Chocholouškov

Obvyklá situace u nás doma: na jídelním stole ležel bílý popelník a bílá miska s oříšky. 

Máma kouřila a koukala do počítače... a pak si bezmyšlenkovitě odklepla popel do misky s oříšky místo do popelníku.

"Počkej, já dojdu pro malej lux a vyluxuju to," prohlásil děda, zvedl se a odešel. 

Když se vrátil, úslužně vyluxoval popelník.

Rvačka

Včera večer děda sledoval cosi v televizi v kuchyni. Přišla jsem si udělat večeři a děda, sleduje pořad, stále naštvaně opakoval: "To je ale sračka... to je taková píčovina... taková hovadina! To je tak neskutečná debilita! To je taková blbost! Taková sračka! ..."

V ten okamžik přišla máma a chvíli se dívala, co to děda sleduje.

"Na co to koukáš?" zeptala se.

"Strašná sračka je to," oznámil jí děda a dál zaujatě zíral na obrazovku.

"Na Primě je zajímavej pořad, Soukromá dramata, investigativní," řekla máma, zatímco děda opět opakoval, že je to sračka a píčovina. "Tak proč na to koukáš, když je to taková sračka?" zeptala se máma a chopila se ovládání, že to tedy přepne. V ten okamžik se děda vymrštil ze svého místa, zařval: "NECHCIJÁCHCI!!!" a vyrazil jí ovladač z ruky. Já radši vyklidila pole, než se doopravdy poperou. Asi o hodinu později přišla máma za mnou do pokoje, aby mi oznámila, že budeme zítra bez oběda. 

"Děda tam pořád sleduje tu sračku, já chtěla uvařit, ale odmítám přitom koukat na tu sračku, co tam má, tak prostě vařit nebudu," odůvodnila to.

Zákaznické číslo

Přišla jsem do kuchyně a začala se přehrabovat v máminých papírech a katalozích, co má položené na kraji stolu.

"Co hledáš?" ptá se děda.

"Katalog OTTO."

"Proč?" vyptával se dál.

"Něco v něm potřebuju," řekla jsem.

"Co?" ptal se pořád děda.

"Stejně to nebudeš vědět, tak je to jedno, ne?" zabručela jsem.

"Třeba to budu vědět," ohradil se děda uraženě. "Jen se zeptej!" trval na svém.

"Potřebuju mámino zákaznický číslo do OTTO shopu," vysvětlila jsem mu tedy.

"Cóóó?"

Papííír!

Už párkrát jsem si všimla, že dědovi se nějak nechce na záchodě doplňovat toaletní papír. Řeší to tak, že na roličce nechá poslední dva ubohé útržky a doufá, že já nebo máma, až půjdeme na onu místnost, sáhneme do špajzky (která je hned naproti záchodu, takže nevím, proč je to taková potíž) a vyměníme roličku za novou. Ovšem dnes se jaksi přepočítal, papír mu doplněn nebyl, takže jsem se dočkala toho, že se ze záchoda ozvalo úpěnlivým skoro dětským hláskem: "Klááárooooo! Paaaaapííííír!!!"

