Slovníček pojmů

Kromě používání zdrobnělin, o kterých už jsem tu psala, začal děda používat také slova, která ani já ani máma neznáme, zatímco on je považuje za naprosto normální. Nevím, jestli to už funguje skleróza, každopádně naše debaty probíhají poslední dobou velmi zajímavě.

"Pocem, potřebuju něco vobtáhnout," zavolá mě děda třeba.

"Co že potřebuješ?" zeptám se, když přijdu.

"Tady to mi vobtáhni," podá mi děda papír s nějakým dopisem.

"Co že s tím mám udělat?" nechápu.

"Vobtáhni mi to, dvakrát."

"Jako okopíruj?" ptám se.

"Vobtáhni," přitaká děda.

Problém ovšem nastává, že děda používá tohle slovo jako synonymum pro kopírování i skenování, takže je občas docela rébus rozeznat, co po mně tedy opravdu chce. Občas tedy řekne, že to chce "vobtáhnout do počítače", což tedy znamená oskenovat.

Dalším častým slovem je slovo špágly. Pokud nevíte, o co jde, jsou to prosím nedopalky od cigaret. Náš děda se totiž z jakéhosi podivného důvodu rozhodl, že budeme na chalupě pálit v kamnech i nedopalky, místo abychom je házeli do popela jako celá dlouhá léta. A tak vždycky nabádá mámu: "Nezapomeň spálit špágly!"

Kromě těchto novotvarů taky děda některá slova záměrně (!) komolí, případně je nahrazuje jinými. Tím myslím například to, že modemu říká modul, počítači pičítač, set-top-box nazývá septobox a podobně. Občas mám problém mu rozumět (a nejen proto, že právě něco žvýká), a tak si říkám, co si asi myslí lidé, kteří ho tak dobře neznají, když s ním mluví.

A ještě na závěr drobná poznámka o již zmiňovaných zdrobnělinách a dětské mluvě:

Před chvílí děda seděl v kuchyni na lavici a vedle něj stála moje připravená kabelka. Ovšem proto, že náš děda s oblibou sbírá a kumuluje všechny možné reklamní letáky, kabelka po nich sklouzla a spadla na zem. Děda se na ni podíval a zakřičel: "Hapinkalo!" Ale tedy ne, že by ji zvedl. To přísluší nám mladším, pochopitelně.

Politické názory v naší rodině

Jako malá jsem nikdy neřešila politiku, až před nějakými pěti lety jsem začala zjišťovat, co je která strana zač, a naši se se mnou o tom taky nikdy nebavili, i když jsem z jejich vlastních debat jejich názory pochopila. Díky tomu jsem si zvládla vytvořit svůj vlastní nezávislý názor. Děda se mě pak při volbách, při kterých mi ještě těsně nebylo osmnáct, zeptal: "Kdybys už mohla volit, koho bys volila?"

Odpověděla jsem mu: "Nevím, ale určitě ne komunisty."

Děda to tehdy vzal na vědomí a kupodivu se mi to ani nesnažil vymluvit, on je totiž volí pravidelně vždy ve všech volbách, ale tehdy patrně doufal, že z toho ještě vyrostu. Což se k jeho smůle nestalo. Naštěstí na politiku nikdy nepřišla řeč, a tak se nesnažil mě naverbovat mezi voliče KSČM.

Nedávno jsme se ale s mámou dohodly, že ona nepotřebuje v prádelníku v jednom ze šuplíků přepážky, zato já bych je využila, a tak jsme se rozhodly si zásuvky vyměnit. Obě máme prádelníky z velké sady nábytku, který moje máma dostala jako svatební dar, proto jsme automaticky očekávaly, že šuplíčky budou vzájemně kompatibilní. Ovšem chyba lávky, protože když jsme své věci ze zásuvek vystěhovaly a šuplata si vyměnily, zjistily jsme, že prostě do jiných kolejniček nesedí. A můj šuplík by se musel provrtat na to, aby se do něj daly nasadit přepážky. Naštvaně jsem si šla pro něco do obýváku a přitom dost jadrně nadávala na komunisty, což dědu zvedlo z křesla. "CO TADY NADÁVÁŠ NA KOMUNISTY?!" zařval na mě. Nechtěla jsem se s ním o ničem dohadovat, tak jsem radši zahučela, že o nic nejde a zaplula zpátky do pokoje.

Děda se ale nemínil tak snadno vzdát, a tak když jsem si druhý den ohřívala oběd, přišel za mnou do kuchyně a inkvizitorským tónem se zeptal:

"No, pročs tady včera nadávala na komunisty?!"

"Kvůli těm šuplíkům," zavrčela jsem.

"Jakejm šuplíkům?" vyslýchal děda (samozřejmě si nestihl za asi dva týdny, co jsme s mámou výměnu šuplat plánovaly, všimnout, o co jde).

"Kvůli těm šuplíkům u nás v pokoji."

"A co s nima?"

"Nic."

"Tak proč jsi nadávala na komunisty?!"

"To je jedno."

"To není jedno!" zuřil děda. "Tvůj pradědeček byl v Berlíně zastřelenej za to, že byl komunista, a tvůj děda z tátový strany byl taky komunista, tak co tady na ně nadáváš?"

