Aj tý technologie

Vždycky jsem si říkala, že rozdíl jedné generace není až tak propastný, postupem času ale zjišťuji, že o třicet let starší mozek se zkrátka s moderními technologiemi nesrovnává tak snadno. Myslela jsem si, že když moje máma už dvacet let pracuje s počítačem, nebude pro ni osvojení nových výstřelků až takový problém, ale patrně jsem se mýlila. Jestli je ale vtipné něco pozorovat, tak je to jedna padesátiletá dáma, která učí zacházet s počítačem dvaapadesátiletého pána (který mimochodem kdysi vystudoval VOŠ s počítačovým zaměřením). Aneb - mámin přítel si pořídil notebook.

Od počátku jsem tvrdila, že pro člověka, který s moderním počítačem přicházel do styku jen velmi občas přes mě a mámu a to tak, že nám zpravidla sdělil, co chce zařídit, a my mu to zařídily, je notebook za 15.000,- zbytečný, ale nenechal si to vymluvit. Můj přítel mu tedy pomohl vybrat nabušené lenovo, které si mámin přítel hrdě donesl domů. Doufala jsem, že nebudu označena za technicky zdatnou osobu vhodnou k zacvičování, a radši vyklidila pole do obýváku. Za pár minut se z kuchyně ozvalo: "Pocem!!!"

Notebook byl položený na stole a tvářil se velmi nevinně, zatímco máma a C. stáli půl metru od něj a zahlíželi na něj, jako kdyby měl vybuchnout.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Zapni to, já se toho bojím," řekla mi máma a tak jsem stiskla malé tlačítko označené známým piktogramem. Počítač začal tichounce hučet a naběhlo jakési první nastavení Windows. "No vidíš, já věděla, že to bude něco chtít, tak jsem to nechtěla zapínat," řekla máma. Proklikala jsem se tedy nastaveními (skládala se přibližně z klikání na Souhlasím - Další - Další - OK - Další - Další - Dokončit) a na obrazovce se objevila plocha.

"Co sou tady ty obrázky?" zeptal se mě C. a ukazoval na ikonky na ploše. Máma se ke mně naklonila a moudře mi zabrejlila přes rameno.

"Tohle je koš," řekla triumfálně. "Pak je Adobe Reader, to je na otvírání pdfek, VeriFace, to nevim..."

"To je rozpoznání obličeje přes webku."

"OneKey Rescue System, to taky nevím co je..." otočila se na mě tázavě.

"To bude něco na  záchranu systému a dat, co já vím."

"EasyCapture taky nevím..."

"To bude nejspíš ovladač webkamery...?" ozvala jsem se.

"Jak to víš?" podivila se máma.

"Podle ikonky a názvu?" pokrčila jsem rameny.

"No to bych teda já nepoznala... No a Office, to jsou kancelářský programy na psaní a grafy a tak. Jak to, že to tu máš, vždyť jsi to nechtěl?" ptala se C.

"To je šedesátidenní zkušebka," odpověděla jsem a pak odešla přenastavit na našem routeru MAC filter, aby se mohl připojit i C. notebook.

"No teď se musíš dostat na internet, aby sis aktivoval ty Offisky," řekla máma C. 

"Proč? Ty jsou jen šedesátidenní zkušební," podivila jsem se já.

"Vždycky to přece chtělo aktivaci po internetu," řekla máma.

"No tu to bude chtít až za těch 60 dní, až ta zkušebka vyprší, si myslím," trvala jsem na svém já.

"Počkej, tak ty sis to koupil bez systému? Ty ho máš jen zkušebně?" otočila se máma na C., který jen nevěřícně zíral.

"Ale vždyť systém tam je," namítla jsem. "Jsou tam Windows 7 přece."

"Jo aha," řekla stroze máma. Pak začali s C. zkoumat, kolik má notebook USB a kam se zapojují sluchátka a podobné věci.

"A teď se dívej!" zavelela máma C. a chopila se myši. "Když to chceš vypnout, tak tady nesmíš kliknout na to Vypnout, musíš si tady kliknout na tu šipčičku..." chvíli zírala na nabídku, která jí vyjela...

"Tohle jsou sedmičky, tam můžeš kliknout na Vypnout, to není Vista," odpověděla jsem otráveně.

Naštěstí už se pak notebook přestal řešit a já šla za chvíli spát. Ještě před usnutím jsem ale od vedle slyšela mámin důležitý hlas:

"No HPčka jsou známá značka, ale to ještě neznamená, že jsou dobrý. A lenovo, no ti vyráběj hlavně televize, přes notebooky moc známí nejsou, ale tak třeba bude dobrej, uvidíš..."

Nový notebook byl v provozu skoro celý víkend. Ovšem ne, že by se nějak předřel. Od pátku až do neděle na něm C. hrál Mahjong. Moje máma zpravidla seděla ve stejném pokoji se svým notebookem, taktéž na něm hrála Mahjong a oba nadávali, jak je to debilní hra, že se jim nedaří, a sdělovali si, kolik jim zbývá tahů.

Tomu říkám rozumně investovaných patnáct tisíc korun.