Výlet

Prázdniny pro mě vždycky bývaly časem, kdy se jelo na chalupu. Náš děda se od této tradice z mých školních let odmítá odpoutat, čímž dává Makovici aspoň dva měsíce ročně, kdy si od něj přes týden může odpočinout a udržet pražský byt čistý déle než pět minut. A mě občas popadne touha se na chalupu taky podívat a zavzpomínat si na dětství. Proto jsem se před pár týdny, v době máminy dovolené, kterou na chalupě trávila, sebrala, nasedla do autobusu a vyrazila k Jičínu, kde mě měla máma s dědou vyzvednout autem.

Náš děda, který na chalupě vyrůstal a projezdil celé širé okolí na kole, se považuje za velkého znalce regionu a ke každé vsi má nějakou vzpomínku, kterou nám nezapomene odvyprávět pokaždé, kdy onou vesnicí projíždíme. Silniční síť se v těchto místech nijak nezměnila, a soudím, že i její povrch, podle stavu, v jakém se nachází, pamatuje doby, kdy se po něm ještě proháněl náš dědeček jako mladík na kole. Proto se také vždy, když někudy jedeme a nejsme si přesně jisty směrem, ptáme dědy, kudy dál. Tak tomu bylo i tentokrát, když jsme jeli jinou trasou než obvykle.

Hned když jsme odbočili z rychlostní silnice na Sobotku, ptala se máma:

"Dědo, kam teď? Doleva?"

"Néé, doprava!" hlásil děda ze zadního sedadla.

Odbočili jsme tedy a jeli dlouho rovně, až děda vzadu povídá: "No ne, měli jsme jet doleva."

Na další křižovatce se tedy máma za volantem opět zeptala: "Tak jak teda, rovně, nebo vlevo?"

"Odboč, odboč, to bysme se dostali do Střevače a to nechcem," poučil nás děda. Po cestě nás ještě obšťastnil svými vzpomínkami na vesničky o pěti chaloupkách, kterými jsme projížděli, až máma přerušila tok jeho vzpomínání: "A co teď? Rovně, doleva, doprava?"

"Jeď doleva,"odpověděl děda sebevědomě a v okamžiku, kdy máma zabočila, vykřikl: "Kam to jedeš?! Rovně jsi měla jet!"

"Vždyť jsi říkal doleva!"namítla máma nakvašeně.

"Jo, ale to jsem myslel jako rovně," setřel ji děda logicky. To už se máma vztekle zakusovala do volantu a dál se na nic neptala - nakonec jsme se totiž napojili na naši obvyklou trasu, které jsme se přitom chtěli vyhnout a jet horem přes Markvartice. A nebyli jsme od nich zas tak daleko!

Obvyklá trasa - čárkovaná: 16,7 km, 21 minut (dle Googlemaps), naše trasa: 28,1 km, 35 minut. 

P.S.: Do Jičína jsme ten týden jeli ještě jednou. Cestou zpět jsme chtěli jet přes Šlikovu Ves.

Máma: "Na Šlikovnu se odbočuje už tady, nebo až dál? Až dál, že jo?"

Já: "Jo, určitě je to dál."

Děda: "Nené, už tady!"

Máma honem odbočuje, ujede několik desítek metrů a zezadu se ozve:

"No bylo to až dál."

A pak mi někdo tvrďte, že chlapi mají orientační smysl!

