Automatizovaná domácnost

S postupem času si uvědomuju, že náš děda býval docela kutil. Tedy v takovém tom naprosto nepraktickém slova smyslu, tedy že byl schopen zkonstruovat plovák do studně, který nahoře na škále ukazoval, jak je studna plná, případně že na chalupě vyrobil stroj, který v době nepřítomnosti dávkoval psovi žrádlo. Ale na to, aby opravil kliku, vyměnil žárovku nebo pověsil poličku, na to vždycky potřeboval asistenci celé rodiny. A díky tomu nám v bytě blbnou vypínače (tedy abych dědovi nekřivdila, ten od koupelny o víkendu rozebral na prvočásti a pak ho zase složil, aby poté prohlásil, že jeden ze šroubků nejde zašroubovat a tím pádem ho nechal napůl vyšroubovaný, čímž pádem si o něj vždycky při snaze rozsvítit rozškrábnu bříško prstu), blikají světla, nedovírají se skříňky v kuchyni, rozpadá se špajzka, vana hrozí proreznutím a všechny kohoutky kapou. Zato jsme ale vybaveni dvěma meteorologickými stanicemi, z nichž jedna dokonce předpovídá počasí na tři dny dopředu. Navíc máme i časovače na rozsvěcení lamp (jejich použití naprosto chápu v zimě, když máme na chalupě ozdobený venkovní stromek), tudíž na sebe většinou nevidíme a když si s mámou dovolíme úžasné vynálezy překrokovat, aby se rozsvítily třeba o půl hodiny dříve, dostaneme pak vynadáno, že jsme dědovi narušily systém. Náš děda totiž myslí velmi strategicky a tvrdí, že zloději si o víkendech vytipovávají, které byty vykradou, podle toho, zda se v nich svítí. A proto pořídil do každé místnosti časovač a nastavil je tak, aby to i o víkendech, kdy jsme zrovna na chalupě nebo kdekoli jinde, vypadalo, že jsme doma. Ovšem kdyby náhodou byli někteří zlodějové opravdu zběhlí a dědovu lest prokoukli, děda se ještě pojistil. Další časovače totiž nastavil na rádia, tudíž se každé rádio spouští v jinou denní dobu a hraje jinou stanici, aby, přijde-li zloděj ke dveřím a naslouchá, jestli je někdo přítomen, se z bytu linula hudba a tudíž to vypadalo, že je někdo doma. Úmysl zakoupit ještě štěkající rohožku jsme dědovi naštěstí úspěšně rozmluvily.

Musím říct, že na to, že nejsme nijak zazobaná rodina a zařízení našeho bytu není zdaleka luxusní či extrémně hodnotné, máme ho "zabezpečeno" opravdu dokonale.

Prší tam?

Děda ráno přišel od doktorky dřív, než jsme my s mámou vyrazily do školy a do práce.

"Prší tam?" zeptala se máma

Děda odpověděl: "Ne."

Vyrazila jsem tedy na polikliniku bez deštníku, abych za těch pár kroků pěkně promokla. Přišla jsem zpátky a říkám mámě:

"Vezmi si deštník, děda sice říkal, že neprší, ale ono prší."

Děda na to: "Ono tam neprší, vlhne tam."

Vrátila jsem se ze školy a děda:

"Prší tam?"

"Ne, ani nevlhne," podřídila jsem se jeho terminologii.

A děda? Optal se: "Takže neprší?"

Bramborové klíčky útočí vol. 2

Představte si, že přijdete ze školy domů, jdete si poklidně umýt ruce do koupelny a ve dveřích se srazíte s dědou, který má v ruce plný pytel brambor. Bylo mi jasné, že bude následovat jev, který jsem popisovala už v článku Bramborové klíčky útočí, a tak jsem se odvážila projevit nespokojenost:

"Ty budeš už zase mejt brambory v umyvadle?"

"Ano," zaznělo samozřejmě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

"A není na to spíš uzpůsobenej dřez?" navrhla jsem.

Odpovědí bylo kategorické: "Ne." A posléze dodatek: "Dřez je až na ty čistý."

Koneckonců proč ne, že. Asi bych si ale měla začít i mýt ruce a čistit zuby ve dřezu, když je na to čistý. Naše zabahněné umyvadlo, které zapáchá hnilobou, je evidentně určeno pro to špinavé.

Bábovka

Diskuze mezi mnou a mámou dnes:
Já: "Neupečeme tu bábovku?"
Máma: "Neupečeme, nemáme vejce a mlíko."
"Jak to?" podivila jsem se.
"Jsem je ještě nekoupila."
"A proč neřekneš dědovi, vždyť se tě každej večer ptá, co má koupit...?"
"Já ho s tím nechci otravovat..."
"Zase bys to nemusela tahat ale..."
"Když já se bojím, že by přinesl kamna."

