorazila ve 13:15 a děda právě řádil s vysavačem v obýváku. Když jsem přišla, lux na chvíli vypnul a přišel mi sdělit, že mě nečekal tak brzy a že je teprve ve třetině úklidu, a že tedy pro mě nemá připravený oběd. Řekla jsem, že mi to nevadí, že se naobědvám sama. Děda se tedy vrátil k luxování a já se odebrala do kuchyně uvařit si meruňkové knedlíky. Chvíli jsem rachotila nádobím, načež hluk vysavače odvedle přestal a děda přidusal překvapivou rychlostí do kuchyně.

"Našlas ty knedlíky?!" udeřil na mě, jako kdybych se právě chystala si místo knedlí udělat k obědu kočku.

"Ještě jsem je nehledala, ale předpokládám, že budou v mrazáku," odpověděla jsem. Vždycky si pak svoje přidrzlé odpovědi vyčítám, ale já prostě nemám ráda, když ze mě děda dělá nesvéprávného blba, který není schopný si ani uvařit zmražené meruňkové knedlíky.

"Jsou v dolní polici," upozornil mě ještě děda, abych se náhodou v našem mrazáku o dvou policích neztratila. "A tvaroh je v lednici." Tentokrát jsem se udržela a nic na to neřekla, vážně nevím, jestli si děda myslel, že budu tvaroh hledat v koupelně, nebo o co mu vlastně těmito instrukcemi jde. Poté, co zkontroloval, že jsem si zvládla do hrnce nalít vodu a postavit ho na hořák, odebral se děda spokojeně zpátky k vysávání.

Před pár minutami se s luxem konečně dobral až do mého pokoje, kde dřepím s notebookem v posteli. Náš děda luxuje zásadně na nejnižší výkon vysavače, takže leží-li na koberci kočičí dráp, papírek nebo podobná věc, vysavač ho kvůli slabému tahu nevysaje (a proto je dědovo luxování naprosto zbytečnou činností) a navíc používá pouze malý nástavec o průměru ani ne deset centimetrů, takže mu luxování trvá neskutečně dlouho. Když přišel ke mně, nejdřív po mně hodil nesouhlasný pohled, že tu mám zase moc věcí na podlaze, pak mi přesunul židli do kouta, přeskládal kabelky na hromadu a shodil ze skříně ramínko se sukní a tílkem, připravenými na večerní ples a pověšenými venku, aby se vyvěsily. Otočil se tedy, ramínko nechal ležet a oblečení vzal, zmuchlal do koule a hodil na židli. Pak vcucl záclonu, což ho velmi pobavilo (viděli jste Vratné lahve?) a chvíli děsil vysavačem kočku a odmítal ji pustit ven z pokoje, když se v panickém strachu z luxu pokoušela utéct. Teprve když se kočka v děsu propašovala pod stolem za stoupačku, přestalo ho to bavit, ještě mi vyhrabal s mezery mezi zdí a postelí podložku pod notebook, kterou si tam ukládám, protože není kam jinam ji dát, a pak se slovy "No ty tady máš zase bordel!" odhučel pryč.

Momentálně je 15:20 a dědovo luxování se konečně chýlí ke konci. Tak za půl hodinky by tu snad konečně mohlo být ticho...

Chro

Občas by mě vážně zajímalo, nebo bych spíš radši vážně nechtěla vidět, jak by náš byt dopadl, kdyby tu děda bydlel sám. Kromě toho, že by to tu zavalil prospekty z obchodů, do kterých stejně nechodí, použitými igelitovými taškami a mikrotenovými sáčky, nejspíš by mu došlo nádobí, protože zastává názor, že pro jednoho člověka se nádobí nevyplácí mýt... ale hlavně by mě zajímalo, jak by dopadla kuchyňská linka.

