(na) Stará kolena

Jak už jsem tu párkrát zmiňovala, náš děda poslední dobou všechno ví, všude byl, ve všem se vyzná a hlavně strašně rád radí.

V pátek jsme se po čtrnácti dnech opět chystali na chalupu. Přijel i C. a já se s ním v kuchyni bavila o tom, že se musíme ještě stavit někde na nákup. A že jsme s mámou říkaly, že by se hodilo zastavit se po cestě v Globusu, protože se při minulém vymetání kamen zjistilo, že jsou v obýváku u kamen úplně prorezlá kolena.

Děda hned přispěchal přispět do debaty: "Kdé-é?" zeptal se mě nechápavě.

"V obýváku jsou děravý kolena, tak bysme se stavili v Globusu pro nový," přetlumočila jsem mu.

"Kde?"

"No v Globusu, po cestě."

"V kerým Globusu?"

"Na Čerňáku, stejně pojedeme kolem přece."

"No nevim nevim. Tam to mít nebudou," zakroutil děda hlavou.

"Ale jo, roury i kolena tam prodávaj," oponovala jsem.

"To teda pochybuju."

"Chodím tam třikrát tejdně, vím, že je tam mají, jinak bych to neříkala."

"Já bych řek, že je tam mít nebudou."

Nakonec C. nová kolena koupil kdesi v Baumaxu a na chalupě se ujal jejich instalace. Děda u toho nesměl chybět. Nejdřív nabízel pomoc a motal se kolem C. ve snaze mu něco přidržet, pak jsem zaslechla debatu:

"To ne, dáváte to tam vopačně!"

"Jak vopačně? Vždyť je to dobře," divil se C.

"Ne, máte to vopačně, ten kouř de vod kamen do toho, takže to musíte tady dát ven a tady dovnitř."

"Ale ne, ten kouř jde od kamen do komína, ale tohle koleno, co je teď dole, bude pak nahoře, takže je to dobře."

"Není, máte to vopačně, podivejte, tady to de z kamen do komína takle, takže to musí bejt vopačně."

"Jenomže to celý půjde vzhůru nohama, to co je dole, bude nahoře, takže to je správně..."

Nevím, jak dlouho to trvalo, každopádně nakonec narazili na problém, že se druhé koleno nedá nasadit. Během svého dětství jsem se strašně ráda motala tam, kde se něco dělo, takže jsem byla svědkem výměny rour a kolen mnohokrát, a vím, že když se nové koleno nasazuje na starou rouru, vždycky je to problém. Děda pokaždé vzal kombinačky a koleno trošku prohnul, aby se do roury dalo líp strčit. Tenhle zaběhlý postup ale patrně ten německý dědek někam schoval, protože tentokrát místo toho děda prohlásil:

"To je divný, to nejde... Ste koupil blbý koleno, špatnej průměr!"

C. mu tedy ukázal na cedulce, že je to úplně stejný průměr jako druhé koleno i roura a poprosil ho, aby mu donesl kleště. Děda místo toho stál kousek od roury, sledoval ji vzteklým pohledem a kafral:

"No, tak to maj blbě voznačený! Hajzli, v tom vobchodě prodávaj něco a přitom je to jinej průměr! Bych jim dal, a takle je to teďka všude, všude se prodávaj šunty, nikde člověk nedostane, co potřebuje..."

Během dědova monologu jsem se radši vypařila, našla dědovy dobře schované kombinačky, donesla je C. a ten koleno prohnul, nasadil na rouru a nastala další debata:

"Máte to koleno votočený na vopačnou stranu."

"Nemám, je to správně," stál na svém C.

"Ne, musíte to mít do vopačnýho pravýho úhle," tvrdil děda, stoje půl metru od C.

"Má to bejt takhle, jen to potřebuju otočit vzhůru nohama," prohlásil C., což ale k dědovi nedoteklo.

"Podivejte, tady to vede do kamen a tady do zdi, takže to máte vopačně."

