Věšák

Představte si rodinu, do níž patří dvě ženské, a řekněte mi: co byste očekávali, že bude velmi důležitou součástí vybavení domácnosti? Kdo odpověděl zrcadlo, má bod. V našem bytě se vyskytují dvě velká zrcadla, jedno je ale dost nedostupně umístěno v předsíňce hned za vchodovými dveřmi, kde je navíc tma jako v pytli. U vchodu do mé a máminy ložnice je druhé veliké zrcadlo, vybavené i světlem, a u něj se s mámou činčáme, oblékáme, češeme a malujeme. Náš děda ale přišel s inovací a začal toto zrcadlo používat místo věšáku. A tak běžně, když k zrcadlu přijdu, musím nejdřív sundat ramínko s košilí, ramínko s kalhotami, ramínko s mikinou a teprve potom se můžu konečně pokochat svým odrazem (tedy ne, že by bylo o co stát). Všechna ramínka vždycky převěsím na dveře dědovy skříně, odkud se ale záhy přemístí na máminu skříň a zpět na zrcadlo. A to už nehovořím o tom, že spodní polovinu zrcadla zabírá krabice od LCD televize.

Celkově musím říct, že náš děda poslední dobou vyznává zajímavá místa na věšení svých kusů oděvu. Například minulý týden, když jsem přišla ze školy, jsem odemkla vchodové dveře a okamžitě mi na hlavu spadly jeho džínsy. Opravdu netuším, proč si je pověsil na dveře od bytu, zvlášť když musel vědět, že dřív nebo později přijdu. Navíc si všechno důkladně věší na jednotlivá ramínka, včetně zimní bundy, kterou pak pověsí na věšák za dveřmi a můj nebo mámin kabát už nemá šanci. Další zvláštností je pohazování svetrů a mikin na opěradlo křesla v obýváku, také z mně neznámého důvodu, a párkrát jsem objevila ramínka s dědovými hadry pověšená na dveřích od špajzky. Možná se jednalo o zábranu, aby se do špajzu nemohl dostat a neuzobával pořád buchtičky, štrůdlíček nebo koláčky, těžko říct. Já už jen odevzdaně čekám, co přijde příště.