Nesvítí

Něco jsem klohnila v kuchyni a z předsíně, kde máme vstup na toaletu i do koupelny, bylo slyšet otevření dveří a dědovo volání: „Zase praskla žárovka!“
Na záchodě máme asi špatné vedení, žárovky tam praskají každou chvíli, proto mě tato skutečnost nevyvedla z míry. Ptám se: „Mám tam vylézt?“
Tatínek, ač je mu sedmasedmdesát a na rovině často ztrácí rovnováhu, si kupodivu nechce nechat vzít šplhání po výškách. Na chalupě mu už dlouho rozmlouváme lezení na půdu po žebříku za účelem načerpání vody do nádrže, ale on se nedá. I teď hrdinně prohlásil, že po večeři k žárovce vyleze.
Vědouc, že dědovo po večeři je široký pojem, odebrala jsem se do obýváku k televizi. Ale dědeček kupodivu skutečně poté, co dodrobil své tři rohlíky na kuchyňskou linku, vyndal domácí schůdky a donesl je do předsíně. Zeptala jsem se, zda potřebuje pomoc, ale statečně prohlásil, že až nadejde čas, zavolá.
Chvíli se z předsíně ozýval rachot nasvědčující, že široké schůdky se vzpírají jeho snažení nacpat je do úzké místnůstky, až nakonec rámus vyvrcholil zavoláním: „Já je tam nemůžu dostat!“
Nadešel můj záchranářský čas. Přikvačila jsem do předsíně a zjistila, že nejde o výměnu žárovky na toaletě, ale v koupelně, kde se schůdky mezi umývadlo a pračku skutečně nevejdou, ale na svítidlo se dá dosáhnout z pračky. Hrdá na svou mrštnost a opojena svou statečností, šikovností, všestranností a emancipovaností jsem vypáčila zaklíněné schůdky, vyšplhala na pračku a odšroubovala kryt ze svítidla. Až v okamžiku, kdy jsem sahla po rozžhavené žárovce, jsem si konečně všimla, že svítí. „A proč ji mám vyšroubovávát, když není prasklá?“
Děda konsternovaně pohlédl vzhůru a prohlásil: „To jsem blázen, vždyť nesvítila!“
Ano, život je plný překvapení a nenudíme se ani jeden.

Já pomáhám!

Ve chvíli, kdy se mi narodila dcera, jsem ztratila své křestní jméno. Od té doby mě rodina oslovuje „mámo“. Vžilo se to tak, že se mi původní jméno nevrátilo, ani když se dcera odstěhovala. Je fakt, že i já svého tatínka už jedenadvacet let oslovuji „dědo“, hlavně když ho kárám, a on na oplátku, když mi chce udělat radost, mě oslovuje jménem své vnučky.
Děda se mi vůbec snaží dělat radost, jen mu to leckdy nevychází. Chodí nakupovat a každý den se mě ptá: „Mámo, co mám nakoupit?“ Ptal se mě takhle i před Vánocemi, kdy jsem domů každý den tahala obrovské tašky s nákupem, a on se mi snažil pomoci. Zavelela jsem, aby koupil troje bramborové knedlíky v prášku. „Co to je?“ zněla odpověď.
Poučilo mě to, že si musím přát pouze produkty vyjádřitelné jedním slovem a jasně definované  – rohlíky, cibuli, vejce, máslo, mléko. Nedoporučují se slova složitější a ta, co obsahují náročnější diakritiku, jako je šlehačka, kečup, paštika, nedej bože roštěnky nebo řízky. Nicméně i povel banány se ukázal jako složitý – dva dny před Štědrým dnem děda koupil trs zcela zelených banánů. Vybral ty nejméně zralé, aby se do Vánoc nezkazily, ale pěkně za ty dva dny v naší promrzlé chalupě došly.
Děda mi pomáhá také tím, že utírá nádobí. Tuto sobotu ale chudák splakal nad výdělkem. V naší dva metry široké kuchyni, kde mezi kuchyňskou linkou a jídelním stolem je šedesát centimetrů, jsme s C. balancovali na jídelním stole. On natíral stěnu nad jednou polovinou okna, já myla sklo a žaluzie na druhém křídle. Každou chvíli jsme přes povystrčenou židli slézali přilít barvu nebo vymáchat špinavý hadr. V tom okamžiku se děda hrnul utírat nádobí a cítil se poněkud uražen, že jsem ho zahnala.
Když bylo hotovo, utřela jsem nádobí a vytřela zaťapanou podlahu. Když lino vyschlo, děda přišel a chopil se načatého velkého sáčku buráků na lince, že si smlsne. Nechápu, jak se mu stalo, že sáček vzal za dolní konec, takže se mu pytlík otočil v ruce a buráky se rozsypaly po celé kuchyni. C. přinesl smetáček a lopatku, vymetl kuchyni a nesl buráky na lopatce do odpadkového koše. Z legrace se zeptal: „Dáte si někdo?“ Dědova odpověď zněla: „Vždyť je vytřeno, u nás by se dalo jíst z podlahy.“