"Nemám," řekl C., "mám to dobře, jenom to patří vzhůru nohama, mohl byste uhnout, abych to měl kde otočit?"

"Teď se vám to bude blbě měnit, když ste to tam tak narazil. Ale potřebujete to mít votočený na druhou stranu."

"Nepotřebuju, tohle, co je nahoře, je spodek. Takže když to otočím..." C. zvedl rouru nad hlavu, krkolomně ji otočil tak, aby přitom dědu nesejmul, "tak už je to správně," ukázal mu a nasadil rouru na místo.

"No jo," zkonstatoval děda suše.

Ranní vstávání

Na začátek podotýkám, že jsme všichni tři rodina, která si velmi ráda pospí. Děda vstává zpravidla okolo jedenácté, máma, nemusí-li vstávat, také tak (nebo dřív/později než děda, aby nemusela prožívat dědovy vstávací rituály, které když mu někdo naruší, je to hrůza a dědeček je rozhozen na celý den) a já jsem ten největší flákač, který o víkendech spává do poledne nebo přinejhorším do jedné odpoledne, než mě máma z postele vykope.

Poslední dobou se ale doma radši moc nevyskytuju. Minulý víkend jsem tedy s mámou komunikovala hlavně v SMSkách.

Máma, 19.3.2011, 13:05: Člověk se o sobě pořád dozvídá něco nového. V jednu: "To už budeme obědvat?" "O víkendu přece vždycky jíme mezi jednou a druhou." "Jak to, když vždycky vstáváš ve dvě!"

Já: A máš to :D

Máma: Jo :'(

 

Máma, 19.3.2011, 19:19: V kolik zítra přijdeš na oběd?

Já: Řekla bych, že přijdu tak v jednu, ale když ty do dvou spíš, tak je to asi brzo, co? :D:D:D

Máma: Máš štěstí, že mobilem nejde poslat pohlavek!

Hádanka pro bystré hlavičky

Jestlipak víte, jak se pozná, že měl můj dědeček k obědu rizoto?

Velmi snadno.

V kuchyni to vypadá jako po svatbě. Rýže je na kuchyňské lince, rýže je na podlaze, rýže je dokonce i v mikrovlnce (což mi vskutku není příliš jasné). Jediné místo, kde rýže není (a kde bych zrovna její výskyt celkem pochopila) je jídelní stůl.

Kafe?

Vešla jsem do kuchyně, kde se nacházel děda i máma.
Chvíli jsem si o něčem povídala s mámou, pak jsem se obrátila na dědu:
"Chceš kafe?" zeptala jsem se.
Děda zvedl hlavu od cigarety, kterou si právě zapaloval.
"Ahoj!" odpověděl mi bodře.

Budiž teplo

O tom, že je naše chalupa ratejnou sotva držící pohromadě, jsem se tu už zmiňovala, aspoň myslím. Mezi spousty jejích nedostatků se okolo Vánoc přidal fakt, že jeden ze dvou komínů přestal táhnout a v ložnici bylo plno kouře. Dědu tohle zjištění nechalo chladného, pouze podotkl, že dřevo je prostě mokrý, tak to holt čmoudí, no. Při další návštěvě chalupy tedy máma ukecala C., aby vymetl roury od kamen v ložnici. Jenže ani tohle opatření jaksi nepomohlo, naši dorazili z chalupy velmi důkladně prouzení, takže při dalším víkendu máma hučela do dědy, ať zkusí vyčistit komín, že to přece není možné, aby všechen kouř šel do místnosti. Děda byl ale vůči jejímu naléhání dost imunní, takže se nakonec chudák můj drahý, který jel tentokrát s námi, vysápal na půdu, děda mu předal kominickou štětku a můj milý, říkejme mu třeba S., prošúroval komín. Máma zatopila, ale stále žádný výsledek, v místnosti smrad, kouř, povlak mouru pokryl všechen nábytek, pavučiny i oblečení a máma s dědou, kteří pak v ložnici přespávali, se probudili máma se silnou bolestí hlavy a děda se prý celý den cítil divně a motal se. Zkrátka lehká otrava oxidem uhelnatým či co. Když máma přesvědčovala dědu, aby s tím proboha něco udělal, prohlásil, že komíny sice nečistil asi deset let, ale že je přece v létě kontroloval a čistil kominík, tak by měly být v pořádku. Ale že je dost možné, že se v komíně něco stalo, nějak se hnul nebo vydrolil, a je ucpaný.

