Hele!

Pamatuju si, jak kdysi, když jsem byla malá a sedávala jsem v autě na zadním sedadle v dětské sedačce, naši mi každou chvíli ukazovali něco z okýnka: "Podívej se, srnky! Hele, duha! Koukni, kačenky! Podívej, támhle letí volavka!" Kolem desátého roku mého věku se ale tohle nadšené ukazování omezilo, až vymizelo zcela, a dnes už buď řídím, nebo sedím na sedadle spolujezdce. Vzadu mě vystřídal děda, který občas, stejně jako já, když jsem byla malá, usíná, ale když zrovna sleduje okolní dění, je to každou chvíli: "Hele! Labuť! Koukej, čáp!" Co výkřik, to dětská radost, nadšení, jaké jsem kdysi jako malé dítě mívala taky.

Ale řeknu vám, člověk by si pomyslel, vždyť je to hezké, že má takovou radost, že vidí labuť nebo čápa. Ovšem představte si, že řídíte, jedete zrovna po děsně rozmláceném a navíc krouceném úseku úzké okresky, když se za vámi ozve výkřik: "HELE!!! ZAJÍC!!!"

Nevím, jak byste reagovali vy. Mou reakcí byl takový úlek, že jsem měla co dělat, abych nenabourala. Ale tak co, děda měl prostě radost, že viděl proskočit se po poli zajíčka, no ne?