Ne, neodvážila jsem se dědovi objasnit svůj názor na komunismus nebo mu cokoli vymlouvat či vysvětlovat. Přece jen, staré koště novým kouskům nenaučíš, a zrovna tyhle názory vím, že má děda velmi pevné. Tak jsem radši jen něco neurčitého zamručela, spakovala se i s jídlem a schovala se k sobě. Děda se mnou pak ale ještě dva dny mluvil jen v krátkých větách a jen když opravdu musel.

Horší věcí je, že máma, která sice komunisty nevolí a nechce návrat totality, ale říká, že některé věci byly prostě za socialismu lepší, byla vychována v komunistické rodině a některé názory má prostě v krvi. Třeba nenávist k věřícím... ale to už je jiná pohádka.

Ztlumit

U nás doma vždycky něco hraje. Buď je to rádio, se kterým děda i vstává, nebo televize, případně obě televize najednou (v kuchyni a v obýváku, nejlépe naladěny na stejný program). Náš děda má televizi vlastně jako ukolébavku, jakmile ji pustí, usne. Nespí pouze u Ulice, Ordinace v růžové zahradě, CSI, NCIS, Sběratelů kostí a většiny pohádek či animovaných filmů. Já už sledování televize nadobro vzdala, i zprávy si radši přečtu na internetu, protože náš děda kdykoliv chceme s mámou na něco koukat přijde, svalí se do křesla, několik vteřin sleduje a pak začne těžce vzdychat. Po asi minutě usilovného vzdychání se otáže "Co je to zas za kravinu?" a ať už je odpověď jakákoli, po druhé minutě se natáhne po ovládání, přepne (pokud možno na něco jako Viasat History nebo ČT24) a do půl minuty usne. Jakmile se já nebo máma zmocníme ovládání a přepneme si to zpátky, děda se probudí, chvíli nespokojeně sleduje, pak se zeptá "Co je to zas za kravinu?!" a po chvíli se natáhne po ovládání, aby si to opět přepnul a opět usnul. 

Pokud čirou náhodou nespí a já něco sleduji, obvykle se přižene s tím, že si musí udělat odečet z teletextu a buď mi mnou sledovaný pořad přepne na jedničku, nebo mi aspoň přes obraz nahodí teletext. Ale to, že za deset minut bude reklama a může si tudíž odčíst při ní, to mu nevysvětlíte. Odečet je přece nejdůležitější. A takhle podobně se mi vloni celé léto stávalo, že si děda po obědě sedl do křesla a okamžitě usnul. Já sledovala nějaké nezajímavé pořady, ale jakmile konečně začalo to, na co jsem celou dobu netrpělivě čekala, děda se probral, sebral mi ovladač a začal odečítat.

Další věcí je, že když děda něco opravdu sleduje (míněno třeba již zmíněnou Ulici nebo Ordinaci), nesmí se ozvat jediná hláska nebo šelest, aby něco nepřeslechl nebo mu neunikl nějaký klíčový okamžik. Tudíž jakmile se s mámou začneme o něčem bavit, děda se nasupeně zvedá a odchází se dívat do druhé místnosti, případně zvýší hlasitost až na maximum. Totéž se stalo dnes, když jsem seděla v obýváku u stolu a potřebovala jsem si ustřihnout kousek papíru. Asi deset vteřin jsem jím šustila, a už televize řvala jako kdyby vedle nás zuřila atomová válka. 

No a tak si většinou zalézám do svého pokojíku, kde si pouštím hudbu nebo cokoliv. Ticha se u nás doma prakticky docílit nedá, proto si hrozně užívám, když jsem někde a je tam opravdu ticho a klid. Jenže když si takhle sedím u sebe v pokoji, koukám na film, seriál nebo poslouchám hudbu, dost často se ve dveřích objeví rozzlobený děda se slovy: "Víš kolik je hodin?! Jak to, že ti to tak řve?! Ztlum si to!"

Kultura stolování a podobné nepotřebnosti

O starých lidech se také všeobecně tvrdí, že jedí co nejrychleji a ukusují si co největší sousta. Toho je náš děda přesným příkladem a většinou když jí, což je v době jeho bdělosti skoro pořád, tak buď funí, chroptí a mlaská, nebo se dusí. Je pro mě nepochopitelné, jak je schopen si nacpat do pusy půlku housky. Děda když se stravuje, tak je prostě svinčík všude kolem, protože to, co se mu do pusy nevejde, mu upadne, a navíc mají jeho zvukové projevy na spolustolovníky dost odrazující účinky. Kromě toho děda během jeho svačení, které probíhá několikrát denně, nedokáže sedět a místo toho korzuje po naší miniaturní kuchyni, která je tudíž plně obsazena... a zcela zadrobkována. Děda ovšem kromě toho, že si ukusuje obří sousta, která pak s funěním, hekáním, sípěním a podobnými efekty zpracovává, i pije v obrovských locích, kterými se čím dál častěji zakuckává. Prostě a jednoduše, škála jeho zvukových projevů je čím dál širší a člověk může být klidně na opačném konci bytu, aby pochopil, že náš děda právě papá.

V naší rodině se nikdy moc nekupovaly brambůrky a podobné pochutiny, protože "jsou moc nezdravé", tak nějak jsme spíš na ořechy a oříšky, hlavně tedy na buráky, máma také miluje mandle a já kešu. Kupujeme je, aby bylo co zobat u televize, náš děda ale tuhle filosofii moc nevyznává. On totiž u televize zpravidla spí, proto nepotřebuje nic zobat, zato když přechází je zrovna vzhůru, cítí potřebu jíst. 

