Dušičky
Kousek od naší chalupy leží hřbitov, na němž jsou pohřbeny celé generace našich příbuzných. Dokud žila naše babička, vášnivá zahradnice, jezdili jsme hrob pravidelně obhospodařovat a vylepšovat, babička s radostí sázela nové květiny, hnojila, plela, kypřila… ale po její smrti nás postupně nadšení opouštělo, až jsme to dotáhli tak daleko, že na hrob zajedeme před dušičkami položit chvojí a věnec, a pak zpravidla uprostřed léta suché opadané větvičky odstranit, aby bylo za pár měsíců kam položit nové. Už dlouho jsme uvažovali o tom, že by bylo nejlepší několikametrový záhon na hrobě zrušit, zasypat kamínky a šmitec. Nám by ubylo starostí a nedělali bychom konečně na hřbitově mezi hroby pečlivě načančanými a opečovávanými místními tetkami ostudu. Teprve před týdnem se ale stal zázrak a děda zajel do OBI koupit černou fólii. Ke štěstí nám tedy chyběla už jen kamenná drť, pročež jsme se v pátek vypravili do Baumaxu.
Máma zůstala doma, jela jsem jen já, děda a C. Máma nás zaúkolovala, co vše máme koupit. Kromě kamínků jsme v Baumaxu potřebovali také roury ke kamnům, takže děda na parkovišti před obchoďákem dlouho řešil dilema, jestli nevzít vozík plošinový. Nakonec ho C. přemluvil, že bude stačit obyčejný vozík, a vyrazili jsme dovnitř. Já se za dveřmi radši trhla a šla si po svém, abych se s dědou a C. za necelou půlhodinku opět sešla. Kamínky měli (děda se rozhodl, že budeme originální a nebudeme mít maličké jako všichni, ale koupil čtyři pytle velkých), roury měli pouze s větším průměrem. Děda ještě několik minut kroužil mezi regály s živými květinami a zkoumal, zda tu nemají velký věnec z chvojí, jaký vždy dáváme na hrob o dušičkách, ale neuspěl, a tak zamířil k pokladnám. Když jsem viděla, že už budeme odcházet, chtěla jsem vrátit do kabelky diář, do něhož jsem si psala poznámky, děda na mě ale okamžitě téměř zařval: „To nech, já to zaplatím!“ Odpověděla jsem, že jo, a dál otevírala kabelku, načež na mě děda doopravdy zakřičel: „Nech to bejt, já to zaplatím z karty!!!“ Přitakala jsem, kabelku otevřela a vložila do ní diář, načež na mě děda zavřískal, že se po nás otočili lidi v širokém okolí: „JÁ TO ZAPLATÍM!!!“ Vysvětlila jsem mu tedy, že si jen dávám diář do kabelky, a mohli jsme konečně opustit Baumax.
Na parkovišti jsme koupenou mramorovou drť naložili do auta a děda prohlásil, že ještě potřebuje do Lidla. Řekli jsme s C., že tam s ním zajedeme, ale on řekl, že tam sám dojde a že na něj máme počkat na parkovišti. Věděli jsme, že dědova návštěva Lidla je otázkou přibližně hodiny, takže jsem se zeptala: „A kdy se tady sejdeme? Máš s sebou mobil?“ Děda mi věnoval velice šokovaný pohled a odpověděl, jako by to byla samozřejmost: „Ne, proč?“
Děda se tedy svým obvyklým pomalým tempem vydal do nedalekého Lidla a já s C., nemajíce co dělat, jsme vlezli do prodejny koberců. Po půlhodině bloudění mezi rolemi PVC, koberců a štosy rohožek jsme vyšli ven, nasedli do auta a jeli před Lidl, že na dědu počkáme tam. Objevil se kupodivu už po deseti minutách a sdělil nám, že koupil šest rohlíků a myslivce. Dojeli jsme k nedalekému Albertovi pro nákup potravin, načež nám děda sdělil, že šest rohlíků už koupil, a že dokonce vzal i myslivečka! Pomysleli jsme si s C., že 6 rohlíků pro 4 lidi na 3 dny je trochu málo, a dokoupili další.
„Víno nesmíme zapomenout!“ hlásil děda důležitě, co nám nadiktovala máma, abychom koupili.
„Citron,“ řekla jsem já, protože jsme byli blíž u oddělení ovoce a zeleniny.
„Ale na to víno abysme nezapomněli,“ připomínal děda.
„Neboj, teď koupíme citron,“ řekla jsem, načež se ozvalo:
„JEJDA!!!“
Uklidnila jsem svoje úlekem rozklepaná kolena a zeptala se, co se děje.
„Já zapomněl koupit citrónek do čaje,“ řekl děda.
„Fajn, tak ho koupíme,“ řekla jsem. „Ale teď jdeme pro to víno.“
„No ale abysme vzali toho citrónka, nezapomeň na to!“ upozorňoval mě děda důrazně.
Zašli jsme tedy koupit láhev bílého a červeného na svařák. „Máma ještě chtěla badyán, a ten citronek potřebujeme,“ řekla jsem.
„Citrónek!!!“ houkl na mě děda. Rozdělili jsme se tedy s C., že já zajdu pro badyán a on pro citronek. Vydala jsem se rychlým krokem pryč a doufala, že se děda tím pádem pověsí na C., on ale pro jistotu zůstal stát tam, kde jsme ho nechali.
„Máme všechno, jdem k pokladně,“ zavelela jsem. Následovalo ale zařvání:
„POČKEJ!!! Ještě to koření máma chtěla!“
„To už máme,“ vzdychla jsem. V ten okamžik mi začal zvonit telefon – volala máma, že máme koupit ještě olej.
