Mlýnské kameny

Jakožto pouze občasný návštěvník a vzdálený pozorovatel naší domácí situace si někdy připadám jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Aneb jeden tvrdí to a druhý zase ono.

Čtvrtek večer, sedíme s mámou obě v kuchyni, povídáme si. Přijde děda.

Máma: "Dědo, tak přespříští týden tady budeš sám. Já jedu v pondělí na kongres a asi ve čtvrtek se vracím."

Děda s cigaretou v puse: "Hmm hm."

Pátek kolem poledne, jdu do kuchyně se naobědvat.

Děda: "Achjo. Mně ta máma taky nikdy nic neřekne, já vůbec nevim jak to bude. Já vim že jede ňák někdy na kongres, ale kdy jede a kdy se vrací, to mi vůbec neřekne. Vona to má snad ňák přes víkend, ale copak mi řekla jak?!"

Středa, státní svátek, máma přišla zrevidovat moje nové bydlení a při té příležitosti si postěžovat na dědu:

"On dneska vstával až skoro v poledne, přišel do kuchyně, vidí, že už mám hotový palačinky, který si předtím poručil, ale stejně si udělá ty svý tři rohlíky k snídani. Samozřejmě že pak sněd ty palačinky jenom dvě, se mu na to vyvařování můžu taky vykašlat!"

Čtvrtek odpoledne, došla jsem domů, povídám si s dědou:

Děda hrdě: "Včera byly palačinky!"

Já: "Já vim, máma říkala."

Děda: "Si vem jestli chceš, eště zbyly. Jich máma udělala ňák hodně tentokrát."

Já se uchechtnu: "No ona říkala, žes těsně před obědem snídal, takže jsi snědl jenom dvě."

Děda: "Ále, co zas povídá, vona si na mě furt jenom stěžuje, pět jsem jich měl!"

No, a komu mám teda věřit?! :)

Kapky rosy

Spolu s rostoucím věkem se dědovy zvědavé dotazy objevují čím dál častěji. Už se ptá prakticky na všechno a potřebuje trvalé vedení - ačkoli je jinak zcela schopný se o sebe postarat a každodenní činnosti zvládá bez problému, radši se na všechno ptá a co mu není doneseno až pod nos, to "nevidí". A hlavní autorita a ten, koho se na všechno ptá, je máma, takže odpovím-li náhodou na jeho dotaz já, jsem ignorována a on se jde zeptat mámy, i když je třeba zrovna na druhém konci bytu, chalupy nebo pozemku.

Občas když děláme chlebíčky, chceme si přilepšit nebo je nějaká významná událost (jako třeba můj návrat k rodině, ač jen na víkend), máma kupuje tyrolský karé špek, libové červené masíčko. A vždycky, když ho v ledničce trocha zbude, je okamžitě pryč. Tentokrát jsme si s mámou udělaly k večeři obložené housky a karé špek jsme daly do ledničky k ostatním salámům a šunkám.

"Co to tady je?!" ozval se nespokojeně děda, když si dělal večeři, a donesl špek až mámě pod nos.

"Karé špek," odpověděla mu.

"Co to je?" zeptal se znechuceným tónem děda a vrátil balení zpátky do ledničky.

Minule jsem na chalupu jela s taškou plnou dárků pro mámu, slavili jsme totiž její narozeniny. Tašku jsem si odložila na jednu ze židlí v obýváku, ale děda, který si židli nárokuje na odkládání své taštičky, mi tašku odsunul nahoru na polici, kde jsem si jí posléze nevšimla a zapomněla ji tam.

"Co to tady je?!" ozvalo se v pátek večer, když jsem zrovna roztápěla kamna. "To tady zbylo po C. nebo co? Co to je? MÁMO!!!"

Vykoukla jsem zpoza kamen a uviděla dědu, jak štítivě ve dvou prstech drží mou fialovou nákupní tašku.

"Vono je to hadrový... MÁMO!!! Tady je ňáká hnědá hadrová taška, to tady nechal C.? Mámo, co to tady je?!"

"Není hnědá, je fialová, a je to moje nákupní taška, minule jsem ji tu zapomněla," řekla jsem mu a natáhla se po tašce. Děda ji ale vrátil na polici a spěchal do kuchyně, kde máma vybalovala zavazadla.

"MÁMO! Tam něco leží, co to je?"

"Vy už ste po večeři?" ptal se děda (ačkoli zatímco jsme si večeři dělaly, přecházel celou dobu kolem a pozoroval nás).

"Jo," odpověděla máma.

"Takže mám to jídlo ze stolu uklidit?"

"Můžeš."

"Ale já nevim kam ho mam dát..."

(odpověď? Tam co vždycky?)

V sobotu ráno si děda jako obvykle udělal k snídani čaj.

"Co že sis udělal ovocnej a ne černej?" podivila se máma, protože děda vždycky pije černý.

"Protože nevim kde je," pronesl děda s ublíženým pohledem.

"No tam v plechovce, stejně jako ten ovocnej," povídá máma.

