Aj tý technologie

Vždycky jsem si říkala, že rozdíl jedné generace není až tak propastný, postupem času ale zjišťuji, že o třicet let starší mozek se zkrátka s moderními technologiemi nesrovnává tak snadno. Myslela jsem si, že když moje máma už dvacet let pracuje s počítačem, nebude pro ni osvojení nových výstřelků až takový problém, ale patrně jsem se mýlila. Jestli je ale vtipné něco pozorovat, tak je to jedna padesátiletá dáma, která učí zacházet s počítačem dvaapadesátiletého pána (který mimochodem kdysi vystudoval VOŠ s počítačovým zaměřením). Aneb - mámin přítel si pořídil notebook.

Od počátku jsem tvrdila, že pro člověka, který s moderním počítačem přicházel do styku jen velmi občas přes mě a mámu a to tak, že nám zpravidla sdělil, co chce zařídit, a my mu to zařídily, je notebook za 15.000,- zbytečný, ale nenechal si to vymluvit. Můj přítel mu tedy pomohl vybrat nabušené lenovo, které si mámin přítel hrdě donesl domů. Doufala jsem, že nebudu označena za technicky zdatnou osobu vhodnou k zacvičování, a radši vyklidila pole do obýváku. Za pár minut se z kuchyně ozvalo: "Pocem!!!"

Notebook byl položený na stole a tvářil se velmi nevinně, zatímco máma a C. stáli půl metru od něj a zahlíželi na něj, jako kdyby měl vybuchnout.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Zapni to, já se toho bojím," řekla mi máma a tak jsem stiskla malé tlačítko označené známým piktogramem. Počítač začal tichounce hučet a naběhlo jakési první nastavení Windows. "No vidíš, já věděla, že to bude něco chtít, tak jsem to nechtěla zapínat," řekla máma. Proklikala jsem se tedy nastaveními (skládala se přibližně z klikání na Souhlasím - Další - Další - OK - Další - Další - Dokončit) a na obrazovce se objevila plocha.

"Co sou tady ty obrázky?" zeptal se mě C. a ukazoval na ikonky na ploše. Máma se ke mně naklonila a moudře mi zabrejlila přes rameno.

"Tohle je koš," řekla triumfálně. "Pak je Adobe Reader, to je na otvírání pdfek, VeriFace, to nevim..."

"To je rozpoznání obličeje přes webku."

"OneKey Rescue System, to taky nevím co je..." otočila se na mě tázavě.

"To bude něco na  záchranu systému a dat, co já vím."

"EasyCapture taky nevím..."

"To bude nejspíš ovladač webkamery...?" ozvala jsem se.

"Jak to víš?" podivila se máma.

"Podle ikonky a názvu?" pokrčila jsem rameny.

"No to bych teda já nepoznala... No a Office, to jsou kancelářský programy na psaní a grafy a tak. Jak to, že to tu máš, vždyť jsi to nechtěl?" ptala se C.

"To je šedesátidenní zkušebka," odpověděla jsem a pak odešla přenastavit na našem routeru MAC filter, aby se mohl připojit i C. notebook.

"No teď se musíš dostat na internet, aby sis aktivoval ty Offisky," řekla máma C. 

"Proč? Ty jsou jen šedesátidenní zkušební," podivila jsem se já.

"Vždycky to přece chtělo aktivaci po internetu," řekla máma.

"No tu to bude chtít až za těch 60 dní, až ta zkušebka vyprší, si myslím," trvala jsem na svém já.

"Počkej, tak ty sis to koupil bez systému? Ty ho máš jen zkušebně?" otočila se máma na C., který jen nevěřícně zíral.

"Ale vždyť systém tam je," namítla jsem. "Jsou tam Windows 7 přece."

"Jo aha," řekla stroze máma. Pak začali s C. zkoumat, kolik má notebook USB a kam se zapojují sluchátka a podobné věci.

"A teď se dívej!" zavelela máma C. a chopila se myši. "Když to chceš vypnout, tak tady nesmíš kliknout na to Vypnout, musíš si tady kliknout na tu šipčičku..." chvíli zírala na nabídku, která jí vyjela...

"Tohle jsou sedmičky, tam můžeš kliknout na Vypnout, to není Vista," odpověděla jsem otráveně.

