Pages

0 reakcí

Veselé Velikonoce

Dokud jsem byla malá, Velikonoce se u nás ještě relativně udržovaly. Babička nám vždycky v ten správný den vnutila něco nového na sebe, aby nás beránek nepokakal, pekly se mazance, beránek, barvila se vajíčka a doma byla hromada sladkostí (na které jsem až do neděle nesměla sáhnout). Tehdy ještě i sousedovic kluci chodívali koledovat. Ale sousedovic kluci už odrostli stejně jako já, takže se tradice poměrně rozpadly. Zbylo jen pečení mazanců a barvení vajec. A tradiční celorodinné ježdění na chalupu.
Při páteční cestě na rekreaci jsme se zastavili v jedné z vesnic na nákup. Děda se rozhodl, že půjde s námi, protože se po tři čtvrtě hodině cesty potřebuje protáhnout. A tak jsme tedy v plném složení naklusali do místní Jednoty. Zatímco jsem já s mámou poletovala po sámošce a snažila se v co nejkratším čase sehnat vše potřebné, děda se procházkovým tempem trajdal mezi regály a rozhlížel se jako Alenka v říši divů. Zastavoval se uprostřed uzoučkých uliček a překážel místním, kteří se kolem něj promotávali se vzteklým vrtěním hlavami a mručením čehosi o tom, že ti zasraní Pražáci neumí nic než jenom překážet. Když se máma tázala, kolik děda koupil na víkend pečiva, odpověděl jí hrdě, že koupil flašku vína. Já v obchodě v rámci dětské nostalgie ulovila malého beránka s tím, že když už jsme ho neupekly, mohly bychom ho aspoň koupit. Máma souhlasila (i když tedy, asi pětadvaceticentimetrový beránek za pětatřicet korun, no fujtajbl) a pak jsme se odebrali k pokladně. Rébus nastal při skládání nákupu do auta, aspoň pět minut jsme s mámou přemýšlely, jak křehkého beránka narafičit, aby se při cestě nepolámal. Nakonec jsme ho uložily na jednu z tašek, že snad nespadne.
Po příjezdu na chalupu a úlevném zjištění, že tentokrát nás zloději nechali být, jsme vykládali tašky z auta. První se ke kufru nahrnul děda, vzal první dvě tašky, na kterých shodou okolností ležel křehký beránek, vytáhl je a beránek byl na maděru. Po vynošení tašek z auta začalo být dědovými prioritami jeho odečítání, kolik napršelo, jaká byla nejvyšší a jaká nejnižší teplota, zatímco já s mámou jsme se snažily co nejrychleji připravit oběd. Vzhledem k častým zlodějským návštěvám se náš děda, který má odjakživa na starosti zamykání všech zemědělských stavení kolem chalupy, rozhodl, že už klíče nejsou ve stávajících skrýších v bezpečí (ačkoliv všichni zlodějové, kteří u nás zatím byli, používali spíš násilí než mozek a klíče) a proto průběžně mění úložiště jednotlivých svazků klíčů. Naštěstí se mi ale povedlo najít klíčky od dřevníku a mohla jsem přinést dřevo na zátop.
Celou dobu přípravy oběda děda přecházel s cigaretou v ruce po kuchyni a mně i mámě překážel, kamkoliv jsme se vrtly. Já jsem si při škrábání brambor v jakémsi pomatení mysli začala nahlas zpívat All I Want For Christmas, načež mě maminka sprdla, že si mám aspoň zpívat něco velikonočního, a ať dám s těmi Vánoci pokoj. Odpověděla jsem, že žádnou velikonoční písničku neznám, načež se ke mně přiřítil děda s křikem: „Hody hody do provody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný! A ná peci v kóutků, na zeleným próutkú, tén proutek vohnouték, čérvený kohouték, slepička kdák, vajíčko křáp, máte mi ho paní mámo dát!“ Chvilku jsme po sobě s mámou vrhaly divné pohledy, načež máti prohlásila: „No, koukám že skleróza funguje skvěle…“
Pět minut před tím, než bylo vše hotovo, se děda sebral a kamsi odkráčel a v okamžiku, kdy byl oběd hotov a připraven k servírování, děda byl neznámo kde a vůbec nereagoval na naše volání. Takže jsme měli oběd studený.
Večer měl za námi autobusem přijet C. Rozhodly jsme se s mámou, že ho do nedaleké vesnice pojedeme vyzvednout autem. Autobus přijíždí v 19:30, vesnice je vzdálena 2 km, ale děda nás už před čtvrt na osm vyháněl, že bychom měly jet, abychom to stihly. C. s sebou přivezl satelit, talíř byl schovaný na chalupě, ale děda tvrdil, že ho ukradli. C. zjistil, že ho neukradli, vylovil ho ze skrýše a začal lovit signál. Při našich dřívějších pokusech chytit digitální vysílání jsme měli smůlu, zaboha se nám nedařilo televizi naladit, proto C. přivezl satelit, aby zkusil ten. Děda mu stále dobromyslně radil a přitom každou chvilku opakoval, že je to zbytečné, protože on tu mít satelit přes prázdniny nechce. C. nakonec televizi naladil, jen se mu nepodařilo chytit Novu („Ale to je jedno, já tady stejně satelit na prázdniny nechci,“ okomentoval to děda), já šla uvařit kafe, kterého se děda vehementně dožadoval, a všichni jsme se sesedli v obýváku. Ještě než stačila voda na kávu začít vřít, děda už v křesle pokojně spinkal. Probudil se po asi čtyřech hodinách, když už měl kafe úplně studené, napil se vína a v okamžiku, kdy jsem si vzala kousek čokolády z tabulky na stole, zařval: „Co to tam máte?! Dejte to sem!“ načež si kousek spokojeně vzal a opět usnul.