"Áha. Sem ho neviděl."

Máma vaří oběd, děda stojí uprostřed kuchyně, pozoruje každý její pohyb a kouří. Máma odběhne a vrací se s kyblíkem uhlí, které si přesype do uhláku.

"Sis mohla říct, bych ti došel."

Je kolem poledního, děda přechází mezi kuchyní a předsíní.

"No, je rosa. Dneska bude až do dvou... Kdyby nebyla, tak bych vytáhnul sekačku, ale je rosa."

Za chvíli:

"Mámo, podivej, jaká je rosa. Se to tam úplně třpytí v tý trávě. To vydrží tak do dvou, to zas nic neposekám."

Za chvíli:

"Podivej, jaká je tam rosa, mám úplně mokrý špičky bot! Taková je tam rosa!"

Za chvíli:

"Fuuurt je tam mokro. To dneska nic neposekám, ta rosa dneska vydrží tak do dvou, to je hrůza. Se podívej, jak se to tam třpytí v tý trávě ty kapky!"

S rodinkou na chalupu

V pátek odpoledne, jakmile mi skončila směna, jsme se chystali vyrazit z Prahy na víkend na chalupě. Máma honem balila všechny potřebnosti - kterých je vzhledem k častosti vloupání do naší chalupy čím dál tím víc; já přidávala na internet inzeráty na prodej středoškolských učebnic, kterých mi doma zbyla ještě plná velká taška a kterých se mi zaboha nedaří zbavit. Děda se obul a oblékl, postavil se do dveří a s pohledem upřeným na mé tašky k vyhození povídá: "Tak mi řekněte, který z těch tašek mám vzít, a já je vodnesu do kontejneru."

"Ta papírová z IKEA je sběr, jinak je to všechno do směsnýho," houkla jsem na něj od počítače.

"No a který mám teda vzít?" ptal se děda.

"To je jedno, prostě nějaký vem," odpověděla jsem.

"Jéžiši dědo," ozvala se z kuchyně nešťastně máma, "proč jsi dneska načal nový balení párků, když jsem ti tam dávala to už načatý?!"

"Já vo něm nevěděl," odpověděl děda okamžitě.

Vše je sbaleno, já zadala všechny učebnice na internet, všichni tři jsme se sešli v předsíni. Děda stále stojí mezi dveřmi.

"Tak my dvě nejdřív skočíme s těma odpadkama," rozhodla máma a chopila se poloviny igelitových tašek.

"No já bych je bejval vzal a moh už sem bejt zpátky, kdybyste mi ňáký přidělily," ozval se ublíženě děda. "Tak co mam teda vzít?"

"Tak tady počkej, my to vyházíme a pak už půjdem všichni," vzdychla máma a vyrazily jsme tedy vyházet tašky s mým dětstvím. Nakonec jsem byla ráda, že to nešel vyházet děda, určitě by se u půlky věcí ještě rozhodl, že by se daly použít a neměly by se vyhazovat.

Vrátily jsme se do bytu, kde děda bezradně stál nad šesti taškami sbalenými na chalupu.

"Tak co mám vzít?" ptal se.

"To je jedno, dědo, prostě něco čapni."

"Tak mi něco přidělte," zněla odpověď.

Máma zakoulela očima. "Tak vem tu zelenou a tu proužkovanou."

"Kerou, tudle? A co v tom je?"

"Jídlo."

"Áha," pokýval hlavou děda, chopil se tašky a začal manévrovat ze dveří. Já vzala svůj těžkotonážní kufr a svou kabelku. "Nezapomeň si tu notebook," říkám mámě.

"No jo, safra," zamručela ta s plnýma rukama. "Ty už ho nepobereš, co? S tím kufrem budeš mít svejch starostí dost..."

"Tak mi ho dej, já si ho hodím na rameno," povídám, ale to už se do dveří zpátky dere děda.

"Nemám teda vzít eště něco?"

"To je dobrý, dědo, my už to nějak poberem."

"Já bych eště něco vzít moh..." nabízí se děda a blokuje východ.

"To je dobrý, jen jdi, my to zvládnem," přemlouvá ho máma.

"No jak myslíte."

