Dojemný příběh homlitky

Před pár lety náš děda prohlásil, že by se na chalupu hodil křovinořez. Maminka se v ten okamžik zaradovala, protože se snažila mu tuto myšlenku vnutit již dobrých pět, možná spíš deset roků, a začala vybírat a nabízet, že na křovinořez taky něco přispěje. Děda pak po večerech sedal u internetu a posléze nám přišel hlásit: "Vyvolával sem si ty křovinořezy a vozvalo se mi, že..." Sice nám chvíli trvalo, než jsme pochopily, že vyvolávat znamená hledat na internetu, ale nakonec jsme se s novou terminologií musely ztotožnit.

Před rokem, po dlouhé a náročné psychické přípravě, děda zajel do Bauhausu, kde měli zrovna slevy, a přivezl si odtamtud velkou neforemnou krabici s motorovým křovinořezem mně i mámě (a myslím, že i jemu) naprosto neznámé značky Homelite. Neznámost značky byla věcí velmi prospěšnou, protože díky ní stál křovinořez pouhých 2.200 korun českých! No nekupte to!

Po transportu na chalupu dědovi den trvalo, než byl schopen křovinořez uvést do provozu, a poté už se s blaženým výrazem ve tváři pustil s šíleně řvoucím strojem na rameni do sekání. Po asi pěti minutách stroj změnil zvuk a děda zjistil, že přeseknutím tenkého jasanového prutu ztupil nůž. Nevzdal se ale, vyměnil hlavu za strunovou sekačku a pokračoval vesele v sekání. Všem známým potom pyšně sděloval, že si koupil [homlitku], a všichni známí na něj naprosto nechápavě zírali. Přece jen, když někomu řeknete "Koupil jsem si Husquarnu", bude asi spíš vědět, o co jde, nebo alespoň o jakou kategorii přístrojů se jedná, náš děda však považuje termín [homlitka] za naprosto jednoznačné označení.

Letos byla homlitka opět pilně využívána ke zcivilizování naší zahrady, při použití ve vedru se ale máminu příteli podařilo ji trošičku uvařit. Děda mi tedy do Prahy volal, že mám najít v jeho složce záruční list a pojedeme do Bauhausu homlitku reklamovat.

Přijela jsem v sobotu ráno i se svou drahou polovičkou do Mladé Boleslavi, vysypali jsme se z autobusu a děda s máminým přítelem už na nás čekali. Zadní sedadlo auta bylo sklopeno a na něm trůnila nemocná homlitka, takže jsem se s mým milým musela scuknout na jeden a půl sedadla. Celý průjezd Mladou Boleslaví jsem se těšila, až zastavíme u Bauhausu a homlitka půjde do nemocnice, protože řeknu vám upřímně, nebylo to nic pohodlného.

"Kde je vlastně tady v Boleslavi Bauhaus?" otázala jsem se dědy, jakmile jsme vyjeli z autobusového nádraží.

"Naproti Olympii přece," oznámil mi děda.

"Tam, jak je Baumax?" zeptala jsem se.

"Ne, naproti Olympii," zavrtěl hlavou děda.

Vyjeli jsme tedy na boleslavský obchvat, obkroužili půlku města a sjeli u Olympie. Už zdálky na nás zářil obrovský červenožlutý nápis Baumax.

"Že by to bylo hned vedle sebe?" zeptala jsem se.

"Jo počkát!" vykřikl v tu chvíli děda. "Tady je Baumax! My potřebujem Bauhaus! Vždyť tady vždycky bejval! No to sem blázen," kroutil nevěřícně hlavou. "To museli změnit. Tak v tom případě je Bauhaus v Kosmonosích, u Globusu."

A tak jsme objeli kruhový objezd, vyjeli opět na obchvat a vraceli se ke Kosmonosům. Projeli jsme pomalu kolem tamějších obchodů, ale Bauhaus (ani Globus) nikde. 

"Ale já vím, že v Boleslavi je Globus a u něj je i Bauhaus," zlobil se děda. Zastavili jsme tedy kdesi na okraji Kosmonos a zavolali mámě, aby se koukla na internet, kde že přesně je tedy v Boleslavi ten Bauhaus. po chvíli nám přišla odpověď - v Boleslavi žádný Bauhaus není. Mohli bychom si ale zajet třeba do Liberce, Prahy, Budějovic, Ostravy nebo Brna. A tak jsme se, já s drahým namačkaní vzadu jako sardinky, vrátili na chalupu. No co, aspoň se homlitka trochu porozhlédla po světě. A za týden se snad porozhlédne znovu, to už by se totiž opravdu měla dočkat servisu. Pokud tedy Bauhaus kvalitní výrobky za dva tisíce vůbec servisuje.