V sobotu večer se konalo naše první letošní grilování. Masa byly spousty a náš děda, který obvykle jí jako vrabeček, snědl stejně masa jako velký jedlík C. To ovšem mělo za následek, že poté, co se pozdě večer probudil v křesle, vystartoval na záchod. Ten byl ale v tu chvíli obsazen mámou, která dědovi slíbila, že ho hned pustí. Děda však nevydržel, přičapl na trávníku metr od dveří do chalupy a vyrobil nám na dvorku elegantní hromádku. Posléze ji rozkošně zasypal hlínou a vytvořil tak krásný krtinec, vůně se ale během horké neděle nedala zamaskovat a tajemně se plížila kolem dveří do domu a uštědřila facku každému, kdo naivně vystrčil nos. O krásných modře blýskavých obřích mouchách, které si z krtince udělaly hlavní stan a pak nás v kuchyni navštěvovaly, ani nemluvě. Kromě toho se dědečkovy zažívací potíže staly problémem dne, o kterém s námi děda živě diskutoval při snídani, obědě, večeři i při návštěvě příbuzných.
Na naši chalupu, jak říká maminka, si nikdy nejedeme odpočinout. Vždycky je tu spousta práce, například sekání trávy, kterého se tentokrát chopil C. Kvůli zlodějům máme strunovou sekačku uloženou u souseda, C. si pro ni došel a chtěl se pustit do džungle na dvorku. Děda ale kamsi schoval popruh k sekačce a několik hodin se pokoušel ho najít. Vzhledem k častým vykrádáním naší chalupy přijal děda jako nejčastější výmluvu, když se mu něco ztratí nebo když si něco někam založí a nemůže najít, že mu to ukradli. Popruh nakonec našel (před zloději jej ukryl do mlátičky a zarovnal prkýnky), zloději mu ale prý ukradli ohavný orvaný kartáč, který měl v garáži schovaný na čištění sekaček. Sebral tedy nenápadně mámě kartáč na nádobí a poskytl ho C. k vyčištění strunovky. Hádáte správně, maminka byla štěstím bez sebe.
Oběd proběhl klasicky – když bylo všechno hotovo a máma nám oznámila, že jde nalévat polévku, děda prohlásil, že musí ještě zamknout vzadu a na deset minut se vypařil. Po jídle jsme si jako obvykle dávali kafe a k ní mazanec. Mě i mámu zcela fascinovalo, že ačkoli náš děda, kdykoliv máme něco kulatého – tedy koláč nebo zapečené brambory/špagety v kulaté zapékací míse – děda si to krájí na proužky a ne na kruhové výseče, jak by dávalo smysl. Přesto, že je mazanec také kulatý (a u nás v rodině se co pamatuju krájí jako chleba na plátky), děda ho začal krájet na výseče.
Odpoledne jsme kartáčem na nádobí pečlivě umytou sekačku jeli vrátit k sousedovi, abychom ji schovali před zloději. Děda nejdřív sousedovi zavolal, jestli bude doma, a pak mu nahlásil, že dorazíme mezi třetí a čtvrtou, a že sekačku přiveze máma a C. Vzhledem k tomu, že mezi třetí a čtvrtou se v den odjezdu už většinou nacházíme někde mezi chalupou a Prahou, a vzhledem k tomu, že máma má vždycky s balením spoustu práce, jela jsem sekačku odevzdat do opatrování s C. já. A dorazili jsme těsně po druhé hodině. Bylo jasné, že jsme souseda vyrušili, protože nás čekal o hodinu později, nechci ale ani domýšlet, z jaké činnosti jsme ho vyrušili, protože si, když nám šel otevřít, zapínal kalhoty a jeho paní dorazila až po několika minutách a nervózně si uhlazovala účes.
Už v půl třetí bylo všechno hotovo, sbaleno, zamčeno a C. ještě obětavě vytíral v kuchyni (opět kvůli zlodějům a tomu, aby na podlaze byly kdyžtak vidět stopy). Děda se ovšem po chalupě pohyboval jen v trenýrkách a trvalo mu dobrou půlhodinu, než se oblékl. Přitom několikrát prošel kuchyní, takže C. chytal podobné infarktové stavy, jaké míváme často my s mámou. Poté, co jsme já, máma a C. půl hodiny stepovali před chalupou s otevřenými vraty, naloženým autem a kočkou v přepravce, děda se konečně vykutálel a mohli jsme vyrazit zpět do civilizace. Doufejme, že dědu zažívací potíže chytnou zase až na chalupě, protože čistit takové nadělení z koberce v bytě by se mi vážně nechtělo.