Mám vařit?

Děda jde zítra na kontrolu s cukrovkou. Proto si musí dnes vést jídelníček, a proto je taky naše kuchyně plná vah, závažíček a podobných vymožeností. Předevčírem si děda na mámě vyžádal, aby uvařila nějaké hodně dietní jídlo, aby se mu do jídelníčku hodilo, a tak se rozhodla, že udělá nějaké kuřecí. Včera večer ale děda prohlásil, že vepřové nudličky s dušenou zeleninou, které jsme obědvali včera, se mu skvěle hodí do diety a že si je tedy dnes dá znovu.

"Tak je dojez a já nám dvěma udělám z toho kuřecího řízky," řekla máma.

"Takže vám mám udělat brambory, co?"

"Nemusíš, my si k tomu večer dáme americký brambory," odpověděla máma a děda souhlasil, načež se otočil na mě:

"Jak to máš zejtra se školou?"

"Úplně normálně jako každou středu," řekla jsem. "Ráno mám přednášku, pak se na dvě hodiny vrátím domů a pak zase půjdu do školy a přijdu až večer."

"Tak to abych ti ráno uvařil brambory, co?" odpověděl děda.

"Ne, teď jsme se s mámou dohodly, že si k těm řízkům večer uděláme americký brambory."

"Aha."

***

Dnes dopoledne jsem přiklusala z ranní přednášky a děda mě přivítal: "Ty seš doma?! Co tady děláš?!"

"Vždyť je středa, přišla jsem jako každou středu," řekla jsem mu.

"Aha... tak to abych ti honem udělal brambory, co?"

"Nemusíš, dohodly jsme se s mámou, že si k těm řízkům večer uděláme americký brambory."

"Dobře."

***

Před chvilkou mě máma zavolala k jídlu. Přišla jsem a na talíři vedle řízku ležely dvě brambory.

"Já myslela, že k tomu budem mít americký brambory," podivila jsem se.

"No to já taky," odpověděla máma, "ale děda nám uvařil brambory."

Operace světlo

Nedávno, když od nás právě odcházel návštěva, se řeč stočila ke stále víc blikajícímu světlu v koupelně. Máma prohlásila, že už máme dávno pod skříní nové světlo, ale stále ho nemá kdo vyměnit, na což děda reagoval, že jde o to, že jsou tam staré rozvody a proto se to vyměnit nedá. Náš děda poslední dobou začíná o všem tvrdit, že to nejde, například když jsem ho dnes poprosila, jestli by nemohl sešroubovat rozpadající se dřevěný koš na prádlo, odpověď zněla, že to nejde.

Při obědě se mě děda zeptal, jestli budu mít dnes chvíli, že "se chce kouknout na to světlo v koupelně a bude potřebovat asistánc." Řekla jsem, že ano, a tak se děda po obědě odebral do obýváku, usedl do křesla a tři hodiny spal. Celou dobu zůstalo světlo v koupelně rozsvícené, nevěděla jsem, jestli jde o nějaký vědecký experiment, a tak jsem ho svítit nechala. Zatím jsem byla u sebe v pokoji a pracovala na školní seminárce. Děda se pak asi kolem páté probudil, dlouho se hrabal v nářadí a posléze mne naprosto šokoval, když zpod skříně vytáhl krabici s novou lampou. Po chvíli se ozvalo "Pocem!" a když jsem přišla, děda už s čelovkou na hlavě stoupal po schůdcích ke koupelnovému světlu. Odšrouboval kryt z mléčného skla a podal mi ho s varováním: "Bacha, je to strašně horký." Vzala jsem kryt opatrně do rukou a honem ho odložila, protože byl vážně strašně horký. Děda se pak chtěl pokusit odšroubovat žárovku.

"Vono je to žhavý," postěžoval si. "Vono je to úplně rozžhavený! Na to se nedá šáhnout, dyť je to rozžhavený!" zopakoval několikrát a pak ze schůdků slezl. "Musíme počkat, až to vychladne," řekl a já se mohla vrátit k seminárce. Koneckonců kdo by čekal, že bude světlo po třech hodinách svícení rozžhavené, že?

Po asi deseti minutách se ozvalo další "Pocem!" a když jsem poslušně přiklusala, děda se zeptal: "Máš takový ty tampony, co maj na sobě vatu?"

"Jaký tampony, co maj na sobě vatu?" zeptala jsem se inteligentně, protože jsem se domnívala, že podstatou tamponu je, že je z vaty.

