Mikuláš selhal

V naší rodině už se soudí, že jsem z dob mikulášské nadílky vyrostla, takže se čokoládičky a podobné věci nepraktikují. Jen si občas dáme nějakou tu potřebnou drobnost a já už několik let dávala dědovi k Mikuláši diář. Diář je totiž pro našeho dědečka klíčovým doplňkem. Píše si do něj teploty naměřené za oknem a na stoupačkách v koupelně, zapisuje si každodenní výdaje a peníze za SMSky a hovory. A už několik let používá naprosto totožný typ diáře, který je atypický tím, že je uspořádaný na šířku. Obvykle nebyl nejmenší problém ho sehnat, stačilo zaběhnout do Luxoru a tam se ve spoustě diářů nacházel i dědův vysněný typ. Letos jsem ale těžce selhala. Proběhala jsem všechny Neoluxory, Neopalladia a jiná Neo, co jich jen v Praze je, zkoumala jsem papírnictví, stánky s výprodeji diářů a kalendářů, ale dědův oblíbený diář nikde. Prozkoumala jsem tedy stránky výrobce, kde mají sice sortiment dobře popsaný, ale dědův diář tam nemají. Z toho jsem usoudila, že se "dědovy diáře" prostě přestaly vyrábět a dneska jsem koupila velmi podobnou, jen trochu jinak graficky zpracovanou podobu, kde nebyla dvojstrana pro týden, ale pro 14 dní. Donesla jsem ho dědovi s tím, že "ten jeho" už se nevyrábí.

Děda se na mě nedůvěřivě podíval a pak vzal diář opatrně do ruky, jako by se bál, že ho kousne. Otevřel ho a prohlásil:

"To neni vono."

"Já vím, ale ten tvůj už nedělaj, hledala jsem ho i na netu," řekla jsem omluvně.

Děda diář rázně zaklapl a prudce mi ho strčil zpátky do ruky.

"Nechci," řekl kategoricky. "Já se ještě zeptám v papírnictví dole, tam ho vždycky měli."

Tak mi tedy nezbývá, než si koupený diář nabouchat kladivem do hlavy a doufat, že se stane zázrak a ten nesehnatelný diář budou dole v kouzelném papírnictví opravdu mít.