A tak jsme si nedávno s mámou sedly obě se svými notebooky v kuchyni ke stolu, povídaly si a otevřely si k tomu jeden sáček kešu oříšků. Takový ten maličký šedesátigramový. A tak si povídáme a notebookujeme a občas si dáme oříšek... a pak přišel děda z obýváku, hrábl do misky, nabral si plnou dlaň, s chroptěním a prskáním si ji se zakloněnou hlavou nasypal do pusy, párkrát s funěním zachřoupal a půlka pytlíku kešu (cca 10 Kč?) byla v háji. Neřekly jsme ani popel, ale když máma o týden později koupila půlkilovou plastovou dózu s mandlemi, děda opět přišel, zase si nabral plnou hrst, zchroustal ji, nabral si další, zchroustal ji a když se natahoval po třetí, máma se už ohradila, že ta celá nádoba stála sto padesát korun a že on to jí jako chleba. Děda se zatvářil trochu uraženě, zašrouboval víko krabičky a pak už se ve spotřebě mandlí mírnil. Včera ale mandle došly a máma do dózy místo nich nasypala obsah půlkilového pytle solených arašídů. A jaké bylo moje překvapení, když jsem před pár hodinami vešla do kuchyně a zjistila, že je dóza už zpola prázdná. No ano, náš děda zvládl za dopoledne sežrat čtvrt kila buráků. Nechápu tedy, co mu takováhle konzumace dává, mám dojem, že jí jen aby něco dělal... A když mu doktorka na kontrole vynadá za vysoký cholesterol, vždycky to pak vytkne mámě, že vaří moc nezdravě. No nevím, já bych možná problém viděla někde jinde...

Bramborové klíčky útočí

Nedávno mě napadlo, jaký je vlastně rozdíl mezi generacemi teď a před dávnými lety. Když si vezmu, v čem byl vychován děda - v naší chalupě žilo několik rodin pohromadě, všechny generace spaly v jedné místnosti, byly spolu neustále ve styku. Ti mladší se starali o ty staré a tak podobně. No a zdá se, že děda ode mě a mámy tak nějak očekává totéž, tedy že ho budeme obskakovat, jenže my na to zpravidla nemáme čas. Přece jen tříčlenná rodina je něco jiného než prvorepublikové široké rodiny se spoustou dětí, sourozenců, sourozenců sourozenců a podobně. Každopádně takové věci, jako uklidit si po sobě drobky na kuchyňské lince, vyluxovat popel z cigarety, co mu upadl na ubrus a podobně, to ho nikdy nenapadne.

Nejvíc mě ale zaujal zvyk mýt brambory v umyvadle. To jsem si takhle jednou šla vyčistit zuby, nahnu se nad umyvadlo a ve výlevce vidím cosi tlustého bílého, vypadalo to jako hodně vypasení červi. Málem jsem se pozvracela, odskočila jsem od umyvadla s děsem v očích... no a posléze jsem zjistila, že jde o bramborové klíčky. Děda prostě myl brambory v koupelně v umyvadle a odlámané klíčky zůstaly ve výlevce. Koneckonců když klíčky, tak hlavně ve výlevce, že. Ovšem s klíčky v umyvadle je spojena taky zablácená pračka, na kterou si děda brambory odkládá před umytím, a zablácené celé umyvadlo, protože se děda neobtěžuje ho po své bramborové akci otřít. A tak když vlezu do koupelny v den, kdy zrovna obědváme brambory, vypadá to tam, jako kdyby si v umyvadle někdo čistil holinky, které si předtím postavil na pračku. Jednou už jsem to nemohla vydržet, zašla jsem za dědou a zeptala se:

"Dědo, prosím tě, proč myješ ty brambory v umyvadle a ne v kuchyni ve dřezu?"

Odpovědí mi byl dlouhý nechápavý pohled a pak: "Protože je to blíž."

