Jen když je veselo...

...aneb včera se u nás doma hodně křičelo. (pokračování článku Ještě jednou voda)

V půl páté se opravdu dostavil instalatér. Koukl se do stoupaček, prohlásil, že je potřeba vyměnit trubku, a děda ho pak sám (!!!) požádal, aby se podíval ještě na onu rok rozbitou baterii v kuchyni. Instalatér tedy v kuchyni prozkoumal baterii u dřezu a řekl, že by bylo ideální ji vyměnit, protože už má evidentně doslouženo. Sice by se dala ještě utěsnit, ale bylo by to řešení tak maximálně na půl roku.

"To už utěsnit nejde, já se snažil," řekl děda důležitě.

"No ono by to utěsnit šlo," pronesl instalatér, ale radši dodal, že tedy koupí baterii novou. Poté se podíval do skříňky pod dřezem a prohlásil, že se obává, že bude muset naříznout kuchyňskou linku. Děda vzal tuto informaci zcela s klidem, já jen trochu vytřeštila oči, ale radši byla zticha. Děda pak poskytl instalatérovi velmi podstatnou informaci: "Tyhle rozvody nám tady před deseti lety dělal váš tatínek!" Instalatér pokýval hlavou a odpověděl, že to nám ještě vydržely dost dlouho. Já si jen pomyslela, že je to spíš patnáct let, ale zase radši mlčela.

"No, já mám nasmlouvaný další zákazníky, takže to koupím a můžu přijít buď zítra hodně brzo ráno, po sedmý, tak ve čtvrt na osm, a nebo, jestli bez vody vydržíte až do čtvrtka, tak můžu přijít ve čtvrtek dopoledne, kolem devátý. Co se vám víc hodí?" zeptal se instalatér.

Děda se hluboce zahloubal, načež prohlásil: "No já si rád přispím, tak radši ve čtvrtek. Ale to to s váma vyřídí tady vnučka, já jdu k doktorovi."

V tu chvíli jsem tedy málem začala křičet, děda se na mě ale naštěstí obrátil: "Co řikáš, do čtvrtka to vydržíme, co?"

"Já bych řekla, že čím dřív to bude, tím líp," dovolila jsem si mírně zaprotestovat.

"No tak já teda zejtra vstanu, no," pronesl děda trpitelsky a instalatér za pár minut odkráčel.

***

"Kolik to bude stát?" otázala se máma, když jsem jí o instalatérově návštěvě referovala. "Abych se kdyžtak cestou z práce zastavila na poště vybrat peníze."

Došlo mi, že na to jsem se ani já, ani děda nezeptal, a tak jsem za ním zašla: "Kolik myslíš, že to bude stát? A máš na to?"

Děda na mě nejprve vrhl krajně nedůvěřivý pohled a pak neochotně odpověděl: "Já naštěstí ráno vybral, takže mám tři tisíce, to stačit bude."

Tlumočila jsem tuto informaci mámě, ovšem přibližně třičtvrtě hodiny nato přišel děda s očima navrch hlavy.

"Jsem se koukal na ceny baterií a ona může stát až 2.000, tak to ať máma radši vybere."

Opět jsem informaci přetlumočila mámě. A máma křičela, protože bylo už skoro šest a poštu už nestihla.

***

Když máma přišla z práce, přehlédla situaci v bytě a ucítila starý koberec v kuchyni, který po nacucání vodou začal vydávat pach, jako by nám v kuchyni zahnívala dobře uleželá mrtvola, prohlásila, že koberec musí pryč. Děda stál vedle ní, ale patrně se k jakékoli činnosti neměl, a tak máma houkla na mě, abych jí pomohla koberec srolovat a vystěhovat na chodbu. Začaly jsme tedy koberec rolovat (děda mi přitom stál za zády a pozoroval naši činnost) a pak ho, těžký a durch mokrý, zvedly. Děda naše počínání nezaujatě pozoroval. Vymanévrovaly jsme s ním z kuchyně a zasekly se o dveře (děda naše počínání nezaujatě pozoroval, takže jsme si musely poradit samy) a pak zamířily na schodiště. Děda naše počínání nezaujatě pozoroval, takže jsem dveře musela otevřít já a málem jsem přitom koberec hodila na jakž takž čistou podlahu v předsíni. Konečně jsme se koberce zbavily - a on do rána zamořil polovinu schodiště dost příšerným puchem - a já pak naštěstí vypadla na pár hodin z bytu.

