1:0

Děda si spolu s ostatními důchodci vystál frontu před školou, v níž se nachází naše volební místnost, už v pátek v půl druhé. My s dcerou jsme s obrovskými modrými obálkami a občankami v pohotovostní poloze naklusaly k urně až v sobotu dopoledne. Doma jsme pak při kávě probíraly převratné události poslední doby, přičemž děda nás obě trumfl. 

- Mě málem nenechali volit. Nevěděli si rady s mou občankou.

- A jakou máš?

- No takovou tu knížku.

- Cože? To ještě existuje? Kdy ti ji vydali?

- V roce 1969.

Zdroj: www.mvcr.cz

- Ta přece už dávno nemůže platit.

- Píšou tam „platnost bez omezení“.

- No jo, ale mezitím se už několikrát občanky měnily. Já jsem si musela pořídit novou, i když její platnost ještě nevypršela. Bez strojově čitelných údajů v občance si ani nevrzneš.

- Ale tahle má platnost „bez omezení“.

Vzpomněla jsem si, jak jsme v létě marně ukecávali pracovnici na jičínském Czech pointu, aby dědovi vydala výpis z čistého trestního rejstříku. Na tuhle knížku to prý neumí, a tak nám nedala. 

Dědův neochvějný argument „platnost bez omezení“ jsem považovala za jeho stařecký rozmar, a tak jsem zagůglila. No tybrďo, on má pravdu, ono to fakt platí!

Zdroj: www.mvcr.cz

Dárek k svátku

Včera jsem od dědy dostala dárek k svátku.

Svátek budu mít v červenci.
Přístroj byl oslavenci, tedy mně, předán dva měsíce předem, protože se musí prozkoušet jeho funkčnost. Bez něj bychom se totiž při naší nezodpovědně dobrodružné výpravě do Provence neubránili útoku smeček lítých šelem, které na nás v Luberonu nepochybně zaútočí. Bezbranný turista se ocitne uprostřed hor bez proudu, bez světla a s vybitým mobilem.
Praktickým zálesáckým dárkem pro cestu do divokých, od dob Římské říše souvisle osídlených částí Evropy, je lucerna na solární pohon. Když dojde slunce, lze lampu nabít dynamem na kličku, lucerna umí nabít mobil a obsahuje rádio. Paráda, právě po ní jsem toužila!
Děda si rád hraje. V rámci předprovozních zkoušek nám tu celý večer chrčelo astmatické rádio poháněné akumulátorem sporadicky nabíjeným solární energií. K tomu blikala lampička v posledním tažení. Děda ji co chvíli usilovně nabíjel kličkou dynama - víííů víííů víííů víííů víííů...

Ale už víme, na kolik voltů dynamo dokáže nabít a jak dlouho ten bazmek potom vydrží svítit. Ne, údaje vám nenapíšu, protože si to nepamatuju.

Dostávat dárky je fajn. Ale mám neodbytné tušení, že až pojedeme na dovolenou, tu potvoru omylem zapomeneme doma.

Pátek na chalupě

Přijeli jsme s dědou ještě za světla. Když jsme tu byli naposledy před třemi týdny s P., v noci mrzlo až praštělo, takže nám přes noc zamrzla voda v nádrži na půdě. Nebyl čas to řešit, jen jsme před odjezdem v koupelně otevřeli kohoutky. Pokud bude teplo, voda roztaje a samovolně vyteče.

Náš děda je specialista na katastrofické scénáře. Když jsme mu situaci nastínili, okamžitě se pustil do plánů, jak vodu v nádrži rozmrazit, a výpočtů, z jakého úhlu a vzdálenosti je třeba působit na spojovací potrubí horkovzdušnou pistolí. Má ujišťování, že tuhé mrazy trvaly jen dva dny a od té doby se teploty přes den pohybují poměrně vysoko nad nulou a lehce mrzne pouze v noci, takže led musel už dávno rozmrznout, se míjely účinkem. Ony ho ty přípravy asi baví.

Přijeli jsme tedy na chalupu vyzbrojeni pro boj s ledem fungl novým ponorným vařičem, zakoupeným náhradou za ten, jemuž při minulém vyloupení garáže zloději odstřihli přívodní kabel. Sluníčko zapadalo za kopec, teplo jak na jaře, zahrada posetá rozkvetlými sněženkami. Děda zašrouboval pojistky, které vozíme s sebou v autě od doby, co nám je jedna ze zlodějských band ve šprýmovné náladě utopila ve vaně s dešťovou vodou, a zatímco jsem z auta vynášela do domu zavazadla, děd odemkl garáž. Pak s těžkým povzdechem prohlásil, že se jde podívat na půdu na to neštěstí.

Po pěti minutách dusotu nad mou hlavou začala pumpa ve studni čerpat vodu do nádrže. Spokojeně jsem si pro sebe broukla, že jsem zase měla pravdu a led ty jarní teploty nevydržel, zavřela jsem kohoutky v koupelně, z nichž se řinula rezavá voda, a pokračovala ve svých obvyklých činnostech – vybalila jsem tašky s potravinami, zavřela a zamkla vrata, zatopila v kamnech v ložnici i v obýváku, vypakovala a zprovoznila televizi a postavila na vařič párky na ohřátí. 

Děd se vrátil z půdy, zapálil si, usadil se do křesla u kamen a s pohledem upnutým na zářící televizní obrazovku hrdě konstatoval: „Tak jednu práci mám hotovou. Voda je rozmražená.“ 

Přiznávám se, nevydržela jsem to a drze jsem prohlásila: „Taky už jsem něco udělala. Všude je zatopeno, televize hraje a párky se ohřívají.“ Děd, neodtrhuje oči z obrazovky, překvapeně prohlásil: „A jó!“ a odložil si vestu z beránka.