Operace světlo

Nedávno, když od nás právě odcházel návštěva, se řeč stočila ke stále víc blikajícímu světlu v koupelně. Máma prohlásila, že už máme dávno pod skříní nové světlo, ale stále ho nemá kdo vyměnit, na což děda reagoval, že jde o to, že jsou tam staré rozvody a proto se to vyměnit nedá. Náš děda poslední dobou začíná o všem tvrdit, že to nejde, například když jsem ho dnes poprosila, jestli by nemohl sešroubovat rozpadající se dřevěný koš na prádlo, odpověď zněla, že to nejde.

Při obědě se mě děda zeptal, jestli budu mít dnes chvíli, že "se chce kouknout na to světlo v koupelně a bude potřebovat asistánc." Řekla jsem, že ano, a tak se děda po obědě odebral do obýváku, usedl do křesla a tři hodiny spal. Celou dobu zůstalo světlo v koupelně rozsvícené, nevěděla jsem, jestli jde o nějaký vědecký experiment, a tak jsem ho svítit nechala. Zatím jsem byla u sebe v pokoji a pracovala na školní seminárce. Děda se pak asi kolem páté probudil, dlouho se hrabal v nářadí a posléze mne naprosto šokoval, když zpod skříně vytáhl krabici s novou lampou. Po chvíli se ozvalo "Pocem!" a když jsem přišla, děda už s čelovkou na hlavě stoupal po schůdcích ke koupelnovému světlu. Odšrouboval kryt z mléčného skla a podal mi ho s varováním: "Bacha, je to strašně horký." Vzala jsem kryt opatrně do rukou a honem ho odložila, protože byl vážně strašně horký. Děda se pak chtěl pokusit odšroubovat žárovku.

"Vono je to žhavý," postěžoval si. "Vono je to úplně rozžhavený! Na to se nedá šáhnout, dyť je to rozžhavený!" zopakoval několikrát a pak ze schůdků slezl. "Musíme počkat, až to vychladne," řekl a já se mohla vrátit k seminárce. Koneckonců kdo by čekal, že bude světlo po třech hodinách svícení rozžhavené, že?

Po asi deseti minutách se ozvalo další "Pocem!" a když jsem poslušně přiklusala, děda se zeptal: "Máš takový ty tampony, co maj na sobě vatu?"

"Jaký tampony, co maj na sobě vatu?" zeptala jsem se inteligentně, protože jsem se domnívala, že podstatou tamponu je, že je z vaty.

"No takový ty jak to má na koncích tu vatu, jak se to strká do uší," objasnil mi děda, že touží po uchošťourách, a tak jsem mu je donesla. Děda je nastříkal kontaktolem, vrazil mi je spolu s kontaktolem do ruky a vysápal se opět na štafle. Pak mě požádal, abych mu podala ony tamponky. Chvíli se jimi šťoural ve světle a pak mě požádal, abych mu podala bílý šroubovák. Náš děda má tu vlastnost, že když něco dělá, dělá to skoro v celém bytě. Jeho náčiní bylo rozloženo v kuchyni, v předsíni, v koupelně i v obýváku. A tak když o chvilku později chtěl kleště, musela jsem je hledat na kuchyňském stole. Další šroubovák jsem našla v předsíni ve skříni a pro žárovku jsem běžela do obýváku. Když jsem se takto proběhla po bytě, děda mě ještě poslal utáhnout pojistky a světlo se rozzářilo. Pak jsem ještě musela z kuchyně donést kryt a děda po jeho našroubování spokojeně slezl ze schůdků a prohlásil: "Tak uvidíme." Pak si posbíral všechno své nářadí ze všech pokojů, nové nepoužité světlo zabalil zpátky do krabice a strčil zpět pod skříň a odešel si dát svačinku. Holt uvidíme. Tedy spíš neuvidíme, až světlo opět přestane svítit.