Dovolená

Tuto sobotu máme odjíždět na dovolenou, já, máma a C. Protože naposled, když jsme byli mimo Českou republiku, psal nám děda SMS, že máme vykradenou chalupu a tudíž jsme si volno moc neužili, rozhodla máma tentokrát, že dědu odvezeme na chalupu před dovolenou, abychom mohli být v klidu.

Dovolená a její termín je zabookovaný už od února a přibližně od té doby máma žije plánováním trasy, zkoumáním map a sepisováním svého vlastního turistického průvodce. Děda každoročně tráví na chalupě celé léto, odjížděl ale pravidelně až s koncem školního roku, začal tedy řešit, že mu naše dovolená zkomplikuje práci v bytovém družstvu, protože to mívá na konci června členskou schůzi. Nakonec byl osud příznivý a schůze se konala už koncem května, takže dědovu přesídlení na chalupu nic nebránilo. Tedy kromě něj.

Před necelým měsícem jsme začali řešit, jak to tedy všechno provedeme, a nejlogičtějším řešením bylo odvézt dědu 10. června na chalupu, po víkendu se vrátit do Prahy a dědu nechat tam. Máma plán předložila dědovi a ten jí ho odkýval. Následující týden, když jsem byla doma a učila se na zkoušky, měl děda družstevní návštěvu a já ze svého pokoje zaslechla, jak jí říká: 

"No já osmnáctýho odjíždím na léto pryč."

Večer jsem tuhle větu zopakovala mámě, která na mě vytřeštila nevěřícně oči.

"No to nevim, jak se tam teda chce dostat... Autobusem, s taškama a kočkou?! To s ním budu muset ještě probrat."

Další rozhovor mezi mámou a dědou byl ještě zajímavější:

"Dědo, kdy tě máme odvézt na tu chalupu, říkali jsme desátýho, ne?"

"No to je na mě brzo," odpověděl děda.

"Jak to, brzo? A kdy teda brzo není?"

"Já tady ještě potřebuju něco s družstvem vyřídit."

"A kdy by ti to teda vyhovovalo?"

"No tak šestnáctýho už by to šlo."

Takže nakonec vše dopadá tak, že si C. kvůli našemu dědovi bere dovolenou o dva dny dříve a poveze dědu na chalupu, patrně ještě spolu se mnou, abych tam zapojila ledničku, což by děda nezvládl, a jakž takž připravila dům na bydlení.

Během dneška dědovi každou chvíli zvonil telefon a při jednom z hovorů děda prohlásil: "No já kvůli tomu eště potřebuju zavolat a sejít se s Novotným, on má ty papíry pro mě, ale já to ještě nestih, já nemám čas."

Máma, která rozhovor také slyšela, pak za mnou přišla, vzteklá až na půdu, že se děda tváří, že má ještě spoustu práce a že říkal, že toho šestnáctýho s tím odjezdem moc neví, a že nestíhá - přičemž denně si schrupnout čtyři hodinky v křesle stíhá bez problému. A to ještě nehovořím o tom, že ve čtvrtek má být stávka, při níž vyhrožují blokádou silnic, takže čert ví, jak to všechno dopadne.

Dnes ale děda mámě povídá: "Tak si říkám, že vy se vlastně, až přijedete z dovolený, nedostanete do baráku."

"Jak to?!"

Chvíle napínavého ticha, než se máma dočkala odpovědi: "No, budou se měnit zámky."

Máma panikaří: "No to je výborný, my přijedeme někdy v noci, tak co si máme počít? A proč se to bude měnit, co se zase děje?"

Děda: "No prostě se to příští tejden vymění."

Máma šílí, vymýšlí náhradní plány, jak to tedy celé zorganizovat. Po deseti minutách, kdy je máma na pokraji hysterického pláče, se děda blahosklonně usměje: "Tak já vám teda ty klíče dám, já už ty nový mám."