„Víno už máme!“ hulákal mi děda u ucha, aby ho máma slyšela, takže jsem já neslyšela, co chtěla ona mně. „Ale nesehnali jsme věnec!“ křičel děda. Shodly jsme se s mámou, že věnec se dá koupit jako každoročně ve vsi hned u naší chalupy, a rozloučily se.
Konečně jsme mohli z města vypadnout a zamířit k domovu. Museli jsme se ale ještě zastavit v jedné vesnici s velkým železářstvím pro ony kamnové roury. Já ani C. jsme nevěděli přesně, kudy se do obce nejlépe dostat, a tak se C., když jsme se blížili k jedné z odboček, ptal: „Mám tady odbočit?“
Ticho.
„Mám odbočit už tady?!“ opakoval C. otázku.
Ticho.
Projeli jsme kolem odbočky a děda se ozval: „No mohli jsme.“
Pokračovali jsme tedy dál a odbočili až na další křižovatce, kde ale před nás vjel tirák. „Naštěstí za ním nepojedeme dlouho,“ komentoval to děda, načež jsme za tirákem jeli asi šest kilometrů. Pak začal tirák odbočovat doleva a já se zaradovala, že my přece jedeme doprava.
„No a my jedeme za ním,“ prohlásil děda, takže C., který cestu neznal, honem měnil směr.
„Jakto?!“ dožadovala jsem se vysvětlení, protože jsme už byli ani ne kilometr od železářství. Teprve po mém třetím rozhořčeném „JAKTO?!“ děda prohlásil:
„No jo, blbnu, měli jsme jet doprava.“
C. tedy otočil auto a vrátil se zpět a my mířili k železářství. C. pohlédl na hodinky a podotkl: „Jedeme blbě, zrovna budou mít polední pauzu.“
Děda opáčil: „Tam pauzu nemaj.“
Zaparkovali jsme před železářstvím a na dveřích se dočetli, že mají od poledne do jedné polední pauzu. Bylo třičtvrtě na jednu, tak jsme se rozhodli počkat. Během čtvrt hodiny přijela další asi tři auta, takže jsme se do železářství v celou nahrnuli jako kobylky. Děda si vyžádal roury a kolena, která potřeboval, zaplatil a mohli jsme jet.
„Jo, eště sem se chtěl zeptat, jestli maj ty věnce,“ řekl u auta děda, obrátil se a zamířil zpátky. Kde jinde než v železářství by koneckonců mohli mít věnce z jehličí, že.
Když se vrátil, oznámil nám, že máme jet směrem ke státovce a za koupalištěm doleva. Vyjeli jsme tedy, koupaliště bylo kousíček od železářství.
„Kam jsi říkal? Doleva, nebo doprava?“ ptala jsem se dědy.
„No jako ke státovce,“ zněla odpověď.
„Ale vlevo nebo vpravo?!“
„Ke státovce.“
Protože za koupalištěm naštěstí byla jen odbočka vlevo, C. tam zamířil a za chvilku jsme byli u květinářství. Pan květinář nám vysvětlil, že oni dělají věnce jen na objednávku, ale nakonec se uvolili, že dědovi jednu objednávku postoupí. Děda tedy zaplatil dvakrát tolik, než platil každoročně v naší vesnici, a jelo se domů.
V sobotu odpoledne jsme já, C. a máma vyrazili na hřbitov. Nejdřív C. celý hrob zryl a my s mámou vybírali drny a kořeny, po asi dvou hodinách snažení byl bývalý záhon připraven na zakrytí fólií a posypání mramorovou drtí. Nastříhali jsme tedy fólii, pokryli hrob a než C. donesl z auta pytle s mramorovou drtí, já podotkla: „Mně furt připadá, že toho bude málo…“
Pytle byly čtyři o velikosti asi 30x30 čísel. C. říkal, že jim prodavač v Baumaxu tvrdil, že jeden pytel stačí na 1 m2. Nevím tedy, jak si to milý prodavač představoval, každopádně když jsme všechny čtyři pytle vysypali na folii, pokryli jsme sotva čtvrtinu hrobu. Stará paní, která přišla zapálit svíčku na vedlejším hrobě, se škodolibě usmívala, když nás sledovala, jak se pokoušíme kamínky co nejvíc rozhrnout a nadáváme při tom.
„Že já tě tam s nima posílala, já doufala, že je jako ženská zkoriguješ, aby toho koupili dost, ale ty né…“ spílala mi máma, když jsme stáli nad černou fólií pokrytým hrobem tu a tam posypaným trochou kamínků.
Nakonec jsme se rozhodli, že hrob už víc nevylepšíme. Aspoň jsme měli program na neděli – ráno jsme s C. vyrazili opět do Baumaxu… kde ovšem velkou drť už neměli. Koupili jsme tedy osm pytlů maličkých šutérků a zamířili s nimi rovnou na hřbitov, kde jsme konečně úspěšně zakryli zbytek hrobu. Při zapalování svíček nastala další drobná potíž, protože dědou zakoupené dva kahánky (nevím proč každý jiný, když vždy dáváme do každého rohu náhrobního kamene jeden svícínek) byly vskutku věčné, aneb nedalo se jim sundat kovové víčko, aby se dala svíčka zapálit. Nakonec se C. podařilo víčko vypáčit a svíčku rozsvítit, když ale po chviličce zaplápolala a zhasla, odmítl víčko znovu páčit a nechali jsme tedy svíce být.
Na náhrobním kameni od soboty přibyla kytice a umělá růže ve váze. Nevím, jestli ji tam dala naše příbuzná, nebo se jen někomu zželelo ubohé rodiny, která ani nemá na to, aby koupila dostatek drtě na zakrytí celého hrobu…