Domácí odpoledne

Ze školy jsem se dnes dostala domů poměrně brzy, když jsem ale dorazila ke dveřím do bytu, slyšela jsem přímo za nimi hukot vysavače. Opatrně jsem tedy odemkla a dveře mírně pootevřela, děda za nimi ale stál, takže jsem se nemohla dostat dovnitř. Zaklepala jsem tedy na ně, což děda nejspíš přeslechl. Ještě chvíli jsem nakukovala do pootevřených dveří, až si mě děda s šokovaným škubnutím všiml, prohlásil "Nazdar" a do dveří se opřel, čímž mi je zabouchl před nosem. Asi po pěti minutách postávání na rohožce se dveře znovu otevřely a děda mě laskavě vpustil dovnitř. Zatímco jsem si svlékala kabát a zouvala boty, stál proti mně s hubicí luxu bojovně namířenou na mě a divil se (velmi nahlas, aby překřičel hluk vysavače), co dělám doma. Stejně hlasitě jsem mu ysvětlila, jako už včera, předevčírem a v neděli večer, že máme čtvrtek sice v rozvrhu napsaný dlouhý, ale záleží jen na nás, jak rychle budeme s prací hotovi a kdy se ocitneme doma (to musí dědovi trhat žíly, vzhledem k tomu, že by můj návrat měl nejradši na vteřiny naplánovaný). Sdělil mi, že ale ještě nestihl uvařit brambory, protože uklízel. Odpověděla jsem, že to nevadí, že nejsem vůbec hladová. Děda přikývl, odebral se vyluxovat koupelnu, do které jsem zrovna mířila umýt si ruce, a pak vysavač uklidil. Já jsem si zalezla k sobě do pokoje, kam za mnou záhy přišel, aby mi sdělil, že brambůrky už se vaří a že si můžu dát polívčičku. Řekla jsem, že děkuju, ale že ještě nechci, protože nejsem hladová. Po asi půlhodině se děda objevil znovu s tím, že brambůrky už jsou uvařené a můžu jít jíst, tak jsem mu řekla, že nechci, protože ještě nemám hlad.
Jak jsem si tak seděla u otevřeného okna a kochala se, jak sluníčko krásně svítí a ptáčci úžasně řvou, tak mi došlo, že je mi vlastně zima, a tak jsem okno zavřela.V tom okamžiku se můj pokoj téměř ponořil do tmy a já si pomyslela, že by možná neškodilo umýt okna, protože ani nepamatuju, kdy se myla naposled. A tak jsem se, jak jsem byla jarně napumpovaná energií, pustila do díla. Začala jsem v obýváku, protože jinak by hrozilo, že bych sobecky umyla jen okna u sebe a na zbytek se vykašlala. Právě v okamžiku, kdy jsem se vysápala na schůdky a nastříkala na okna silnou vrstvu Clinu, objevil se ve dveřích děda. Jeho otázka mi přesně připomněla minulý příspěvek:
"Co to proboha vyvádíš?" zeptal se mě totiž zděšeně. Otázku jsem zdárně ignorovala, děda se posadil do křesla a pobaveně mě sledoval. Pak se mě ještě zeptal: "Ty dneska nebudeš jíst?" Odpověděla jsem, že budu, ale že ještě nemám hlad. Mezitím jsem okno umyla a věnovala se žaluziím, které byly pokryty silnou vrstvou prachu a tu a tam se našla i nějaká ta pavučinka. Když jsem ale začala žaluzie jednu po druhé utírat hadrem, děda vyletěl jako čertík z krabičky.
"Co to děláš?! Chceš ty žaluzie zničit?! Vždyť jsou křehký, zpřelámeš je!"
Vysvětlovat mu, že jsou kovové a pouhé utírání  hadrem jim nijak neublíží, bylo naprosto zbytečné, sprdnul mě jako malou, načež jsem ale odmítla ho poslouchat a žaluzie utírala dál. Děda cosi velmi nespokojeně mručel, vrtěl hlavou a odebral se do kuchyně, aby nemusel koukat na to, jak ničím jeho žaluzie.
Po několika minutách jsem se přesunula k sobě a myla okna tam, načež se děda přišel zeptat, kdy budu jíst, na což jsem odpověděla, že až to dodělám, protože odpověď "až budu mít hlad" mi připadala už moc ohraná.
Na oknech u sebe jsem si dala zvlášť záležet, takže jsem se rozhodla, že kuchyňská nechám napospas špíně, beztak bych z kuchyně nejdřív musela vyhnat dědu a pak sundat ze stolu všechny věci a tak dál. Po odvedené práci jsem se tedy zamířila najíst.
"A dej si polívčičku, jestli chceš," uvítalo mne v kuchyni...

My, zvědaví důchodci...

Z našeho dědečka se s věkem stal neuvěřitelně zvědavý člověk. Kromě toho, že chce nutně vědět, kdy kde jak a s kým se budeme s mámou nacházet, se každou chvilku na něco ptá. Třeba přijde, chvíli hledí mně nebo mámě přes rameno do notebooku a pak se zeptá: "Co to je?" případně "Co to děláš?" A vzhledem k tomu, že počítačům rozumí jen jak je zapnout a jak naťukat do Googlu to, co zrovna hledá, nejspíš mu odpověď "fotošopuju" nebo "Dělám rekolory do Simíků" a podobně vskutku nic neřekne. Ale stejně se radši vždycky zeptá.

Často se také stává, že třeba já nebo máma řekneme "Je mi zima," nebo podobnou přínosnou větu, načež děda překvapeně zareaguje: "Tobě je zima?!" Myslela jsem si, že je to nedoslýchavost, ale zjistila jsem, že se pletu, náš děda slyší obdivuhodně dobře. Tedy občas. Asi jsou jeho dotazy tedy pouze řečnickými obraty "aby řeč nestála".

Dědovy zvídavé dotazy přivedly mě a mámu na drobné zparafrázování scénky z Cimrmanů - "My, zvědaví invalidi..." jsme překřtily na "My, zvědaví důchodci!" Nejvíc milujeme dotazy typu: "Co to vaříš?" nebo "Co děláš?" zvlášť při činnostech, u kterých je pouhým pohledem jasné, co zrovna děláme. Děda se s oblibou do všeho montuje, všechno osobně kontroluje a strašně při tom překáží. Ale třeba když obě s mámou zrovna odběhneme z kuchyně a na plotně začne utíkat polívka, děda ne že by se natáhl a vypnul vařič, případně jinak adekvátně zareagoval, on jen panicky zařve "Prcháááááá!!!"

Zlatým hřebem zvídavých otázek byla ale dnes diskuze, která proběhla mezi mámou a dědou poté, co si děda přišel do kuchyně zakouřit a uviděl na sporáku hrnec, v němž máma uvařila uzené a nechala ho stydnout.

"Co to tady máčíš?" zeptal se děda.

"V tom hrnci není voda," odpověděla máma suše.

"A co je to tam v tý vodě?" optal se děda.