Krámy

Ti, kteří mě znají, už vědí, že jsem se během léta odstěhovala z rodinného hnízda, čímž také utrpěl počet nových perliček. Do starého dobrého domova se vracím jen občas na návštěvu nebo pro zbytky svého skromného majetečku. Když jsem byt navštívila před 14 dny, děda byl obeznámen s tím, že přijdu, i přesto ho ale můj příchod probral z chrupky v křesle. Usadil se v kuchyni, já ke stolu proti němu, a oznámil mi, co je nového: Novák z třetího patra měl přes léto mrtvičku, Poláková zaplatila nájem o dva dny později a mladé studentky z vedlejšího bytu moc třískají dveřmi. A zámek od vchodu, o němž jsem psala už v červnu, stále není vyměněný, protože děda ještě nerozdal klíče všem nájemníkům. Pak spokojeně dodal, že jednu nájemnici pořádně seřval, když si pro klíč přišla, a jinou potkal a seřval ji, že si pro klíč ještě nepřišla. Vyzpovídal mě ohledně školy, práce, bydlení i peněz - a pak nastalo trapné ticho. Rozhodla jsem se tedy, že si půjdu vytisknout lejstra do školy, kvůli nimž jsem vlastně původně přišla, a odešla do obýváku k počítači. Děda se přesunul se mnou, usedl do křesla a okamžitě usnul. Vytiskla jsem si tedy své potřebnosti a odplížila se do svého bývalého pokojíčku, už značně vyprázdněného. Seděla jsem na posteli, připadala si jako na návštěvě, a nevěděla pořádně, co si počít. Po chvíli se ke mně připojila kočka, tak jsem se s ní chvíli muchlovala, a pak se vydala do kuchyně. Děda se mezitím probral, aniž bych ho slyšela, a přemístil se doprostřed kuchyně. Když jsem vešla, právě si velmi soustředěně cosi přerovnával v trenýrkách a všiml si mě (tedy lekl se mě), až když jsem se kolem něj pokusila protáhnout. Naštěstí jsem pak už utekla na taneční lekci.

Další návštěvu jsem podnikla tento čtvrtek, tentokrát s kufrem, že si odtáhnu skripta, slovníky a další důležité vědomosti. Opět jsme se nejprve usadili proti sobě jako na návštěvě, děda mi ale tentokrát vyčítavým a poměrně arogantním tónem oznámil: "Měla by sis někdy vedle udělat debordelizaci, probrat ty svý krámy a vyházet je, ať se tam dá luxovat." Ten večer jsem u našich přespávala a hned ráno, jakmile jsem vyskočila z postele, pustila jsem se do oné důkladné debordelizace. Popravdě řečeno, mnoho toho nezbývalo, všechny zbytky mého dětství jsou nastrkány v krabicích nebo košících a umístěny na policích či v knihovně, žádný můj obvyklý herberk (boty, knížky a podobně), který by se válel po zemi a ztěžoval tak dědovi luxování, už v pokoji dávno nebyl. Přesto jsem se ale pustila i do probírání oněch krabic a košů, tvrdě odmítla jakoukoli nostalgii a vytřídila pět igelitek věcí na výhoz. Během mého řádění se v pokoji objevil děda, se zapšklým výrazem se rozhlédl a stejně zapškle se mě otázal: "Co to tady vyvádíš?!"

"No debordelizuju," řekla jsem, děda se postavil doprostřed mého miniaturního pokoje a odpověděl svou obvyklou odpovědí: "Jóóó?" Chvíli překážel a rozhlížel se, načež se uchechtl a povídá: "No, kočka si teďka nějak voblíbila tu tvou židli tady, tam nikdy nelehávala."

"Protože jsem tam vždycky měla hozené oblečení," řekla jsem. "Teď je ta židle uklizená, tak na ní může ležet."

Děda mi věnoval další zapšklý pohled: "Uklizená, jo? Dyť ji máš furt stejně zabordelenou!" (na židli je položená složená deka a přes opěradlo přehozené tričko).

Igelitky s bordelem na vyhození jsem odnesla do předsíně, protože spolu s nimi se v pokoji opravdu nedalo hnout. "Todle všechno budeš stěhovat, jó? No to už se do toho auta nevejdem," okomentoval to děda.

"Ne, tohle budu vyhazovat, stěhuju jenom kufr," řekla jsem.

"Todle všechno vyhazuješ, jó?" užasl děda, načež jsem jen přitakala a vrátila se do poloprázdného pokoje. O chvíli později jsem z předsíně zaslechla šustění, domnívala jsem se, že se kočka začala dobývat do tašek k vyhození a zamířila jsem ji odehnat. Místo toho jsem našla dědu, našeho dědu, který si stále stěžuje, jak už nemůže na kolena a špatně se ohýbá a jak ho bolí klouby, klečícího na podlaze a přehrabujícího se v igelitkách. "Todle všecko chceš vyhodit?!" obořil se na mě.

"Jo," odpověděla jsem, načež mi děda zamával před nosem mou starou kabelkou.

"A proč? Proč todle vyhazuješ?!"

"Má urvanej zip," zavrčela jsem.

"To by se přece dalo spravit," oznámil mi děda a kroutil nasupeně hlavou nad tím plýtváním.

V mém pokoji zbylo už jen pár drobností, které se mi nevešly do kufru - ten měl, když jsem ho stěhovala k sobě do bytu, třicet kilo a já ho sotva uzvedla - a mé dětské knížky. Polovina polic zeje prázdnotou, vše, co dřív leželo na zemi, jsem uklidila do skříněk nebo umístila jinam do výšky, a na podlaze je teď tolik místa, kolik tam nikdy během mého obývání pokoje nebylo. Děda mě přišel ještě jednou zkontrolovat a sjel mé dílo kritickým pohledem.

"No stejně se tady bude blbě luxovat," prohlásil nespokojeně a odešel.