3 reakcí

Šampon

Přiznávám, že jsem tak trochu posedlá svými vlasy a stále hledám něco, co by z nich udělalo tu krásnou bohatou hřívu, kterou bych si představovala a kterou slibují na letáčcích a obalech. Tahle honba za pokladem mě někdy asi před čtvrt rokem dohnala do drogerie pro nový šampon a kondicionér. Z regálu se na mě usmívalo cosi, popsané jako žhavá novinka, 100% přírodní produkt dodávající šokující objem a vlasy odporující gravitaci od značky Herbal Essences... rozhodla jsem se, že to tedy zkusím, přihodila šampon a kondicionér do košíku a metelila k pokladně.
Účinky žhavé novinky se dostavily po týdnu či dvou užívání. Nejednalo se ale o šokující objem a účes odporující gravitaci (díkybohu), ale o šílené svědění hlavy. Když mi máma zastřihávala konečky vlasů, zděsila se, jak to, že mám tolik lupů (které jsem měla naposledy ve třinácti) a tak jsem usoudila, že tato stoprocentně přírodní nová revoluční převratná a dokonalá receptura asi nebude nic pro mě a šampon i s kondicionérem mamince předala s tím, ať je zkusí, že jí třeba budou vyhovovat, ale do mé blízkosti to teda ani náhodou nesmí. Navštívila jsem opět drogerii a pořídila si osvědčený Head&Shoulders, abych se honem zbavila lupů, které mi stoprocentně přírodní antigravitační Herbal Essences přivodily.
Ovšem teď mi starý dobrý Head&Shoulders došel a spolu s ním i kondicionér, takže jsem ve čtvrtek večer vyrazila do paláce Flora ulovit si nějaké nové přípravky. V paláci ovšem měli právě módní přehlídku => byly tam triliony mačkajících se lidí => v drogerii bylo u každé pokladny 20 lidí ve frontě => jsem to vzdala, obrátila se čelem vzad a jela domů, že se v drogerce stavím druhý den.
"Když sháníš šampon s kondicionérem, kup si Garnier," radila mi máma. "Je to nějaká úplně nová řada na objem, teď jsem to začala používat a je skvělej, no šáhni si, jak mám ty vlasy pěkný, a ten objem to taky dělá, kup si to, nová řada na objem od Garnieru," vtloukala mi večer do hlavy.
Ale ani v pátek se mi nepovedlo přepadnout drogerii, takže jsem si dnes stěžovala, že si nemám čím umýt vlasy. "Tak si půjč ten můj Garnier, aspoň si ho zkusíš, než si ho koupíš," dovolila mi máma a já vlezla do koupelny.
"Mamí? Který že ty šampony to jsou?" zavolala jsem za chvilku. Máma přišla a ukazuje mi: "No támhle, ten červenej a ten oranžovej v koutě."
"Myslíš ty dva Herbal Essences?"
"Co? To není Garnier? No to je jedno, ale jsou prostě skvělý!"