"No takový ty jak to má na koncích tu vatu, jak se to strká do uší," objasnil mi děda, že touží po uchošťourách, a tak jsem mu je donesla. Děda je nastříkal kontaktolem, vrazil mi je spolu s kontaktolem do ruky a vysápal se opět na štafle. Pak mě požádal, abych mu podala ony tamponky. Chvíli se jimi šťoural ve světle a pak mě požádal, abych mu podala bílý šroubovák. Náš děda má tu vlastnost, že když něco dělá, dělá to skoro v celém bytě. Jeho náčiní bylo rozloženo v kuchyni, v předsíni, v koupelně i v obýváku. A tak když o chvilku později chtěl kleště, musela jsem je hledat na kuchyňském stole. Další šroubovák jsem našla v předsíni ve skříni a pro žárovku jsem běžela do obýváku. Když jsem se takto proběhla po bytě, děda mě ještě poslal utáhnout pojistky a světlo se rozzářilo. Pak jsem ještě musela z kuchyně donést kryt a děda po jeho našroubování spokojeně slezl ze schůdků a prohlásil: "Tak uvidíme." Pak si posbíral všechno své nářadí ze všech pokojů, nové nepoužité světlo zabalil zpátky do krabice a strčil zpět pod skříň a odešel si dát svačinku. Holt uvidíme. Tedy spíš neuvidíme, až světlo opět přestane svítit.

Hele!

Pamatuju si, jak kdysi, když jsem byla malá a sedávala jsem v autě na zadním sedadle v dětské sedačce, naši mi každou chvíli ukazovali něco z okýnka: "Podívej se, srnky! Hele, duha! Koukni, kačenky! Podívej, támhle letí volavka!" Kolem desátého roku mého věku se ale tohle nadšené ukazování omezilo, až vymizelo zcela, a dnes už buď řídím, nebo sedím na sedadle spolujezdce. Vzadu mě vystřídal děda, který občas, stejně jako já, když jsem byla malá, usíná, ale když zrovna sleduje okolní dění, je to každou chvíli: "Hele! Labuť! Koukej, čáp!" Co výkřik, to dětská radost, nadšení, jaké jsem kdysi jako malé dítě mívala taky.

Ale řeknu vám, člověk by si pomyslel, vždyť je to hezké, že má takovou radost, že vidí labuť nebo čápa. Ovšem představte si, že řídíte, jedete zrovna po děsně rozmláceném a navíc krouceném úseku úzké okresky, když se za vámi ozve výkřik: "HELE!!! ZAJÍC!!!"

Nevím, jak byste reagovali vy. Mou reakcí byl takový úlek, že jsem měla co dělat, abych nenabourala. Ale tak co, děda měl prostě radost, že viděl proskočit se po poli zajíčka, no ne?

Mlíko!

Včera odpoledne mi napsala máma, abych po příchodu domů zjistila, kolik je v ledničce mléka. Chce péct mazance, tak aby ho bylo dost. Přišla jsem tedy domů a říkám dědovi: "Máma se ptá, kolik je tu mlíka."
Děda okamžitě odpověděl: "Mlíko tu není."
"Aha," řekla jsem.
"Tak já se teda ještě podívám, ale mlíko tady není," řekl děda a zamířil k lednici. Otevřel ji, chvíli do ní zíral, pak ji zavřel a pronesl: "No mlíko tu je, ale je ho minimálně."
"Co znamená minimálně?" zeptala jsem se, prosmýkla se kolem něj k lednici, otevřela ji a zaštěrchala krabicí. Podle váhy jsem zjistila, že tam mléka bude tak čtvrtina. Napsala jsem tedy mámě, že je tu čtvrtina mléka, a ona odepsala, že to je v pořádku, že to bude stačit.
"Tak pudeš mámě naproti, jo?" otázal se mě děda.
"Ne, proč?"
"No pudete na nákup spolu, ne?"
"Nepůjdeme, máma mi psala, že nakoupila už ráno a má nákup za dva tisíce," vysvětlila jsem mu.
"A co mlíko? To taky koupila?" ptal se děda.
"Nekoupila, prý bude stačit."
"Ale je ho tady minimálně."
"Máma psala, že to snad bude stačit," řekla jsem.
"A nemám pro něj radši zajít?" zeptal se děda.
"Ne, to je dobrý, máma psala, že to bude stačit," odpověděla jsem a zamířila k sobě do pokoje.
"No jak myslíte," ozvalo se za mnou ještě nespokojeně.
Uběhlo asi deset minut, než se děda objevil u mě v pokojíku, napůl převlečen.
"Tak já teda jdu," oznámil mi.
"Kam?" podivila jsem se.
"No pro to mlíko pro jistotu."
"To nemusíš, máma psala, že to bude stačit," řekla jsem.
"No jen aby to stačilo," sýčkoval děda klasicky.
"Máma psala, že to stačit bude," zopakovala jsem.
"No doufejme, doufejme," zakroutil děda hlavou a odešel se převléknout zpátky do tepláků.