Kuželky

O našich domácích trablích s kapajícím, případně nečekaně vodu plivajícím kohoutkem jsem tu už psala, možná dokonce nejednou. Po výměně baterie panem instalatérem nám pár dní nebo týdnů fungovala voda tak jak měla, pak ale začala opět kapat, proud puštěné vody se postupně ztenčoval, až se úplně zastavil, a po vypnutí vody si baterie počkala asi půl minuty a pak ještě odchrchlala zbytek. Když děda viděl, jakou krásu nám instalatér nainstaloval, kupodivu mu nezavolal a nereklamoval zfušovanou práci, ale baterii rozebral a diagnostikoval, že je třeba vyměnit kuželky. A po pár dnech se i vydal ony kuželky sehnat.

"Tak sem byl koupit ty kuželky a řekli mi, že tydlencty kuželky už se nedělaj," oznámil mi posléze, když jsem se vrátila domů, a tím byl problém vyřešen. Já se, díky svému přestěhování, přestala tímhle problémem zabývat - ovšem minulý týden mě v mém novém bydlišti navštívil C. a při kafíčku se mě zeptal: 

"Je tady někde poblíž železářství?"

"Jasně," kývla jsem a poradila mu, kde je najde. "Co potřebuješ?"

"Ale, chci se kouknout po těch kuželkách do vodovodu, Olina si pořád stěžuje, jak jí to tam kape..."

Pohlédla jsem na něj jako na trotla: "Myslíš ty, co už se nevyráběj?!"

"Ále prosimtě," mávl C. rukou.

Večer jsem telefonovala s mámou a ta se mi chlubila: 

"Heč, C. mi konečně opravil ten kohoutek!"

"Jak to?" žasla jsem. "Sehnal ty kuželky, co už se dávno nedělaj?"

"No jistě. To víš, že se dělaj, proč by se nedělaly, když tu baterii máme ani ne dva roky?" odpověděla mi máma.

No jasně. My jsme přece ženské, nerozumíme tomu (a já ani pořádně nevím, jak taková kuželka do vodovodu vypadá), tak je nejsnadnější nám říct, že už se to nedělá. Aspoň se pak nemusí nic dělat, že?