"Prostě komín v prdeli. Komín je v prdeli, musel by se rozebrat a postavit znova," zněl dědův verdikt, takže jsme se s mámou začaly smiřovat s tím, že už v ložnici nikdy nezatopíme a budeme v zimě přespávat v mrazu. Neustálým třítýdenním naléháním se ale mámě povedlo z dědy vymámit příslib, že příště, až dojedeme na chalupu, zkusí vyčistit komín zespoda.

Kvůli netopitelnosti v ložnici jsme se na chalupu vypravili až v sobotu dopoledne, což jsme však evidentně neměli dělat. V pátek odpoledne dům zkontroloval soused a bylo vše v pořádku, v sobotu v poledne, když jsme dorazili, ale byla vykradená garáž, stodola, dřevník a půda. Děda byl tedy plně zaměstnán zjišťováním škod (a zprovozněním elektřiny a čerpání vody ze studně, protože zloději ustříhali všechny kabely, na které přišli), že na kominičení nezbýval čas ani kapacita. A tak jsem se tedy převlékla do nejhorších hadrů, jaké jsem byla s to najít, a šla jsem hledat dědovo kominické náčiní. Nebyla jsem úspěšná, takže jsem dědu vyrušila v jeho starostech a zeptala jsem se, kam ukládá svůj kominický smetáček, naběračku a kyblík. Prohlásil, že mám počkat a donese mi je.

"Nemůžu je najít," sdělil mi posléze a šel si po svém. Vylezla jsem tedy aspoň na půdu pro štětku a pustila se do práce. Nejdřív jsem otevřela dvířka do komína, která byla v komoře. Za nimi byla neprostupná stěna sazí, které jsem všechny vyhrabala do kyblíku. Přesněji dvou plných. Pak jsem nasadila štětku a pokoušela se dostat komínem výš, moc daleko se mi to ale nepovedlo. S máminou asistencí jsem tedy vysadila roury v ložnici a šátrala v komíně odtamtud. Během mého snažení přišel děda a obořil se na mě: "Co tady blbneš?!" Máma mu vysvětlila, že když on nemá čas na to komín vyčistit, pustily jsme se do toho samy, načež mi děda vytrhl lopatku z ruky a prohlásil, že na to má mnohem lepší způsob. Nejprve mi vnutil čelovku a poté mě dovedl do komory a začal od komína přemisťovat všechny kusy nábytku a bordelu, co se tam válely (a které mně při původním vysypávání sazí nevadily).

"Jestli mi chceš ukázat, že tam jsou dvířka, kterýma můžu ty saze vybrat, tak to vím a už jsem to udělala," sdělila jsem mu.

"Jooo?" podivil se a odešel.

S máminou pomocí jsem tedy pokračovala v činnosti a po vysypání dalšího vrchovatého kyblíku sazí jsem komín opět proštětkovala. Tentokrát už to šlo jako po másle, takže jsem jen vyčistila zbytky, komín zavřela, nasadila roury a šla ze sebe smýt špínu. Saze a mour jsem měla ve vlasech, za ušima, v nose i v zubech. Když přišel děda a viděl, že se myju, zeptal se:

"Hotovo?" Když jsem přitakala, zeptal se: "Tak co, moc toho nebylo, co? Jojo, komín je v prdeli, no."

"Tři vrchovatý kýble!" prskla na něj vztekle máma.

"Jooo?" nevěřil děda. "Dyť tady v létě byl ten komeník, tak to mělo bejt čistý!"

"Ale kominík byl jenom nahoře na půdě, ne?" ptala se máma.