"Vždyť tam žádná voda není, nic tam nemáčím."

"Jakto? A co to teda je?" Děda zvědavě zvedl hrnec, nastavil si ho na světlo a maso zkoumal.

"Maso," řekla máma, stále se věnujíc notebooku.

"Todle že je maso?" nevěřil děda a jal se uzené otlapkávat.

"Uzený," řekla máma.

Děda nevěřícně zavrtěl hlavou, položil hrnec zpátky na sporák a utřel si ruce do už pořádně zasviněných tepláků.

Původní mámina teorie zněla, že se děda tak pitomě ptá proto, že si chce povídat, protože my se s ním popravdě řečeno moc nebavíme. Uznávám, že s dědou prohodím denně sotva pár vět, zpravidla jsou to odpovědi na "Kam jdeš? Kdy se vrátíš? Kdy budeš jíst?" a podobné dotazy, jenže já zkrátka nemůžu najít téma, o kterém bychom se dokázali bavit delší dobu než půl minuty. Děda do mě sice párkrát za den nahustí výsledky svých meteorologických pozorování, jako jestli tlak stoupá nebo klesá, kolik je stupňů v Praze, kolik v Pardubicích, kolik v Hradci a jestli na Ruzyni fouká, případně že v Karlových Varech prší a podobné pro mne životně důležité informace, které já přijímám s úsměvem a chápavým pokyvováním a okamžitě je zase vypouštím z hlavy. Když já jemu vykládám něco, co se dělo ve škole nebo co jsem se dozvěděla od kamarádek a občas do vyprávění vložím nějakou tu otázku, stejně se mi na ni nedostane odpovědi, protože děda mě prostě nevnímá. Nesnaží se ani tvářit, že mě poslouchá, někdy mu něco vykládám a on se sebere a odejde, klasika. A když jsme nedávno při obědě seděli proti sobě u stolu, děda do mě zase napral všechny teploty v celé republice, já spustila (protože kdysi se se mnou na krasobruslení děda rád díval): "No, já se do rána dívala na krasobruslení, představ si, že zlato nedostal Pljuščenko, ale..."

"Já vim, řikali v rádiu," odtušil děda klidně, sebral se a odešel do obýváku. A takhle to dopadá, když se snažím být hodná vnučka a s dědečkem si chci popovídat!

Ta hrozná spotřeba...

Pomalu se blíží konec měsíce a je to tu zase. Dědovy obvyklé odečty spotřeby vody. Ano, voda patří k dalším dědovým statistikám, které si vede, a neustále si stěžuje, jak moc vody spotřebujeme. Dřív nás peskoval i za hroznou spotřebu elektřiny, od té doby, co začal používat počítač, ale na elektřinu už nenadává, o to víc ale nadává na vodu. Jednou, je tomu asi půl roku, jsem se šla umýt i s vlasy a když jsem vypnula sprchu, zaslechla jsem z kuchyně tiché pípnutí. Podivila jsem se, ale nechala jsem to být, usušila se, oblékla a vešla do kuchyně. Děda seděl u kuchyškého stolu, ruce sepnuté v klíně, vypadal, jako kdyby někdo umřel. Když jsem přišla až ke stolu, zvedl hlavu, vrhl na mne obviňující pohled a řekl mrazivým tónem: "Třináct minut." Na ledničce blikaly kuchyňské minutky s časem 13:03. No ano, sprchovala jsem se skoro čtvrt hodiny, stopnul mi to na vteřinu přesně.
Přece jen mám poměrně dlouhé vlasy a používám na ně šampon i kondicionér, tudíž mi mytí trvá trochu déle než jemu, který má jen kraťoučkého ježečka. A dnes mi po odečtu a chvíli kalkulování, vyčítavě řekl: "Dvě stě litrů denně!" Neustále nás porovnává s ostatními v domě, prý máme z našeho vchodu největší spotřebu. No, to je vážně divné, když jsme tu tři, z toho dvě ženské s dlouhými vlasy, zatímco v ostatních bytech žijí jen důchodci, buď osamoceně, nebo v páru.

Zkrátka a dobře, asi budeme muset pořídit vířivku nebo bazén. Třeba děda, stejně jako u počítače, pozná, že je to fajn věc a taky přestane spotřebu hlídat. A nebo taky ne, kdo ví.

Zdrobněliny

Říká se, že člověk se ve stáří vrací do dětství, že staří lidé dětinští. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale už jsem začala. Čím dál častěji si doma připadám, jako když jsem se ocitla v mateřince. Náš děda, vystudovaný jaderný fyzik, kterého si z dětství pamatuji jako velkou autoritu, důstojného postaršího pána s exkluzivním vyjadřováním, začal měnit slovník. Skoro každé slovo, které se dá zdrobnit, zdrobňuje. Připadá mi, že čím je starší, tím mne považuje za menší a podle toho se mnou hovoří. Jako kdyby on stárnul a já mládla nebo tak něco. Zkrátka a dobře každý večer mámě pokládá otázku "Co budeme zítra papat?", doplněnou případně o další dotaz "A jaká bude polívčička?" Před jídlem mě upozorňuje, abych si "nezapomněla umejt pacinky" a když usne v křesle, při probuzení zakřičí: "Já spinkám!" Mezi nejoblíbenější jídla patří brambůrky s tvarůžkem, poslední dobou tedy trochu pohrdá masíčkem a nemá rád rejžičku, po jídle si dává kafíčko a nějakou tu buchtičku. Zatím se tedy zdrobňování dotklo pouze jídel nebo tělesných pochodů a částí. Jsem zvědavá, co přijde dál...

