Pro naši rodinu oficiálně skončilo léto. To znamená, že jsme uklidili a zamkli chalupu a odvezli dědu po téměř třech měsících zpátky do Prahy. Přesun se samozřejmě neobešel bez množství zavazadel odpovídajícího stěhování vojenské nemocnice do Afghánistánu. Bohužel na vynošení veškeré bagáže jsme neměli k dispozici menší vojsko, které by se hodilo, a tak jsme si museli vystačit sami. Děda, obtěžkán taškami, vyrazil od auta k domu jako první, což znamená, že jsem ho (ověšená svým notebookem, máminým notebookem, televizí, kočkou, svou taškou a taškou s prádlem) po dvou metrech předběhla. Bylo to velice zbytečné, protože jsem si s sebou inteligentně nevzala klíče, tudíž jsem před domovními dveřmi zůstala stát. Když děda došel za mnou, nejprve se zastavil a chvíli zamyšleně dveře pozoroval, jako kdyby se snažil zámek myslí odemknout, jak to viděl v Harry Potterovi, ale nakonec pomalu vytáhl z kapsy klíče, položil jednu tašku tři metry od dveří, pomalu k nim došel, odemkl a vešel, galantně mi drže dveře. Nebylo mi úplně jasné, jak se hodlá pak vrátit pro tašku, kterou nechal na půli cesty, a tak jsem ji přibrala ke svým zavazadlům a jala se sápat do schodů. Dědovi ovšem z dřívějších dob, kdy byl jediným a silným mužem rodiny zůstala funkce nosiče nejtěžších tašek. Zavazadlo, které jsem po dědovi převzala, obsahovalo spoustu jídla, několik kilo jablek a pár lahví sodovek. V druhé ruce jsem držela naši mnohakilovou kočku a na zádech mi visely dva notebooky a televize, takže jsem ke dveřím dolezla téměř po čtyřech. Kdo by očekával, že po mně dorazil děda, mýlil by se, přisupěla podobně obtěžkaná máma a odemkla, divíc se přitom, proč toho táhnu tolik.
Máma doma jen shodila tašky a vydala se odvézt auto do garáže, děda vešel do předsíně, odložil svá zavazadla a svlékl si kalhoty. Zatímco já jsem se jala urychleně roznášet věci na správná místa a tvořit v předsíni trochu prostoru k průchodu, děda, pouze v trenýrkách, se postavil do dveří z kuchyně do předsíně a velmi dlouze se zahleděl na novou podlahu. Pak vyřkl svůj nekompromisní verdikt: "Fuj."
Právě jsem vybalovala a ukládala jídlo do ledničky, když se z předsíně ozvalo:
"Kams mi dala klíče?"
"Jááá?" opáčila jsem a pokračovala ve vybalování. Děda chvíli zmateně kroužil po bytě a opakoval "No to sem bláázen! To jsem vážně blázen!", případně se mě tázal, jestli nevím, kam klíče dal, až došel k závěru: "Já je musel nechat na chalupě!"
"A čím jsi odemykal ty domovní dveře?" zeptala jsem se tedy.
"No přece sem je nenechal ve dveřích," odporoval mi děda, ale nakonec si oblékl kalhoty, které mezitím už stihl pověsit na ramínko a zavěsit za dveře na věšák (ne, vážně se mě neptejte, proč si děda skladuje kalhoty na věšáku na kabáty, místo ve skříni, protože to je mi doopravdy záhadou) a chystal se podniknout pátrací výpravu. V ten okamžik se rozezvonil domovní interkom. Děda nejprve otevřel dveře bytu, protože ani po deseti letech, co interkom máme, nerozezná jeho zvonění od zvonku v patře, a potom teprve zvedl sluchátko. Obětavá paní sousedka naštěstí jeho klíče, které zůstaly opuštěny v domovních dveřích, zachránila a děda si pro ně došel. Ovšem otázkou je, co bude příště, až děda klíče zase někde zapomene a nebude po ruce žádná sousedka...