***

Podle atmosféry po mém návratu se doma během mé nepřítomnosti patrně hodně křičelo. Když jsem přišla, máma šla vařit oběd na druhý den, a přitom křičela, že si ani nemůže odmýt nádobí a že to takhle nemuselo dopadnout, kdyby se stříkající kohoutek řešil už dávno a nečekalo se jako vždycky na to, až se stane tragédie. Dědu ale mámin křik nechával poměrně chladným a klidně spal v křesle.

***

Máma dovařila a dřez byl plný špinavého nádobí. Máma podotkla, že normální lidi po obědě nádobí umyjí, a že kdyby se u nás žilo jako u normálních lidí, nemusel by být dřez plný špinavého mastného nádobí, protože by minimálně část nádobí byla umyta dřív, než se havárie stala. Podotkla jsem, že v době havárie, tedy asi ve dvě hodiny, jsme ještě s dědou po jídle nebyli, protože děda teprve vařil brambory. A máma křičela, že návyky obědvat ve tři nejsou normální a že se z naší rodiny fakt zblázní.

***

Když se máma opět uklidnila a sedla si ke stolu s notebookem, přišel z obýváku děda. Vešel do kuchyně. rozhlédl se a otázal se mámy:

"Proč jsi neumyla nádobí?"

A máma křičela, že ať si nemyslí, že bude mýt nádobí ve studené vodě, a že ať si to nádobí klidně v té studené vodě umyje sám, že ona za tu havárii nemůže a tím pádem na to kašle.

Děda se radši stáhl zpět do obýváku.

***

Byla už skoro půlnoc, když jsme se s mámou bavily o tom, že u nás se vždycky musí něco stát na to, aby se něco začalo dít, a máma si stěžovala, že se ani nemůže umýt. A máma křičela, jestli chce moc, když jen potřebuje, aby to všechno, co je nutné, někdo zařídil, že ona to klidně zaplatí, ale protože je celé dny v práci, potřebuje, aby to zařídil někdo, kdo je doma. A že takhle to dopadne i s naší prorezlou vanou, že teprve až se konečně někdo z nás při mytí propadne k sousedům, začne se něco dít.

***

Děda přišel, když slyšel, že je právě docela klid, a prohlásil, že bude potřeba vyklidit skříňku pod dřezem a dát někam to špinavé nádobí, aby se instalatér mohl ráno k baterii snadno dostat. Máma jen přikývla a začala ze skříňky vyndávat všechny naše hrnce, načež jí děda přispěchal na pomoc s plastovou přepravkou, do níž by se vešly tak maximálně tři hrnce. A máma křičela, že to snad nemyslí vážně, že ty hrnce se tam nevejdou a ať si tu přepravku radši strčí za klobouk.

***

Při vyndávání police ze skříňky se ze dřeva odloupaly velké šupiny stařičkého laku a skončily na podlaze. Máma se tedy vydala pro malý vysavač, aby šupinky vysála, děda ale mezitím při kouření korzoval po kuchyni, rozšlapal šupiny na malinkaté kousíčky, které se rozmělnily po celé ploše lina v naší kuchyni. A když máma přišla s luxem, zjistila, že už šupinky nevyluxuje, protože na linu drží jako helvítská víra. A máma křičela, že v naší domácnosti prostě není možné udržet třeba jen chvíli pořádek a že to snad není možný a že se na to všechno vykašle.

***

Skříňka byla vyklizena a děda přišel s tím, že se musí něco udělat s tou haldou špinavého nádobí, a že by ho třeba odnesl vedle do obýváku a vyskládal na koberec, že je tam místa dost. A máma křičela, že si přece nebude čistý šedý koberec v obýváku zasírat mastnotou ze špinavého nádobí a že se asi zbláznil.

***

Děda se tvářil smutně a nepochopeně, a pak prohlásil, že instalatér bude řezat kuchyňskou linku, protože se jinak k baterii nedostane. A máma křičela, že na to ať oba okamžitě zapomenou, že si nenechá ještě rozřezat kuchyňskou linku, že už tak to bude stát dost prachů. Pak se odebrala do koupelny, umyla si obličej, vyčistila zuby a s prohlášením, že toho má právě tak dost, odešla spát.