"Ty seš eště naživu?"

Stala se mi zajímavá věc. Šla jsem se do koupelny umýt, zavřu za sebou, svlékám se, najednou se dveře otevřou, nakoukne děda, sjede mě dlouhým pohledem od hlavy až k patě a zeptá se: "Ty seš eště naživu?!" Chvíli na něj šokovaně zírám, načež on dodá rozverně: "Kuk!" zase zavře a odejde. Vysvětlete mi to někdo, prosím, protože to evidentně nechápu.

Ovšem faktem je, že náš děda mi do koupelny vchází celkem jak se mu zlíbí, koneckonců byt je jeho, že, tak co by si nešel kam se mu zrovna zachce. Vždycky si přitom vzpomenu na Cimrmanskou Švestku a na "neschopnost udržet myšlenku" a "neschopnost myšlenku opustit".  Našeho dědu totiž často něco napadne a on to okamžitě musí uskutečnit, i kdyby měl jít přes mrtvoly. Možná je rád, že ví, co že to chce udělat, ale připadá mi, že tak senilní ještě není, každopádně když třeba máma vaří oběd a dědu napadne, že by měl vysypat popelník do odpadků, tak to prostě jde okamžitě uskutečnit, a řeknu vám, naše kuchyně rozhodně není takových rozměrů, aby se v ní vyhnuli dva lidi, natož když je jeden starý neohebný. A tak musí máma opustit prostor u sporáku, protože děda se žene s popelníkem ke koši. Stejně to funguje i s odečty. Náš děda, bývalý jaderný fyzik, je totiž posedlý různými statistikami, a tak doma i na chalupě měří teplotu a tlak vzduchu, vše si zaznamenává do tabulek a pro jistotu ještě porovnává s oficiálními teplotami uváděnými na teletextu České televize. Odečítá vždycky ráno v osm, pak ve dvě odpoledne a v deset večer. A když takhle zjistí, že už je čtvrt na tři a tudíž na teletextuuž budou údaje z druhé hodiny, může se zrovna dít cokoliv, klidně můžeme právě sedět u nedělního oběda, ale děda se prostě zvedne a jde si odečíst. Ovšem odečty tlaků a teplot jsou málo, a tak začal odečítat ještě teploty na stoupačkách v koupelně a zaznamenává si, jak topí Pražská teplárenská a s jakou závislostí na vnější teplotě. Nevím, v kolik hodin si dělá tyhle odečty, ale už několikrát se mi stalo, že jsem se myla a děda vtrhl do koupelny s teploměrem, aby si změřil teplotu na stoupačce. Tyhle návštěvy mi nebyly moc příjemné, i když popravdě řečeno nevím, jak moc mě v ten okamžik děda vnímá, mám dojem, že je plně soustředěn na měřené údaje a vlastně si ani nevšímá, že se tam právě sprchuji nebo převlékám, každopádně jsem se rozhodla, že si budu radši v koupelně zavírat (u nás doma se totiž koupelna většinou jen přivírala, protože když byla naše kočka ještě kotě, nesnášela zavřené dveře a kdykoli se člověk v koupelně zavřel, snažila se dveřmi proškrábat skrz. Jen děda se vždy důsledně v koupelně zavíral, ale mě ani v dětství ani kdykoli jindy rozhodně nenapadlo lézt za ním do koupelny, že :D ). Chtěla jsem si pro jistotu i zamykat, ale to jsem po ohledání našich komunistických dveří s prapodivným komunistickým zámečkem radši zavrhla, protože jsem se bála, že jakmile bych se zamkla, už bych se odtamtud nedostala. A tak jsem jen doufala, že zavřené dveře pro dědu budou znamením, že nechci, aby za mnou lezl. Ale jak jsem zjistila, nějak to nefunguje. No co už, přece nebudu svým sprchováním ohrožovat přesnost naměřených údajů!

Hlava rodiny

Znám spoustu rodin, kde dítko (a nemusí být ani dvacetileté, může být třeba teprv patnáctileté) klidně odpoledne odejde s kamarády ven a nikdo neřeší, kde je, s kým tam je, co tam dělá a kdy se vrátí. Jenže takhle to u nás nikdy nefungovalo. Po babiččině smrti před deseti lety převzal děda "babičkovskou" roli a ohříval mi po návratu ze školy oběd. Ano, já nikdy nechodila do školní jídelny (za což jsem vlastně docela vděčná, když jsem občas viděla, jak vypadá školní strava, děkuju, nechci), ovšem jistá nevýhoda byla v tom, že po obědě se pak většina spolužáků sebrala a šla něco podniknout. A když se ptali, jestli půjdu s nimi, moje odpověď byla klasicky "Nemůžu, děda na mě čeká s obědem." Občas jsem se tedy odvážila, trhla se a s kamarády někam třeba na půl hodinky zašla, když jsem pak ale se zpožděním přišla domů, děda se na mě nedočkavě vrhl s výkřikem "No kde seš tak dlouho?!" Popravdě, ono stačilo i jen pětiminutové zpoždění, a už byl oheň na střeše. Proto jsem vytrénovaná, že vše plánuji skoro na minuty přesně. Ale kdo by očekával, že se dědovo hlídání s mým stárnutím zmírní, ten by se velmi pletl. Ano, je mi dvacet, ale děda mě hlídá stále stejně, jako když mi bylo deset let. A co je ještě půvabnější - začal tak hlídat i mámu. 