Naštěstí už se pak notebook přestal řešit a já šla za chvíli spát. Ještě před usnutím jsem ale od vedle slyšela mámin důležitý hlas:

"No HPčka jsou známá značka, ale to ještě neznamená, že jsou dobrý. A lenovo, no ti vyráběj hlavně televize, přes notebooky moc známí nejsou, ale tak třeba bude dobrej, uvidíš..."

Nový notebook byl v provozu skoro celý víkend. Ovšem ne, že by se nějak předřel. Od pátku až do neděle na něm C. hrál Mahjong. Moje máma zpravidla seděla ve stejném pokoji se svým notebookem, taktéž na něm hrála Mahjong a oba nadávali, jak je to debilní hra, že se jim nedaří, a sdělovali si, kolik jim zbývá tahů.

Tomu říkám rozumně investovaných patnáct tisíc korun.

Jak chytit digitální signál...

Naše chalupa je usazena v malebném údolíčku, které zajišťuje nejen velmi nejistý mobilní signál, ale už odvěký špatný signál televizní. Už když jsem byla malá a na chalupě jsme měli ještě starý barevný televizor, který se musel před zapnutím chvíli zahřívat fénem (a který nám posléze ukradli, chtěla bych vážně vidět, co jeho funkčnosti milí zlodějové posléze říkali), zpravidla se mi stalo, že jakmile jsem chtěla na něco koukat, analogový obraz zešedivěl, rozřádkoval se a zvuk se občas vynořoval z urputného šumění. Jediný program, který fungoval spolehlivě, byla ČT1, nejhůř jsme chytali dvojku a Primu. S nástupem moderních technologií máma dostala služební notebook s televizní kartou a pokoušela se na chalupě chytat digitální signál. Pro tento účel jí děda koupil předzesilovač, s jehož pomocí se při vhodných atmosférických podmínkách dal naladit celkem solidní obraz, který se jen občas rozpixeloval či zasekl. Před rokem jsme proto s mámou koupily nový LCD televizor s digitálním tunerem, který vozíme s sebou z Prahy na chalupu a zpět, protože na naší chalupě se již nedá nechat jediná cennější věc, protože nám ji neustále vykrádají. Při použití předzesilovače televize fungovala skvěle, ale po čase se obraz začal čím dál tím častěji zasekávat (což děda vždy komentoval velice hlasitým výkřikem „PIXLÍ!!!“) a nakonec levný předzesilovač vyhořel. Děda ho tedy dal do opravy a mezitím koupil nový. Poté, co byl starý zesilovač opraven, děda začal nutit mámu používat předzesilovače oba, čímž pádem nám z televize trčí dvacet centimetrů dlouhá řádka plechových krabiček a spojů. Děda proto vytvořil jakýsi stativ, na který tuto řádku pokládá, protože jakmile se se symbiózou dvou předzesilovačů a anténní přípojky pohne, obraz začne pixelovat.

Před čtvrt rokem si mámin přítel pořídil satelit a rozhodl se ho u nás na chalupě vyzkoušet. Fungoval výborně, nabízel nepřeberné množství kanálů a náš děda byl v sedmém nebi, protože si mohl po libosti přepínat až do aleluja. Mámin přítel tedy přivezl satelit i na dovolenou na první dva týdny prázdnin, ale když měl odjet, děda prohlásil, že satelit moc upozorňuje na chalupu a že ho tu tedy nechce. Majitel tedy svůj satelit rozebral a odvezl si ho, děda ovšem vzápětí zjistil, že bez něj televize najednou moc nefunguje – tedy pixlí.

A řešení problému se špatným signálem podle jaderného fyzika? Děda vzal dvoumetrový drát zakončený krokodýlky, jednoho krokodýlka přicvakl ke konektoru předzesilovače a druhého položil na zem doprostřed obývacího pokoje. Změní-li se povětrnostní podmínky a signál začne vypadávat, stačí posunout krokodýlka do nové pozice, případně ho přicvaknout na garnýž, na kliku od dveří nebo jakoukoli jinou kovovou část v pokoji. Děda se tedy rozhodně nenudí, protože pobíhá po pokoji s drátem v ruce a pokouší se zjistit, kde je příjem nejlepší, a my se nenudíme, když při procházení pokojem zakopáváme o malebně rozložený drát.