Naše kuchyňská linka je dlouhá asi dva metry, možná ani to ne, a když jsem ráno v půl deváté odcházela, děda právě vstával. Linka byla čistá. Domů jsem se vrátila ve čtvrt na dvě a linka vypadala cca takto: po celé její délce byly nasypány drobky z housek, smíšené s drobky ořechového závinu, na jedné části se skvěla obří rozmázlá šmouha zaschlého kafe. Pak linku krášlily dobečky nastrouhaného tvarohu, rozpatlaný kus margarínu a kapka něčeho, co připomínalo uschlou svíčkovou. Pro barevnost se na mě ještě vedle dřezu smála růžová skrvna od šťávy. Nedokážu pochopit, kdy to všechno dokázal vyplodit, když přitom stihl ještě zajít na nákup. Zkrátka dědovy výkony v některých oblastech činnosti mne asi nikdy nepřestanou šokovat.

Vodní živel

Za těch dvacet let, co jsem naživu, jsem zjistila, že mým živlem je voda. Miluju sice i oheň a pozorovat tančící plameny v kamnech bych dokázala celé hodiny (proto také doufám, že se někdy ve svém životě dočkám toho, že budu mít krb, u něhož bych mohla vysedávat při dlouhých zimních večerech), nejlíp zrelaxuju, uklidním mysl a uspořádám myšlenky ale jen ve vodě. Od malička se ráda ráchám, moře zbožňuju, i když jsem se k němu dostala jen párkrát v životě a můj otec si ze mě v dětství utahoval, že jsem lachtan, že bych měla mít žábry a podobně. Zkrátka a dobře, voda na mě má snad nejpříznivější účinky ze všeho na světě.

Měla bych si ale hlídat, kdy a kam se neopatrně vydám. Minulý týden jsem se totiž doma prakticky nevyskytovala, čímž jsem dala dědovi skvělou příležitost změřit si spotřebu vody v mé nepřítomnosti. Tudíž jsem hned po svém návratu domů obdržela přednášku o tom, že když nejsem doma, spotřeba je skoro o polovinu menší, a že bych se nad sebou vážně měla zamyslet, že až budu někde bydlet sama, tak že se finančně zruinuju kvůli vodě a tak dál. Říkala jsem si, že tedy budu pár dní trochu šetřit a pak se na to zase zapomene, jenže chyba lávky. Děda totiž začal mně i mámě stopovat čas, který strávíme v koupelně. Pokaždé, když já nebo ona spustíme sprchu, ozve se z kuchyně zlověstné pípnutí stopek, a když sprchu vypneme, ozve se další, ještě mnohem zlověstnější. Když pak vylezu z koupelny, ani se neodvažuju vejít do kuchyně, protože bych se jistě setkala s nasupeným pohledem a blikajícím číslem na dveřích lednice. Ale nepochybuju o tom, že si děda naše skóre zapisuje do tabulek, jednu takovou tabulku jsem už zahlédla ležet na stole, a očekávám, že jakmile bude mít dostatek dat ke zpracování, vyrobí graf a případně nám na dveře vyvěsí něco jako rozpis... a možná vymyslí i nějaký systém penále, třeba budu muset doplácet... no, kdo ví, rozhodně by mě to nepřekvapilo. Každopádně mi tím odebral můj každovečerní uklidňující rituál, kdy jsem zklidnila nervy, urovnala si myšlenky a mohla s klidem odejít spát. A řeknu vám, že mé už tak dost nalomené psychice to rozhodně nesvědčí. Skoro se bojím jít umýt, protože vím, že zase uslyším to pípnutí, že zase budu pod dohledem... A vážně se nemůžu dočkat toho, až budu bydlet sama a své přečiny si také sama zodpovídat. Zkrátka a dobře, jestli se mnou budete někdy někdo bydlet, tak se smiřte s tím, že se dlouho sprchuju a že vás zruinuju!

Tip, jak levně na novou koupelnu

Hrdinové příběhu:

Dvougenerační domácnost: otec (50), matka (45), sestra (16) a má sebestředná maličkost (20).