"Mluvilas s mámou?"

"Píšu si s ní na internetu, ale má dost práce."

"A říkala, kdy přijde?"

Takhle se mne děda vyptává skoro denně, mnohem víc ale nesnáším, když za mnou přijde a mírně dopáleným tónem se na mě oboří: "No a jakej ty máš zejtra program?"

"Jdu do školy a pak s holkama na kafe."

"A v kolik se vrátíš?"

Začala jsem odpovídat "Nevím," přestože za to bývám odměněna nespokojeným brbláním a nasupenými pohledy. Ale já prostě nechci sedět s holkama na kafi, povídat si a stále přitom kontrolovat čas, jestli už nemusím být doma. Vždyť když jdu s holkama na kafe, chci se s nimi pobavit, popovídat si, v klidu si vypít kafíčko a prostě si odpočinout.

Jakmile mi začalo zkouškové období, děda se začal pídit po novém rozvrhu na letní semestr. Vysvětlila jsem mu, že zápis předmětů je až od devatenáctého února a že do té doby prostě rozvrh nevím, což mu také moc nešlo pod nos, ale nakonec se s tím tedy nuceně spokojil. Včera při obědě se mě ale zeptal, jaký teda budu mít ten rozvrh?! Odpověděla jsem mu a on na to: "Tak bych prosil graficky a vytisknout." A já teď váhám. Pokud mu rozvrh vytisknu, bude přesně vědět, kdy mám co, kdy mám být kde a kdy mám být doma. Pokud mu ale rozvrh nevytisknu, bude se mě ptát, dokud se z těch šílených otázek nesložím, nebo se s ním strašně nepoštěkám, načež si postěžuje mámě, jaká jsem zlá, a ta mě sprdne, že na něj nemám být zlá.

Další takovouhle snahou o to, být hlavou domácnosti a mít o všem přehled, je dědova kontrola, jestli s mámou vstáváme a kdy vstáváme. Vletí do ložnice a zpravidla zařve:

"Mámo!!! Ty dneska nejdeš do práce?! Vždyť už je půl desátý!"

Na spícího člověka to působí trochu jako přejetí tankem, a tak máma jen zakňučí:

"Nejdu, bolí mě hlava."

"No ty to teda vedeš," zakroutí děda nespokojeně hlavou a zamíří za mnou.

"Ty dneska nejdeš do školy na deset?"

"Ne."

"Proč?"

"Protože mě ta přednáška nebaví a nic mi nedává," odpovím po pravdě.

"Jenže profesoři jsou alibisti, víš, a oni do toho testu pak daj něco, co říkaj jenom na přednáškách, a ty to nebudeš vědět a vyhoděj tě."

Přesně tuhle větu jsem měla na talíři celý minulý semestr, kdykoliv jsem zatáhla jakoukoli přednášku (a že si myslím, že jsem nebyla zase takový zátahář!). Nakonec jsem semestr úspěšně zakončila, nevyhodili mě, a už se moc těším, až mi děda bude totéž předhazovat v semestru právě začínajícím. Dokonce si i stěžoval mámě, že nechodím na přednášky, a ani její "ale dědo, když jsem byla na vejšce já, tak jste vy s babičkou chodili do práce, takže jste jenom netušili, že jsem na přednášky vůbec nechodila!" ho neodradilo od toho, aby mě péroval za to, jaká jsem špatná studentka.

A takhle to u nás doma vypadá stále. Není možné, abych vypadla bez "Kam jdeš? S kým? Kdy se vrátíš?" a proto nejsem schopná jen tak neplánovaně někam zmizet. Proto se omlouvám všem, se kterými jsem se kdy chtěla sejít a pak to nedopadlo, například proto, že jsme se nedohodli předem. Protože u mě musí být všechno přesně na minuty naplánováno. A já s tím zatím nemůžu nic udělat.

Emancipace v praxi

V kuchyni nad kuchyňskou linkou máme už asi deset let světlo, na které děda vždycky s radostí nadává. Koupili jsme ho kdysi, když jsme na tom právě nebyli finančně nejlíp, tuším že v nějaké akci. Problém je v tom, že podlouhlé světlo má na jedné straně zásuvku a na druhé vypínač, tudíž se musí, kdykoli praskne žárovka, celé rozšroubovat, rozebrat na prvočásti, pak se dá teprve vyměnit žárovka a posléze je nejvtipnějším úkolem zase dát celé svítidlo dohromady. Náš děda tuhle práci z duše nesnáší, vždycky poté, co žárovka praskne, několik dní nadává na to, jak blbě je světlo vyrobené, a vzdychá, aby pak věnoval polovinu dne, nejčastěji soboty, rozebírání a opětovnému skládání lampy. Kdyby to ale zvládl sám, ještě by se to dalo zkousnout, on k tomu ale potřebuje, aby mu jedna z nás držela sklo lampy, druhá buď svítila, nebo něco přidržovala nebo aspoň podávala. Z výměny žárovky se tak stává celorodinná bojovka, jen ta kočka spokojeně obchází kolem a nepochybně se nám z celého srdce směje.