Mrazivý víkend v lůně přírody

Kdykoli jsme vloni v zimě nechali chalupu delší dobu bez dozoru, navštívila ji nezvaná návštěva. Proto, bez ohledu na to, odkud zrovna vanou větry a očekává-li se lámání záporných teplotních rekordů, je třeba na chalupu čas od času zajet „vyplašit zloděje“.
V pátek mě C. vyzvedl z práce už v jednu, učinili jsme mohutný nákup zahrnující mimo jiné láhev rumu na grog, dvě láhve brandy a čtyři krabice červeného na svařák, pobalili dědu a kočku, vyzvedli KlaPi a vyrazili na venkov.
Po příjezdu na místo jsme se všichni rozběhli plnit úkoly nezbytné pro přežití. Kočka zkontrolovat, zda se od minula nezměnily fyzikální vlastnosti toho studeného bílého nesmyslu, co pokrývá trávník, KlaPi, C. a já zatopit v kamnech (v chalupě jsou troje) a děda odečíst, kolik od minulého pobytu napršelo/nasněžilo a jaká byla nejvyšší a nejnižší teplota.
Splněním úkolu číslo jedna jsme postoupili do vyššího levelu, jenž pro kočku představuje snahu objevit místo, kde není mínus patnáct stupňů, a zavrtat se tam, pro C. nanosit dřevo a uhlí, pro KlaPi udržovat oheň ve všech kamnech, pro mě vybalit tašky a zároveň uklohnit večeři, svařené víno a grog, pro dědu pak zašroubovat do rozvodné skříně pojistky a stisknutím tlačítka tamtéž načerpat vodu ze studny do barelu na půdě, v zimě před odjezdem pravidelně vyprazdňovaného kvůli mrazům.
Tady se ovšem plnění naší challenge zadrhlo. Z koupelny se totiž ozval děda: „Kdo jste minule vypouštěli nádrž?“
Jelikož se tohoto úkolu většinou ujímám, automaticky jsem se ozvala: „Já! … Vlastně ne, protože jak C. vypustil kočku z chalupy (naše Číča strašlivě nesnáší převážení autem, takže jakmile uvidí sbalené tašky – ať už doma, nebo na chalupě – přes svou tělnatost se snaží fotonovou rychlostí uniknout z dosahu člověčenstva), šla jsem ji hledat, a když se nevracela, pustila jsem se do vytírání podlahy. A ty jsi přitom vypouštěl vodu.“
„Aha. Tak vám zamrzly trubky.“
Odpustila jsem si komentář, že ideální polovina těch trubek je jeho, párky jsem ohřála na zásobách vody v konvicích na plotně a večer jsme umytí úsporně po vzoru pejska a kočičky zalezli do čerstvě povlečených peřin.
V sobotu ráno C. vstával brzy. Vyhnala ho z pelechu zima. V obýváku, kde tráví noci přijedeme-li v plné sestavě, bylo 9 stupňů. Nechápu, proč někteří šílenci cítí potřebu přenocovat při současných mrazech v záhrabu. Noc v naší chalupě se podmínkám na sněhu nebezpečně blíží. V ložnici jsme předchozí večer netopili tak intenzivně jako v obýváku, takže tam určitě byla ještě větší zima, ale naštěstí nás hřály elektrické podložky. KlaPi a mě tedy z vytopených pelíšků vyhnaly až podivné zvuky z půdy. Děda foukal fénem na vlasy na zamrzlou trubku vedoucí z nádrže do koupelny. Horkovzdušná pistole by možná byla účinnější, ale „určitě by zapálila barák." Proto se děda rozhodl pomoci netajícím trubkám mazaněji – zapnutím ohřevu v prázdném průtokovém ohřívači. Učinil tak přesně to, před čím mě v uplynulých zimách nezapomněl šestkrát denně důrazně varovat. Osoby nad deset let s jistou životní zkušeností tuší, jak ohřívač dopadl. 
Někdy po obědě se fénu s vydatnou pomocí předjarního sluníčka opírajícího se do střechy podařilo rouru uvolnit a chod domácnosti mohl pokračovat sice s tekoucí, avšak pouze ledovou vodou.
Po setmění děda hodil do pléna dotaz: „Mám na noc vypustit vodu?“
„No, má být mínus patnáct, tak asi jo.“
Na lože jsme se odebrali kolem druhé a děda, jenž šel jako poslední, zvídavě jen lehce povolil kohoutky, aby zjistil, zda nádrž zvolna vykape.
Nevykapala. Zamrzla.
Ráno se dusání po půdě již neopakovalo: „Kdyby tak deset dní bylo deset nad nulou, tak to povolí samo,“ prohlásil moudrý děd.
Takže příště asi pojedeme na chalupu až po jarní oblevě zloději nezloději.
Na závěr bych ráda poradila panu ministru Drábkovi, aby zkusil tak tři měsíce žít se seniorem. Snad mu pak dojde, jak efektivní bude za pár let vytváření hodnot na pracovišti, kde bude zaměstnán zdravotně čiperný sedmdesátník.

Taková normální neděle

Ve všední dny není čas ani síla, a tak se o víkendu, kdy nejedeme na chalupu, vyžívám v piglování za týden až dva zasviněné domácnosti. Na sporáku vře voda na krtka do koupelnového odpadu, pračka vypouští vodu po posledním máchání, já po vycídění toalety sejmu víko od nádržky, vhodím dezinfekční tabletu, přiklopím víko, zašroubuji takový ten splachovací čuft a cvičně spláchnu. A hle, nádrž se neplní, voda volně protéká. Odšroubuji čuft, sejmu víko, popotahuji za různá hýblata ukrytá uvnitř složitého mechanismu. Bez úspěchu. Voda z čajníku na sporáku šplouchá tak, že je to slyšet až na toaletě.
„Dědo, protéká nám záchod!“ volám a běžím vypnout plyn.
„Coooooo?“ zní tradiční odpověď na nahlášení závady.
Chvíli se nic neděje, jdu tedy věšet prádlo. Kolem koupelny projde tatínek, aby se na toaletě přesvědčil, že nekecám.
Prádlo je pověšeno a já zamířím na toaletu nabídnout pomocnou ruku. Děda stojí nad nádržkou a v hlubokém zadumání do ní civí. Po špičkách se odplížím, abych nerušila.
Za chvíli se za mnou vynoří a nasupeně se ptá: „A odkud je tohle?“ V ruce výhružně třímá takovou tu kulatou plastovou věc s křížem na konci, co se s ní odšroubovává splachovací čuft.
„To je klíč na ten splachovací knoflík,“ vysvětluji a jdu názorně předvést.
„Aha, to ani nevím, že máme,“ diví se děda.
„Obvykle to visí v igelitovém sáčku na háku, na který věšíme hadici od luxu. To se divím, že sis toho při každotýdenním vysávání nevšiml,“ opáčím.
Šumění vodopádu z toalety po chvíli utichá. „Pojď si to zašroubovat,“ volá děda.
Vítězství ducha nad hmotou tentokrát kupodivu netrvalo ani hodinu.

