Háčky

Víte, internet je skvělá věc. Díky němu si vždy, když někam jedu, najdu spoj, vyrazím tak akorát a nemusím moc dlouho mrznout na zastávce (tedy pokud to zrovna jede podle jízdního řádu, že). Ovšem děda mi celkem pravidelně mé časové plány nabourává.

Dnes se přišoural, zrovna když jsem vyrážela na francouzštinu a právě se oblékala do kabátu.

"Jaký tam máte věšáky?" otázal se náhle.

"Kde?" zírala jsem nechápavě.

"No tam kam chodíš."

"Jako na fakultě?"

"Ne, tam kam jdeš teď," upřesnil děda.

"Normální háčky," odpověděla jsem.

"Takže ne stojací věšáky?" zeptal se dědeček.

"Ne, háčky na stěně," řekla jsem a už už sahala po klice.

"Dřevěný na prkně?"

"Ne, kovový," odtušila jsem netrpělivě.

"A sou potažený gumou?" vyzvídal dál děda.

"Ne, jsou to obyčejný háčky z ohýbanýho kovu."

"Aha," pokýval moudře hlavou náš stařešina.

"Proč?" zeptala jsem se, protože už mě vážně zajímalo, k čemu tento výslech měl být.

"Jen tak," řekl děda s klidem a nechal mě odejít.