Nesvítí

Něco jsem klohnila v kuchyni a z předsíně, kde máme vstup na toaletu i do koupelny, bylo slyšet otevření dveří a dědovo volání: „Zase praskla žárovka!“
Na záchodě máme asi špatné vedení, žárovky tam praskají každou chvíli, proto mě tato skutečnost nevyvedla z míry. Ptám se: „Mám tam vylézt?“
Tatínek, ač je mu sedmasedmdesát a na rovině často ztrácí rovnováhu, si kupodivu nechce nechat vzít šplhání po výškách. Na chalupě mu už dlouho rozmlouváme lezení na půdu po žebříku za účelem načerpání vody do nádrže, ale on se nedá. I teď hrdinně prohlásil, že po večeři k žárovce vyleze.
Vědouc, že dědovo po večeři je široký pojem, odebrala jsem se do obýváku k televizi. Ale dědeček kupodivu skutečně poté, co dodrobil své tři rohlíky na kuchyňskou linku, vyndal domácí schůdky a donesl je do předsíně. Zeptala jsem se, zda potřebuje pomoc, ale statečně prohlásil, že až nadejde čas, zavolá.
Chvíli se z předsíně ozýval rachot nasvědčující, že široké schůdky se vzpírají jeho snažení nacpat je do úzké místnůstky, až nakonec rámus vyvrcholil zavoláním: „Já je tam nemůžu dostat!“
Nadešel můj záchranářský čas. Přikvačila jsem do předsíně a zjistila, že nejde o výměnu žárovky na toaletě, ale v koupelně, kde se schůdky mezi umývadlo a pračku skutečně nevejdou, ale na svítidlo se dá dosáhnout z pračky. Hrdá na svou mrštnost a opojena svou statečností, šikovností, všestranností a emancipovaností jsem vypáčila zaklíněné schůdky, vyšplhala na pračku a odšroubovala kryt ze svítidla. Až v okamžiku, kdy jsem sahla po rozžhavené žárovce, jsem si konečně všimla, že svítí. „A proč ji mám vyšroubovávát, když není prasklá?“
Děda konsternovaně pohlédl vzhůru a prohlásil: „To jsem blázen, vždyť nesvítila!“
Ano, život je plný překvapení a nenudíme se ani jeden.

Já pomáhám!

Ve chvíli, kdy se mi narodila dcera, jsem ztratila své křestní jméno. Od té doby mě rodina oslovuje „mámo“. Vžilo se to tak, že se mi původní jméno nevrátilo, ani když se dcera odstěhovala. Je fakt, že i já svého tatínka už jedenadvacet let oslovuji „dědo“, hlavně když ho kárám, a on na oplátku, když mi chce udělat radost, mě oslovuje jménem své vnučky.
Děda se mi vůbec snaží dělat radost, jen mu to leckdy nevychází. Chodí nakupovat a každý den se mě ptá: „Mámo, co mám nakoupit?“ Ptal se mě takhle i před Vánocemi, kdy jsem domů každý den tahala obrovské tašky s nákupem, a on se mi snažil pomoci. Zavelela jsem, aby koupil troje bramborové knedlíky v prášku. „Co to je?“ zněla odpověď.
Poučilo mě to, že si musím přát pouze produkty vyjádřitelné jedním slovem a jasně definované  – rohlíky, cibuli, vejce, máslo, mléko. Nedoporučují se slova složitější a ta, co obsahují náročnější diakritiku, jako je šlehačka, kečup, paštika, nedej bože roštěnky nebo řízky. Nicméně i povel banány se ukázal jako složitý – dva dny před Štědrým dnem děda koupil trs zcela zelených banánů. Vybral ty nejméně zralé, aby se do Vánoc nezkazily, ale pěkně za ty dva dny v naší promrzlé chalupě došly.
Děda mi pomáhá také tím, že utírá nádobí. Tuto sobotu ale chudák splakal nad výdělkem. V naší dva metry široké kuchyni, kde mezi kuchyňskou linkou a jídelním stolem je šedesát centimetrů, jsme s C. balancovali na jídelním stole. On natíral stěnu nad jednou polovinou okna, já myla sklo a žaluzie na druhém křídle. Každou chvíli jsme přes povystrčenou židli slézali přilít barvu nebo vymáchat špinavý hadr. V tom okamžiku se děda hrnul utírat nádobí a cítil se poněkud uražen, že jsem ho zahnala.
Když bylo hotovo, utřela jsem nádobí a vytřela zaťapanou podlahu. Když lino vyschlo, děda přišel a chopil se načatého velkého sáčku buráků na lince, že si smlsne. Nechápu, jak se mu stalo, že sáček vzal za dolní konec, takže se mu pytlík otočil v ruce a buráky se rozsypaly po celé kuchyni. C. přinesl smetáček a lopatku, vymetl kuchyni a nesl buráky na lopatce do odpadkového koše. Z legrace se zeptal: „Dáte si někdo?“ Dědova odpověď zněla: „Vždyť je vytřeno, u nás by se dalo jíst z podlahy.“