Autorka:

Nazdárek, jsem kamarádka tady téhle ironie osudu a taky u nás doma bývá občas docela veselo. V našem třípokojovém  bytě žijí 4 lidé,  6 osmáků a cca 30 akvarijních rybek.  Je nás moc a často se spolu nedokážeme rozumně domluvit. A o tom to je...

Soužití s rodiči může být těžké. Je pochopitelné, že se někdy neshodneme.  Občas také začínám pochybovat o jejich zdravém rozumu.

Například můj tatínek. Jako malý capart bydlel se maminkou, tatínkem a starším bratrem v mrňavém kamrlíku, kde nebyla ani koupelna. Místo toho se ve sklepě nacházela jakási temná místnost s tekoucí vodou a korytem, kterou celý dům využíval jako lázně i prádelnu.

Naštěstí se brzo přestěhovali do bytu v novostavbě, který už byl vybaven. Útlé dětství ve sparťanských podmínkách však na mém otci zanechalo následky doteď. S ničím se nepárá. Co se týče koupelny, prkotiny, jako zničená baterie stříkající gejzír vody anebo protékající trubka pod umyvadlem, jej nechávají zcela v klidu.

Po mnoha týdnech bědování a stěžování trpělivost mé maminky včera večer přetekla. Bytem se rozléhal vřískot, že tak už to dál nepůjde, že se to umyvadlo musí zpravit. A světe div se, když jsem se dnes vrátila z práce, našla jsem umyvadlo odmontované a táta zrovna utahoval trubky (nová baterie mohla ještě chvíli počkat.). V duchu jsem se snad i zaradovala, že snad bude doma chvíli klid. Jenže…

Otec si usmyslel, že se umyvadlu před vrácením zpět do koupelny musí vypláchnout výlevka a že nejlepší místo k tomu bude prádelna v suterénu, ačkoliv maminka navrhovala naši vanu. S výrazem toho, který ví všechno nejlíp, ho dolů dokonce odnesl. Umýt výlevku už byl mámy úkol. Řekl jí, ať jej drží a sám ustoupil opodál, nejspíš aby dohlížel na správnost jejího počínání. Netrvalo dlouho a těžké mokré umyvadlo mámě vyklouzlo z ruky a jistě nikoho z vás ani v nejmenším nepřekvapí, že se rozbilo.

Tak, a bylo po umyvadle. Táta se prý na mámu ani nezlobil. Mě to taky nevyrušilo z večerního rozjímání. Pravdou je, že jsem ze suterénu zaslechla ránu jako z děla a tak nějak mi došlo, co se stalo.

U nás doma se stávají i horší věci. Například, když jsem jednou vysklila dveře a ty se vysypaly na mě a na ségru. Byl zázrak, že jsme vyvázly jen s pár škrábanci. Takže tak nějak šílení budeme asi všichni.

Na internetu táta zjistil, že nejlevnější umyvadlo půjde sehnat od 1 500 Kč. To by snad šlo. On je hodně spořivý typ. Jenže pak dostal ještě lepší nápad. Je opravdu velice spořivý, a tak přišel s myšlenkou, že sežene použité umyvadlo na inzerát. Proč kupovat nové, že? Tohle už mě a sestře přišlo hodně ujeté.

Vzhledem k tomu, jak dlouho obvykle tátovi trvá, než něco zařídí, budeme si na delší dobu muset zvyknout na život bez umyvadla. K čemu taky umyvadlo, když stačí dřez? Simíci by mohli vyprávět.

Možná mám příliš vysoké nároky. Až jednou budu zařizovat koupelnu, měla bych si koupit všecko nové, nebo ušetřit a sehnat si použité umyvadlo, záchod a místo kachlíčků zeď polepit linoleem, které je dokáže naoko napodobit, jak to udělal táta v bytě po prababičce? Myslím, že je to jasné: budu náročná!

23-2-2010  22:40