Postřehy II

• Co si nekoupí, to nejí/nepoužívá, a pokud ano, tak se sebezapřením. K Vánocům mu ježíšek maminka nadělil dvoje nové domácí pantofle. To souvisí s třetím bodem, sviněním - mámu už přestalo bavit každý den třikrát vytírat novou podlahu v kuchyni, koupelně a na záchodě a neustále dědovi piglovat boty, které se usilovným piglováním začaly rozpadat. Nové boty děda v předsíni uložil ještě v sáčku na místo, kam si obvykle odkládá pantofle (tudíž jsou tam už troje) a na nohy si je bere, jen když máma začne kafrat, že už zase nosí ty staré odrbané. Přesto už po pár nošeních jsou úplně nové pantoflíčky polity kafem. Ode mě si děda k Vánocům vyžádal barometr, který jsem mu objednala a pečlivě zabalila. Když jsem mu ho předala, ani ho nerozbalil, odložil ho stranou a k rozbalení došlo až druhý den. Mým dalším dárkem pro něj byl zde na blogu již zmiňovaný hrneček. Děda mi za něj nejprve děkoval, když jsem mu do něj ale prvně uvařila kafe, prohlásil, že mu nevyhovuje, protože z něj kafe špatně klouže do krku. Co se týče jídla, máma udržuje v naší ledničce setrvalý stav salámů a sýrů, děda si ale koupil v Lidlu v akci štangli lovečáku a krájené salámy v lednici tiše plesniví.
• Neslyší, co má, a slyší, co nemá. Když se s mámou o něčem bavíme a zeptáme se ho na něco, nevnímá nás. Jednou jsem mu něco sdělovala a on mi řekl: "Co? No nemysli si, já už taky tak dobře neslyšim." Když jsem na něj o něco později promluvila radši hlasitěji, opáčil: "Neřvi na mě, já tě slyšim!" Když mu něco říkáme normálním hlasem, ptá se po zopakování, když je v jiné místnosti a my se tichým hlasem bavíme o tom, čím nás zase naštval, on přijde a naše předchozí řeči okomentuje.
• Nezdá se mu prakticky nic, co máma uvaří. Kromě toho, že už odpískal toasty a pizzu, dvě jídla, která se u nás večeřívala s chutí, v pondělí se mu nezdálo, že je kungpao s rýží (protože rýže je pro slony) a když včera máma připravovala oběd na druhý den, otázal se s despektem: "Co to bude?" "Lasagne," odpověděla máma. "Jo lazáááně," zamručel děda nespokojeně. "Kdyby to bylo na mně, dal bych si radši karbanátky." Případně se někdy rozhodne, že to, co máma připravila, prostě jíst nebude, takže si koupí něco vlastního a máma pak večer nadává jak špaček, že jí zase přebývá lichá porce jídla. Kromě toho si ještě navykl na dost prazvláštní systém stravování, který spočívá v tom, že si ve dvě odpoledne dá polévku a v pět večer hlavní jídlo.
• Vše je pro něj překvapením. Když jsem na Štědrý večer prostírala na stůl cibulákový servis, z něhož na Štědrý večer jídáme co pamatuju, děda postával opodál a překvapeně zvolal: "Pááááni, máma dokonce vytáhla cibulák, jo?" Hned po příjezdu na chalupu jsme do kyblíku na popel nasypali sklo ze zloději rozmlácených oken, načež děda druhý den prohlásil, že popel nebude vynášet, ale nechá ho na posyp namrzlé silnice. "A co to sklo?" zeptala se máma se zájmem. "Jaký sklo?" "No to sklo v tom kýblu s popelem." "Tam je nějaký sklo?" divil se děda. "No jistě, to z rozbitých oken," objasnila mu máma. "Aha, tak to budu muset vynést..." *povzdych*
• Když zrovna nespí, postává a se zájmem pozoruje. Zvlášť na chalupě je každá ruka k práci dobrá a děda měl dřív na starosti věci jako vynášení popela, přinášení dřeva či ranní roztápění kamen. Poslední dobou ale přestal dělat vlastně všechny práce (kromě lezení po žebříku na půdu a čerpání vody, toho se odmítá vzdát, i když jsem mu nabízela, že to můžu dělat místo něj), už ani nepřikládá do kamen, raději je nechá vyhasnout. Nejčastěji postává či přechází na nejfrekventovanějším místě, kde někomu co nejvíc překáží, pokuřuje přitom a bedlivě sleduje, co se kolem děje. Na mámino zakňučení "Dědo, prosím tě, sedni si nebo jdi kousek stranou, já tady potřebuju pracovat!" odvětí ublíženě "No jo, vždyť už jdu pryč," a odejde, zpravidla usnout do křesla.
• Všechno ví. S velkou oblibou radí hlavně mámě při vaření - on, u něhož je úspěch, když nerozvaří brambory. Stojí uprostřed kuchyně, takže se mu máma musí neustále vyhýbat, a kibicuje: "Tu cibuli si nakrájej spíš na tom druhým prkýnku... vem si na to ten větší hrnec... přikrej si to pokličkou... proč to nevaříš na elektřině?" a podobně. Máma, která je vytočená už tím, že jí děda překáží, tyhle jeho dobře míněné rady doslova nesnáší. Ne, že bych ji nechápala.

