Káva s mlékem

Už tři dny se snažím udělat si kafe s mlíkem. Dost neúspěšně, podotýkám. V pátek jsem podnikla první pokus, když jsem postavila vodu, do hrnku si připravila kávu a požádala dědu, aby mě zavolal, až se voda bude vařit. Děda mě zavolal, ale kafe už bylo zalité až po okraj. Držela jsem tedy hubu a krok, protože jsem přece dědovi neříkala, že si tam chci dát mlíko, a druhý den, už poučena, jsem vedle připraveného šálku postavila taky krabici mlíka, aby bylo jasné, že si ho do něj chci nalít. Jako obvykle jsem, než se voda uvaří, odešla dělat něco užitečného, a když jsem se po pěti minutách vrátila, káva byla pro změnu zalitá až po okraj. 

"Jé, já si tam chtěla dát mlíko," projevila jsem tentokrát nespokojenost a děda opáčil, že to nevěděl.

A dnes po obědě? Máma se mě zeptala, jestli chci kafe, tak jsem řekla že ano, instantní, ale že ho chci napůl s mlíkem. Radovala jsem se, že se konečně dočkám toho, na co mám už několik dní chuť. Děda byl naší debatě přítomen a prohlásil: "Aby se ti to kafe nevypařilo!" což měla být patrně narážka na fakt, že se instantní Nescafé ve skleněné dóze díky teplu v našem bytě sesychá a zmenšuje svůj objem. 

Každopádně když se začala voda vařit, máma zrovna telefonovala v obýváku, takže kávu opět zalil děda. A ten sice stačil při našem rozhovoru vnímat, že chci instantní kafe, a také to okomentoval, ale že ho chci napůl s mlékem opět nezaregistroval. Příště, až si postavím vodu na kafe, budu celou dobu stát u konvice a bránit ji vlastním tělem, no fakt!