Mlíko!

Včera odpoledne mi napsala máma, abych po příchodu domů zjistila, kolik je v ledničce mléka. Chce péct mazance, tak aby ho bylo dost. Přišla jsem tedy domů a říkám dědovi: "Máma se ptá, kolik je tu mlíka."
Děda okamžitě odpověděl: "Mlíko tu není."
"Aha," řekla jsem.
"Tak já se teda ještě podívám, ale mlíko tady není," řekl děda a zamířil k lednici. Otevřel ji, chvíli do ní zíral, pak ji zavřel a pronesl: "No mlíko tu je, ale je ho minimálně."
"Co znamená minimálně?" zeptala jsem se, prosmýkla se kolem něj k lednici, otevřela ji a zaštěrchala krabicí. Podle váhy jsem zjistila, že tam mléka bude tak čtvrtina. Napsala jsem tedy mámě, že je tu čtvrtina mléka, a ona odepsala, že to je v pořádku, že to bude stačit.
"Tak pudeš mámě naproti, jo?" otázal se mě děda.
"Ne, proč?"
"No pudete na nákup spolu, ne?"
"Nepůjdeme, máma mi psala, že nakoupila už ráno a má nákup za dva tisíce," vysvětlila jsem mu.
"A co mlíko? To taky koupila?" ptal se děda.
"Nekoupila, prý bude stačit."
"Ale je ho tady minimálně."
"Máma psala, že to snad bude stačit," řekla jsem.
"A nemám pro něj radši zajít?" zeptal se děda.
"Ne, to je dobrý, máma psala, že to bude stačit," odpověděla jsem a zamířila k sobě do pokoje.
"No jak myslíte," ozvalo se za mnou ještě nespokojeně.
Uběhlo asi deset minut, než se děda objevil u mě v pokojíku, napůl převlečen.
"Tak já teda jdu," oznámil mi.
"Kam?" podivila jsem se.
"No pro to mlíko pro jistotu."
"To nemusíš, máma psala, že to bude stačit," řekla jsem.
"No jen aby to stačilo," sýčkoval děda klasicky.
"Máma psala, že to stačit bude," zopakovala jsem.
"No doufejme, doufejme," zakroutil děda hlavou a odešel se převléknout zpátky do tepláků.