A takhle se jednou, pár měsíců tomu už bude, moje máma po prasknutí žárovky naštvala, prohlásila, že přece nebude celý týden vařit při svíčkách, vzala nejbližší šroubovák, lampu rozšroubovala, rozebrala, žárovku vyměnila a lampu zase s pomocí trochy hrubého násilí dala během několika chvil dohromady. Děda se tomu tehdy velmi podivil a nesouhlasně kroutil hlavou (zvlášť když máma místo toho, aby vypínač pečlivě nasadila a přišroubovala, vyřešila jeho návrat na místo jednoduchým úderem pěstí), rozhodně se ale poučil. Když tento týden praskla žárovka znovu, přišel za mnou, podal mi novou žárovku a řekl mi "Vyměň to." Chvilku jsem na něj konsternovaně zírala, další chvíli konsternovaně zírala na lampu, a pak jsem mu žárovku vrátila a prohlásila jsem, že to neumím. A tak máma večer přišla z práce, chopila se šroubováku a lampu rozebrala. Problém nastal teprve, když od dědy vzala připravenou žárovku a zjistila, že kulatá žárovka o průměru přibližně pět centimetrů se prostě do skla světla, které je čtvercového průřezu o straně asi tři centimetry, prostě nevejde. Děda tedy začal nadávat, divil se, jak je možné, že se tam ta žárovka nevejde, a po chvíli hrabání ve špajzce našel použitelnou žárovku, která se do otvoru doopravdy vešla. Má drahá máma pak dala lampu dohromady, opět s klasickou pomocí hrubé síly, nad kterou děda pouze smířeně zakoulel očima, a lampička opět na pár měsíců svítí. Jo, tomuhle se říká emancipace.

Komplikovaný problém vodovodního kohoutku

Přece jen, děda je jediný chlap v rodině a tak se od něho jaksi očekává, že bude zařizovat všechny ty chlapské záležitosti jako výměny žárovek, opravy kapajících kohoutků a podobné věci, případně že na to zavolá nějakého odborníka. Ovšem náš děda prostě na tyhle věci není. Sice se honosí titulem RNDr. CSc., to však u něj v rodině vždy znamenalo, že ho všichni uctívali jako jediného rodinného akademika a musel dělat jen lehčí dámské práce, a kromě toho s věkem má čím dál volšovější ruce a je línější, takže se mu do ničeho moc nechce. Já to chápu, ale stále je tím jediným mužským faktorem v rodině, takže všem těmhle věcem z nás všech rozumí asi tak nejlíp. Ovšem asi před půl rokem nám začal kapat kohoutek v kuchyni. Moje máma požádala dědu, aby s tím něco provedl, a on prohlásil "To bude chtít nový těsnění." Pak několik dní vzdychal a posléze se vydal na lov onoho těsnění. Vrátil se s tím, že prý zjezdil celou Prahu, ale těsnění už nikde nemají.

"Tak zavolej instalatéra, co nám sem tu baterii namontoval, pracuje pro celé sídliště, ten ta těsnění určitě mít bude," poradila mu máma.

"Ten ho mít taky nebude," mínil děda. (Zmiňovala jsem se už o tom, že je náš děda nenapravitelný pesimista?) "Určitě nám řekne, ať koupíme novou baterii."

"No a? Tak koupíme novou baterii, takhle máme pořád mokrou celou kuchyňskou linku," argumentovala maminka.

"To bude drahý." (Zmiňovala jsem se už o tom, že je náš děda taky velmi spořivý člověk?)

"Do dvou tisíc se to určitě vejde a to ještě máme, já to klidně zaplatím. Ale zavolej mu ty, jsi pořád doma, tak se s ním můžeš dohodnout, kdy se ti hodí, aby přišel," prohlásila máma a dohnala tím dědu k velkému činu. Kdo očekával, že k zavolání instalatéra, ten je na velkém omylu, ale odpouštím mu to, protože je to teprve druhý příspěvek zde na blogu. Zkrátka, náš děda vzal kus krásného žlutého plastu, seřízl jej a vecpal mezi trubky vedoucí ke kohoutkům, takže kapající voda po nakloněné destičce stéká zpátky do dřezu a nerozlévá se po kuchyňské lince. Tím považuje problém za vyřešen, a tak tu existujeme již přibližně půl roku. Koneckonců co, našich stížností, že nám teče voda po lince, se zbavil, a nestálo ho to ani korunu!

Rychle do obrazu

Jeden by možná nevěřil, jak vtipné situace dokáží vzniknout, když spolu v malém bytě žije otec s dcerou a vnučkou, a kdo nezažil, možná nepochopí. Snad tyto výplody aspoň někoho pobaví, což je prapůvodní záměr, který dal tomuto blogu vzniknout. Četli-li jste vpravo onu soupisku hrdinů příběhu, víte už, že budu psát z pohledu oné nejmladší, vnučky a dcery. Někteří lidé, a zvlášť potrefené husy, tvrdí, že je zlé psát takovéhle články o svých drahých rodičích a prarodičích, doufám ale, že čtenáři mne tak tvrdě soudit nebudou. Nejde o posmívání, nepíšu ve snaze vysmát se starým lidem, jde jen o zachycení faktů, které pro pozorovatele přece mohou být vtipné, nebo ne? Zkrátka - raději mi dejte vědět, budu-li trapná a nevtipná, děkuji. Nechci si tu na nic stěžovat, protože si doopravdy nemám na co stěžovat. To jen pro pořádek.

Více vás uvádět do děje nebudu, protože to snad není potřeba. Kdo mě zná, ten ví, kdo mě nezná, snad se chytne, nebo se zeptá, že.