Střípky každodenních radostí

Nedělní oběd, máma servíruje rajskou s knedlíky:

"Dědo, kolik chceš knedlíků?"

Ticho.

"Ale jsou hodně velký..."

Pět minut ticho, pak se rozvážně ozve: "Nó, čtyři."

Máma dědovi naskládá na talíř čtyři knedlíky, maso a zalije omáčkou, položí talíř před něj na stůl, načež děda zareaguje: "Jéje! Ty sou fakt velký, to sem se přecenil."

***

Včera jsem psala dva zápočtové testy, čekalo mne hodnocení jednoho projektu a do toho ještě nějaké to vyřizování, takže jsem na dědovu otázku jak budu odpověděla, že nevím. Domů jsem přišla ve tři čtvrtě na dvě, děda tam nebyl. Přišel přesně ve dvě a ve dveřích zklamaně prohlásil: "Jéje, ty už seš tady. Jdeš dneska eště někam?"

"Jo, na další test, za dvě hodiny odcházím," odpověděla jsem a šla se učit.

Za hodinu a čtvrt se děda objevil v mém pokoji. "Neměla bys už jít, Šípková Růženko?"

(Většinu svého času doma poslední dobou trávím v posteli, protože jsem zvyklá si v ní číst i učit se. Děda se ale domnívá, že když jsem v posteli, znamená to, že spím. Neřekne mi jinak, než Šípková Růženko, jen jsem na pochybách, jestli to není proto, že zapomněl mé opravdové jméno.)

"Ne, odcházím za tři čtvrtě hodiny," řekla jsem mu a dál se věnovala učení. Děda jen nabručeně odpověděl:

"No jak myslíš."

***

Máma včera večer jako skoro každý večer, a zvlášť ten před Vánoci, vařila. Děda jako obvykle postával v naší miniaturní kuchyni, opřen o kuchyňskou linku.

"Dědo, nemohl by sis sednout? Já tady mám málo prostoru," ozvala se máma, když se pokoušela přes dědu dostat do jedné ze skříněk.

Děda se na ni podíval, vyfoukl kouř z cigarety, prohlásil "Ale di ty," a spokojeně setrval na svém místě.

***

Včera jsem nahlásila, že budu dnes v deset ráno vstávat. Měla jsem pečlivě nastavené budíky, protože šlo o zápočtový test a já nechtěla přijít pozdě. V deset ráno mě budík probudil, já se posadila na posteli, protáhla se a protože jsem hodlala vstávat, radši jsem vypnula další budíky. V ten okamžik se objevil děda a důležitě mi oznámil:

"Je deset hodin."

"Já vím," řekla jsem, sedíc na posteli a chystajíc se svlékat.

"Tak vstávej," přikázal mi děda a odešel.

Za pět minut, právě když jsem si oblékala podprsenku, se děda objevil znovu. Soustředěně mě sledoval, jak nahá pobíhám po pokoji a vybírám si, co si vezmu na sebe.

"Vstáváš?" zeptal se pak.

"Jo," zavrčela jsem a doufala, že se ho tím zbavím. On ale dál stál a soustředěně pozoroval mé odívání.

Opět se objevil, zrovna když jsem si malovala stíny.

"Co potřebuješ?" zeptala jsem se netrpělivě, když stál kousíček ode mě a sledoval mě.

"Já jenom abys nezaspala," prohlásil děda, otočil se a odešel. Jako kdyby si myslel, že můžu usnout uprostřed nanášení maskary.