Postřehy I

Vánoce v rodinném kruhu byly poměrně přínosné co se týče perličkózních poznatků. Nechci psát několik krátkých článků, proto napíšu jeden obsáhlejší, ale útržkovitější.

• Děda usne kdykoli a kdekoli. Dřív se omezoval pouze na své tři, čtyři až pět hodin odpolední chrupky v křesle, teď už usíná i v sedě u stolu (v ruce přitom drží hrnek kafe, takže když mu padá hlava a on sebou následně trhne, bryndá kafe po ubruse) a dokonce už je schopen usnout i ve stoje opřen o kuchyňskou linku. Usnul nám i u štědrovečerní večeře. Na chalupě obvykle prospí odpoledne v křesle u kamen, během prázdnin si ale, nevím už přesně z jakého důvodu, sedl do křesla druhého a když se o pár hodin později probral, byl zcela dezorientovaný a naštvaně se na nás obořil: "Co ste to tu provedli?!"
• Nevnímá, co se kolem něj děje. Žije ve své vlastní dimenzi, kam ta naše proniká jen občas. Máma z něj byla celé svátky naprosto na nervy. Na chalupě se nepřezouváme, protože celý dům je v takovém stavu rozpadlosti a zabordelenosti, že to nemá smysl. Ovšem teď v zimě se dovnitř po náhlé oblevě 23. a 24. nosily spousty bahna, proto jsme s mámou rozložily po podlaze v předsíni několik hadrů, aby se špína otřela tam a neroznášela se dál po domě. Děda si boty neotíral a v klidu capkal po domě. Máma zvlášť lpěla na čistotě kusu linolea, který leží v kuchyni, měla u něj položený hadr a denně ho co chvíli utírala (protože je to jediný světlý kus podlahy, tak je na něm vidět každý šlápanec). "Dědo, zrovna jsem to vytřela, je to ještě mokrý, neťapej na to, prosím tě," upozornila dědu. "Jááá?!" otázal se děda dotčeně. "Já ti na to šlapat nebudu." Chvíli postával v kuchyni, pak si zapálil a s cigaretou začal zamyšleně přecházet sem a tam po vytřeném linu, zanechávaje za sebou krásné černé stopy.
• Jak už bylo řečeno před chvilkou - sviní. Moje máma je znamením panna a ty si prý potrpí na úklid. Možná i proto byla máma celé Vánoce vzteklá, protože udržet v bytě nebo nedejbože v chalupě pořádek je s naším dědou naprosto nemožné. Poté, co C. na Štědrý den prolezl celý obývací pokoj nejdřív se smetáčkem a pak s naším historickým luxem těžkým jako cent, děda si večer ukrojil kus závinu a místo aby jej jedl nad talířkem, postavil se doprostřed místnosti a polovinu štrůdlu dekorativně rozdrobil po koberci. Jídlo mu padá z rukou, z příboru i z pusy, což komentuje velmi hlasitým nešťastným "Ňauňauňauňau!!!" Bryndá, ať už na ubrus nebo na sebe. Podotýkám, že ruce se mu netřesou, svinil vždycky (už babička z toho bývala nešťastná), jen se to s věkem stupňuje. Každopádně kde nasviní, to neuklidí, na to jsou přece ženské.
• Všechno je nepřekonatelný problém a proto se radši neřeší. U vykradené chalupy se automaticky počítá s tím, že bude příště vykradena zase, proto se všechny věci schovávají na roztodivná místa, místo aby se řešilo, jak dům zabezpečit, aby do něj už nelezli. Včera podotkl, že se rozbily posunovací dveře do obýváku. Jeden článek plastové "harmoniky" nedržel na několika centimetrech v druhém. Děda soudil, že bude potřeba celé dveře rozšroubovat, vysadit a opravit. Máma přišla, vzala oba články dveří, první zacvakla do druhého a bylo opraveno.

Zkrátka a dobře je u nás čím dál veseleji. Stay tuned, bude hůř ;)