Ještě jednou voda

Naše rozvody vody jsou ve velmi tristním stavu, o tom už jsem se tu párkrát zmiňovala. Jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Z našeho kohoutku v kuchyni se postupem času stala spíš sprcha, což ale dědu nechává naprosto klidným, dnes jsem ale seděla u sebe v pokoji a učila se, když se ozval zvuk, jako když v koupelně pustíte naplno sprchu. Myslela jsem si, že jde zase o nějaký dědův výmysl, že šel jen něco umýt, a tak jsem to nechala být, děda se ale vzápětí vřítil ke mně do pokoje s nepříčetným výrazem a zařval na mě "CO VYVÁDÍŠ?!" Nasadila jsem podobně nepříčetný výraz, protože jsem se solidně lekla, a zařvala na něj "NIC!", načež se děda vyřítil do koupelny. Já otevřela dveře na záchod, abych uviděla obrovskou kaluž, rozlévající se valným tempem po podlaze, a zjistila, že zvuk, spolu s párou, jde ze stoupaček. Houkla jsem na dědu, který sundal kryt stoupačky a zavřel kohout studené vody, koneckonců jak logika napovídá, když kromě stříkající vody uniká i spousta páry, že. Posléze zjistil, že uzavřením studené vody to mnoho nevylepšil, a zavřel i teplou. Stoje v obří kaluži teplé vody, vzal do ruky hadr a s ním v ruce zůstal na místě a bezradně se rozhlížel. Já jsem si vzala hadr z koupelny a začala honem vytírat potopu, aby co nejmíň proteklo k sousedům dole (nedávno předělávali celé bytové jádro, takže budou určitě z krásných map na stropě nadšením bez sebe). Děda tedy vystoupil s kaluže, vytvořil krásné šlápoty na zatím ještě suchém koberci v předsíni a hadr hodil do kaluže. Zůstal mi stát za zády a pozoroval, jak se snažím co nejrychleji vodu vytírat a vyndávám z místnůstky všechny věci.

"Ono to ale pořád teče," prohlásil děda po chvíli.

"Neteče," zavrčela jsem.

"Teče, slyšíš to hučení?"

"To je větrák," řekla jsem.

"Není, to teče voda."

"Neteče, to je větrák," zopakovala jsem a zhasla na záchodě, aby přestal fungovat větrák. Hučení přestalo.

"Aha," konstatoval děda a dál pozoroval, jak vytírám. Já zvedla vodou nacucaný koberec a pokusila se ho co nejrychleji přenést do vany, kde by mohl poklidně uschnout. To se mi ne úplně povedlo, protože jsem přitom vrazila do dědy (proč jsem naivně čekala, že až uvidí, že vstávám, uhne?) a voda z koberce skončila na koberci v předsíni. Štěkla jsem tedy na dědu, ať proboha aspoň nepřekáží, načež on udělal jeden krok zpět a dál mě pozoroval při činnosti.

Když jsem vytřela celou potopu na záchodě, děda podotkl "Samozřejmě i v kuchyni." Vešla jsem tedy do kuchyně, abych zjistila, že polovinu podlahy zabírá obří kaluž. Chopila jsem se tedy hadru a kyblíku a začala tu spoušť vytírat. Děda se opět postavil přímo přede mě a dohlížel.

"Zajdi aspoň dolů k sousedům a řekni jim, že jsme je vytopili, ať se nedivěj, jo?" požádala jsem ho, hlavně abych se zbavila jeho inkvizitorského dohledu.

"To je zbytečný, tam nikdo nebude," odpověděl děda a dál mě pozoroval. Plazila jsem se po břiše pod kuchyňskou linkou a vytírala vodu spolu s rozmáčenými papíry a obaly od šunky a sýra, které tam děda patrně nechal ležet při vynášení tříděného odpadu.

Poté, co se mi postaral o několik krásných černých šlápot na podlaze, děda se chopil telefonu a zavolal instalatérovi, v což jsem během oné vytírací půlhodiny skoro přestala doufat.

"Haló, to je pan Novák? ... Jo mladší, ale já potřebuju staršího, instalatéra! ... Aha, hehe, no to je blbý, protože já tu mám havárii a potřebuju instalatéra. ... Jo tak, no tak jo, adresa je..." Děda zavěsil a otočil se ke mně.

"Instalatér přijde v půl pátý. Ale ne starej Novák, ten umřel, přijde syn."

Radši jsem jen přikývla a neprojevila nahlas svůj údiv nad tím, že na oznámení, že Novák umřel, můj děda odpoví větou "Aha, hehe, no to je blbý..."

V kuchyni jsem nakonec vytřela přibližně osm litrů vody, utřela podlahu ještě suchým hadrem a vyrazila si umýt ruce, abych zjistila, že děda nechal všechnu vodu vypnutou.

"Studenou můžeš pustit, ne?" odvážila jsem se ozvat.

"No já nevim, co všechno teče, tak to radši nechám takhle," řekl děda. A tak budeme asi do pěti naprosto bez vody.