2 reakcí

U nás by se dalo jíst i z podlahy!

Vloni v létě se u nás doma za dědovy nepřítomnosti uspořádala velká akce - C. předělal podlahu v kuchyni, koupelně a na WC a na odporně zelenopoblité linoleum nalepil krásné čtverce, co se tváří jako parkety. Necelé dva měsíce jsme se s mámou radovaly z krásné podlahy, než dorazil děda. Od té doby se máma den co den plazí po čtyřech po zemi a vytírá, protože děda za sebou zanechává černé fleky kudy chodí. Máma mu už zlikvidovala dvoje pantofle tím, jak je zuřivě drbala, a koupila mu dvoje nové, dědovy tlápoty jsou ale stále stejné. Ani já ani máma ani C. po sobě šlápoty nezanecháváme, jen náš dědeček a my nikdo naprosto nechápeme, jak je toho schopný.
Ve čtvrtek ráno máma odjela na služebku. Vrací se zítra dopoledne a já dnes večer odcházím. Při pohledu na dva dny nevytíranou podlahu mi bylo jasné, že pokud by tohle máma viděla, jakmile dorazí, trefil by ji šlak.
takhle vypadá naše podlaha po dvou dnech od vytření

Chopila jsem se tedy hadru a vydala se podlahu setřít. Hned jsem ale zjistila, že dědečkovy černé šmouhy jsou velice vytrvalé a že jen s mokrým hadrem na ně nevyzraju, takže jsem si došla ještě pro čistič na podlahy. Po kolenou jsem se tedy pohybovala po kuchyni a zuřivě drbala fleky, když tu přišel děda. Postavil se za mě a prohlásil:
"Chéééchééé, čouhá ti zadek!" 
Neměla jsem sílu jeho poznámku komentovat a dál se plazila po podlaze. Děda stál stále za mnou, patrně se kochal mým čouhajícím zadkem, a i když jsem nacouvala až do něj, nejevil známky toho, že by chtěl uhnout.
"S dovolením," zavrčela jsem na něj a děda se tedy s ublíženým výrazem odšoural do obýváku.
Po půl hodině jsem byla s piglováním hotova, vydrbala jsem i záchod, který je permanentně celý oblemcaný a zahnědlý od pilin, které používáme místo kočkolitu (a které děda při vynášení kočičího záchodku sype všude kolem toalety), umyla jsem i podlahu v koupelně, která vypadala dost podobně jako ta v kuchyni.
Když jsem měla hotovou koupelnu i záchod, děda se zrovna ploužil do kuchyně. Měla jsem chuť na něj zařvat, ať tam nechodí, že je to čerstvě vytřené, ale radši jsem to vzdala. Děda při průchodu chodbičkou ale šlápl do kočičí misky s vodou, která se rozlila všude kolem. 
"Jééje," řekl děda a díval se na své mokré nohy. Pak pokračoval v cestě ke svému místu.
"Utřeš to, nebo to mám utřít já?" zeptala jsem se poněkud nasupeně.
Děda se pomalu otočil s cigaretou na půli cesty k ústům a věnoval mi nechápavý pohled.
"Co?" zeptal se. Pak sledoval mé oči, upřené na kaluž na podlaze. "Todle? To nech, to uschne," prohlásil a přecházeje po kuchyni tvořil na podlaze malé loužičky.