"No jo," souhlasil děda.

"Takže všechen ten bordel sesypal dolů a tady to měl někdo vybrat, ale nikdo to nevybral," řekla máma. Děda nevěřícně kroutil hlavou, ale ještě několikrát toho dne dostal od mámy vynadáno, že se o chalupu pořádně nestará a že mohl aspoň říct, když tam s námi byl C. nebo S., aby to udělali. A že všechno nechává zajít až do krajnosti a vymýšlí katastrofické scénáře. A že si všechno musíme udělat samy ženské. Děda ale její nářky moc neposlouchal, vykradená garáž mu pocuchala nervy víc než všechny vyloupení chalupy dohromady. Zloději ukradli dvě prodlužovačky, stařičkou vrtačku a pilníky. Děda celý víkend prochrchlal (to je příznak jeho nervozity), provzdychal a dnes dokonce odmítl obědvat, že má naprosto po náladě.

Když ale včera máma zatopila, kamna se vesele rozhořela a po kouři ani památky. Zdá se, že komín nebude v tak dezolátním stavu, jak děda prorokoval. Až na drobný detail, že ložnice má teď úpravu jako černá kuchyně, strop je kompletně začouzený, stěny hnědočerné, okna skoro neprůhledná... a to nemluvím o oblečení a nábytku v místnosti.

P.S.: Po příjezdu do Prahy jsme s mámou zjistily, že kromě permanentně kapajícího kohoutku v kuchyni, který před měsícem kromě kapání také vytrvale hvízdal, začal kapat i kohoutek v koupelně. Sdělily jsme to neprodleně dědovi, který hned začal vymýšlet, které plastové destičky by mohl do koupelny jak umístit, aby čůrkem tekoucí voda z kloubu odtékala do vany.

Rady a porady

Český národ je plný Brouků Pytlíků, kteří všechno ví a všude byli. A náš děda se takovým s postupujícím věkem taky stává. Na všechno má důkladně vyhraněný názor, který člověk nezmění, ani kdyby se na hlavu stavěl; ve všem se vyzná a všemu rozumí. Především moderním technologiím.

Minulý víkend u nás byl C. Prohlížel si dědovu bohatou sbírku reklamních letáků a zeptal se: "Jaký je rozdíl mezi LED televizí a LCD televizí?"

Děda samozřejmě přesně věděl: "Žádnej, to je totéž, jen tomu jedna firma říká LED a druhá LCD. Jinak je to úplně stejný."

C. se divil: "Jenomže tady jsou televize Samsung a jsou tu LCD i LED, se stejnýma úhlopříčkama, a ta LED je dražší."

Děda na to: "No jo, to sou ti hajzli marketingový, je to úplně totéž, ale voni tam napíšou, že je to LED a zvýšej cenu a lidi jim na to naletěj!"

***

"Hele, neučí tě náhodou nějakej Čermák?" zeptal se mě tuhle děda, když jsem přišla ze školy.

"Miloš Čermák? Učí, proč?"

"Dneska mluvil v rádiu. Co vás učí?"

"Předmět nová média."

"Vo čem to je?"

"Nová média, internet, publikování na internetu, internetová žurnalistika, sociální sítě..."

"No to zas bude předmět na hovno!"

***

Na chodbě v domě nám nově udělali světla na pohybové čidlo. Já i máma jsme si stěžovaly, že jsou čidla nastavena na moc krátkou dobu, takže nám vždycky zhasne než stihneme odemknout.

"To není možný," tvrdil děda. "Dokud je tam to teplo, tak to čidlo funguje a svítí to."

"Ale to jsou pohybový čidla, ne tepelný."

"No tomu se jenom tak říká, pohybový čidlo, ale dovopravdy to reaguje na změnu teploty. Vždyť se to rozsvítí i když otevřeš dveře."

"No jo, ale to proto, že se ty dveře pohnou, ne?"

"Depak, to je tím teplem, co se z toho bytu vyhrne. To neregistruje pohyb, ale teplo, tyhle čidla."