Příjezdy

Musím uznat, že naše příjezdy z chalupy se odehrávají čím dál vtipněji. Tak třeba tento víkend jsme přijeli před dům, vyskládali z auta tašky a zjistili, že jich je jen osm, což se podle mě dalo celkem pohodlně odnést domů jen ve dvou a máma tak mohla rovnou odjet s autem do garáže. Obrátila jsem se tedy na dědu: "To pobereme, ne?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny, vzal si dvě tašky a vyrazil. Tím pádem jsem si já hodila na jedno rameno máminu tašku s notebookem, na druhé svou kabelku s notebookem a svou sportovní tašku s věcmi, do jedné ruky jsem vzala tašku s jablky a pečivem a igelitku se špinavým prádlem a do druhé ruky přepravku s naší sedmikilovou kočičkou. (Ohledně těch jablek si dovolím maličkou odbočku - náš děda, kromě toho, že za základ každého nákupu považuje koupi pečiva, tudíž i kdybychom doma měli nakrásně třicet rohlíků a housek, stejně koupí další čtyři a čtyři, také z mně neznámého důvodu považuje za nezbytné kdykoli jedeme z chalupy vzít s sebou do Prahy několik kil jablek. I když jsme je brali třeba už před týdnem. A tak se nám v ledničce hromadí zbabčelá nahnilá jablka, protože ani sám děda je nejí a nechává je jen klidně zahnívat.) Ale zpátky k našemu příjezdu. Takhle obtěžkána jsem se vydala ke dveřím, dědu jsem cestou předběhla, odemkla, počkala na něj a vysupěla do druhého patra. Tam jsem si část tašek odložila na zem a začala bojovat se zámky. Děda mě mezitím dohnal a stál mi za zády. Jakmile jsem nad zámky zvítězila, vstoupila jsem do bytu, zbavila se zbývajících břemen a ani nepředpokládala, že by dědu napadlo třeba vzít ony dvě tašky, které jsem nechala na chodbě, donést dovnitř. Došla jsem tedy pro ně, donesla je do předsíně a začala se zouvat. Dveře jsem nechala otevřené, aby mohl vejít i děda, ale ten nikde. Vykoukla jsem tedy na chodbu. Děda stál stále tamtéž, v rukou dvě tašky, a když jsem vykoukla, natáhl ke mně ruce. Převzala jsem od něj tedy jeho dvě zavazadla, vnesla je domů a děda teprve poté vstoupil do bytu se spokojeným výrazem dobyvatele.

Obvykle bývá zvykem, že tašky s jídlem vybaluju já, než se máma vrátí z garáže. Tentokrát se ale chopil iniciativy děda a zatímco jsem já uklízela mé a máminy notebooky a další věci k nám do ložnice, aby v předsíni nepřekážely, děda odnesl tašky s jídlem do kuchyně a začal se v nich přehrabovat jako bába v koksu. Když jsem došla za ním, zjistila jsem, že je asi hodlá vybalovat místo mě, a tak jsem ho tedy nechala být a šla radši vybalit své oblečení a jiné věci.

Za oněch dvacet minut, než se máma vrátila, děda všechny věci z tašek vyskládal do obrovské haldy na kuchyňské lince, tašky nechal pohozené v kuchyni na židli a spokojeně se odebral odečíst si atmosférický tlak. Mámě se neopomněl pochlubit: "Vybalil sem ti tašky!" Obávám se ale, že máma jeho pomoc úplně nedocenila.