Taková normální sobota

Sobotní poledne. Matka klohní oběd, synáček sedí u počítače a surfuje.
Matka volá: „Nalévám polévku!“ 
Chlapec přiběhne a hlásí: „Mám tam nějaký středověký bojovníky a ti se pořád dokola mydlí. A já nevím, jak se toho zbavit,“ přešlapuje bezradně u kuchyňské linky.
Matka upustí naběračku neboli šufánek: „Tak já se na to jdu kouknout.“
Přijde k počítači a zjistí, že hoch spustil jakousi akční hru, kterou tam kdysi nainstalovala dcera. Naštěstí nepochopil, že po něm anglicky hovořící hra požaduje vytvoření hráčského profilu, takže se nedostal dál. Matka hru ukončí a protože nemá ráda bojové hry a navíc dcera už s nimi nebydlí, hru odinstaluje.
Vrátí se do kuchyně, kde hošík vyzvídá: „Co to bylo?“
„Nějaká Klářina hra. Proč jsi ji vůbec spouštěl?“
„Z blbosti,“ zní logická odpověď.
Doufám, že někdy z blbosti neodinstaluješ operační program, pomyslí si rezignovaně matka a pokračuje v nalévání polévky.

Osoby v této krátké příhodě byly zaměněny tak, aby se v nich vyznali jen zasvěcení :).

Odsávač

Asi před osmi lety nám v domě rekonstruovali vzduchotechniku a firma nabízela nájemníkům kuchyňské odsávače včetně montáže ve třech cenových kategoriích. Protože tomu nerozumím a děda ani před sedmdesátkou nepatřil mezi zařizovací typy, požádala jsem ho, aby objednal ten prostřední odsávač, že ho zaplatím.

Uplynul týden, dva, tři, nic se nedělo. Nesměle jsem se tedy dotázala, co bude s tím odsávačem.

"Já jsem ho neobjednal," zněla odpověď.

"Proč, prosím tě?" podivila jsem se.

"No prostě jsem ho neobjednal."

Od té doby si pravidelně při úklidu kuchyně ventiluji vztek výkřiky o hnusném mastném nikotinovém povlaku na celém nábytku, kořenkách, kytkách...

Má včerejší plodná debata s dědou byla pravděpodobně inspirována reakcí C. na mé tradiční sobotní úklidové láteření: "Tak já ti ten odsávač koupím k narozeninám."

Děda si to nechal projít hlavou, ubezpečil se, že opravdu o žádné změny ve svém padesát let nerekonstruovaném bytě nestojí, a v pondělí večer náhle a bez úvodu zahlásil: "Stejně je ten odsávač k ničemu."

"No, když není, nebo když je, ale nezapne se, tak jo," odtušila jsem. Pak jsem mu vysvětlila, že když se spustí, vcucává vzduch i s mastnými výpary, podobně jako vysavač.

"Stejně se teď pořizovat nemůže," nechtěl to děda vzdát a nevyvedlo ho z míry ani to, že mám narozeniny až za osm měsíců.

"Proč?"

"Napřed se musí vyměnit ta mřížka. Ta je celá rezavá."

"Jaká mřížka?" nechápala jsem.

"Nahoře na střeše je ta šachta zakrytá mřížkou, aby tam nelezli holubi. A ta je celá rezavá."

No co se na to dá říct? Usoudila jsem, že slova jsou zbytečná.