Návštěva

Včera ráno jsem se přesvědčila o tom, že náš děda opravdu, ví, jak si dobře dohodnout návštěvu. Už v pondělí nás varoval, že na úterý na devátou ráno si dohodl, že za ním přijde pán z bytového družstva, aby spolu něco dořešili. Vzaly jsme to s mámou na vědomí s tím, že až přijde, budeme už obě snad dávno pryč.

Nakonec jsem odcházela do školy pár minut po mámě, těsně před devátou, a právě v okamžiku, kdy jsem si začala obouvat boty, děda zamířil na toaletu. Jakmile se tam zavřel, zazvonil domovní telefon.

"To je von, vodeuř mu," houkl na mě děda přes dveře záchodu.

Zvedla jsem tedy sluchátko domácího telefonu a ohlásila se. Na druhém konci bylo chvíli šokované ticho, než se pán značně překvapeným hlasem představil. Vyzvala jsem ho, ať jde dál, a otevřela mu. Děda byl stále na záchodě. Než se ten pán, asi jen o málo mladší než můj děda, stihl doplahočit až k našim dveřím, byla už jsem oblečená, obutá a připravená k odchodu. A poměrně spěchající.

Pán přišel a zůstal stát na rohožce. Děda byl stále na záchodě.

"Pojďte dál, já jsem právě na odchodu," vyzvala jsem staříka, který na mě čučel jako na zjevení a nakonec tedy zdráhavě vkročil do předsíňky. Děda byl stále na záchodě.

"Je pan doktor doma?" zeptal se vyjukaně.

"Je," přisvědčila jsem a váhala, jestli mu mám říct, kde se pan doktor nalézá. Nakonec jsem to nechala být, slušně mu řekla "Na shledanou!", vyklouzla kolem něj ze dveří a zabouchla za sebou. Vyvalený pán zůstal stát sám uprostřed naší předsíně. Kdyby to byl zloděj, měl by výbornou šanci si na nás pěkně přivydělat, naštěstí to byl ale starý muž z ještě poctivé generace. Vážně nevím, jak si to nakonec pánové vyřešili a jak dlouho milý stařík stál uprostřed naší předsíně, a možná to radši ani vědět nechci...