2 reakcí

Tragédie W

Náš děda, ačkoliv se jinak v počítači jakž takž vyzná a s internetem se poměrně přátelí, stále ještě si všechny dokumenty, vývěsky a podobné družstevní šílenosti nechává psát ode mě nebo mámy. Dnes máma nebyla k dispozici, tak si písařku udělal ze mě - přinesl mi cár papíru popsaný jeho mírně chaotickým pidipísmem, s dopisem pro policii; psal jim, co ještě bylo ukradeno na naší chalupě. Přeťukala jsem tedy lejstro do počítače, dala mu žádoucí formátování a zapnula tiskárnu. 
"Stačí to jednou, ne?" ptám se dědy.
"Ne, radši dvakrát, do archívu," řekl on, tak jsem počítači zavelela, ať to do tisku pošle dvakrát. Naše tiskárna se ukrývá pod stolem a děda asi při své minulé počítačové seanci zaklapl podavač papíru, protože mu překážel pod nohama, čehož jsem si ale nevšimla. První kopie tedy vyjela napůl a ještě se kvůli ní zasekla tisková kazeta, a další papíry byly pomuchlané. Dědovi jsem tedy podala zkaženou kopii, že to má místo náhledu, a pak jsem několik minut zprovozňováním tiskárny. V okamžiku, kdy zase začala tisknout, vyjela mi druhou kopii, kterou jsem ještě zkopírovala, aby měl děda svůj výtisk do archívu, se děda přišoural s tím, že typové označení testeru odporu elektrického vedení není 500W, jak jsem napsala, ale 500V. Podala jsem mu dvě perfektně vytištěné ještě teplé kopie a říkám:
"A nemůžeš to tam třeba škrtnout a ručně přepsat? Mně už se nechce na to plýtvat další papír a inkoust."
"Jo jó, to už netiskni, to přepíšu," souhlasil děda (který obvykle strašně nadává, jak je papír a inkoust do tiskáren drahý, když ho pro ně náhodou pošleme).
"Nebo to můžeš zabělit bělítkem a přepsat," navrhla jsem mu. Děda se odšoural do kuchyně, já zamířila do svého pokoje. Za chvilku se tam objevil a ptá se:
"Ty máš bělítko?"
"Ne, vždyť tys nějaký míval v kuchyni," povídám na to.
"A ty sis ho nevzala?"
"Ne, já nic zabělovat nepotřebovala už léta."
"Áha... no já ho míval, ale nemůžu ho najít. No jo, to ho asi máma při tom svým uklízecím ajfru vyhodila," postěžoval si. Já jen pokrčila rameny. Uklízecím ajfrem bylo nejspíš míněno, jak jsem asi před týdnem potřebovala v kuchyni něco napsat nebo si poznamenat a z několika stovek dědových propisek, uskladněných na jídelním stole ve velkém tyglíku, jsem zaboha nemohla vyhmátnout nějakou píšící. Ty nepíšící, na které jsem narazila, jsem rovnou naštvaně podávala mámě, aby je hodila do koše, než máma radši sáhla do kabelky a podala mi svou píšící propisku, než dědovi úplně vybrakuju jeho sbírku. Každopádně vím, že bělítko jsem nevyhazovala. A tuším, že tam tehdy ještě bylo.
"Tak to prostě škrtni a pod to napiš jednoduchý V, vždyť je to jedno," řekla jsem, děda pokýval hlavou a odkráčel.
O něco později jsem se šla naobědvat. Děda seděl u stolu, ťukal prsty do desky, chvílemi se pohupoval dopředu a dozadu a vzdychal. Když jsem se posadila proti němu s talířem, zvedl se, začal přecházet po místnosti a přitom nervózně pokašlával.
"No! No co já teď s tím mám dělat... No co s tim... Bělítko neni. Tak co teď. ... Že bych to vyškrábal? No moh bych to zkusit vyškrábat. ... jenom tu jednu nožičku toho W... no ale to by šlo durch, to ne..."
V půlce jídla mi došly nervy, vstala jsem, zamířila ke svému notebooku, chybu v dokumentu opravila a nechala ho znovu dvakrát vytisknout. Když jsem mu opravené dopisy donesla, chvíli do nich nechápavě brejlil a pak suše prohlásil: "Děkuji." Naštěstí mi pak dovolil v klidu dojíst - další tragédie totiž začala až o půl hodiny později, když dopis úhledně poskládal, vsunul do obálky a zjistil, že jediná známka odpovídající hodnoty je s vánočním motivem. Když jsem prohlásila: "To je jedno, ne?" pohlédl na mě jako na naprostého barbara a začal přecházet po kuchyni a nervózně pokašlávat, ptaje se "No, co teď? Co já budu dělat? Přece to nemůžu poslat s vánoční známkou... Tak co s tím... No co s tím provedu?..."