Vánoce se blíží

Vybrat dárek pro našeho dědu byl vždycky oříšek. Náš děda totiž nikdy nic moc nepotřeboval, vystačil si se starými věcmi, k nimž už měl citový vztah, a kromě amatérské meteorologie nemá ani žádné koníčky, dokonce nikdy moc nečetl, takže i kupování knih o meteorologii je zbytečné. Většinou jsme mu kupovaly různé deodoranty a parfémy, těmi je už ale z minulých let zavalen. Meteorologické stanice jsme mu koupily hned dvě, přičemž jednu pak při "utírání prachu" (což je v jeho podání spíš víření prachu stařičkou prachovkou, co vypadá jako schlíplý kartáč z myčky na auta - takové letěly v devadesátých letech, kdy byly údajně revoluční, protože se měly zelektrizovat a pak přitahovaly prach, údajně, nikdy jsem si nevšimla, že by tak opravdu fungovaly) shodil ze zdi, takže teď leží na stole secvaknutá dvěma obrovskými klipsnami s velmi silnými pružinami, protože jen tak displej ukazuje údaje správně. 

A tak jsem se dědy před pár týdny zoufale zeptala, co chce k Vánocům. O pár dní později ke mně přišel s lístečkem v ruce a podal mi ho se slovy: "Milý Ježíšku, chtěl bych tohle." Na papírku bylo napsáno - barometr 100 mm s bukovou podložkou s mořením do odstínu mahagon, cena a adresa e-shopu, kde si ho děda vybral. Řekla jsem dobrá a objednala ho. Zároveň jsem se rozhodla koupit mu ještě, aby měl aspoň nějaké překvapení, nový hrnek na kafe, protože jeho starý je už hrozně otřískaný.

Dnes jsem navštívila obchod s českou keramikou v Celetné. Prohlížela jsem všechny hrnečky, co měli, až se mě slečna prodavačka zeptala, co sháním.

"Velký hrnek na kafe pro dědečka k Vánocům," řekla jsem po pravdě. "Takže nic s kočičkami, pejsky, sněhuláčky a sluníčky," dodala jsem (i když jsem v jednu chvíli dost váhala, jestli by z takového neměl větší radost, když se nám vrací do dětských let).

"Aha, v tom případě bychom tu měli tuhle kolekci," řekla prodavačka a zavedla mě k vitríně s hrnečky, které byly pomalovány osnovou s notami. Vzhledem k dědově zálibě v klasické hudbě jsem si řekla, že to by mohlo být ono, a jeden z hrnečků vybrala, že ho tedy vezmu. Paní prodavačka se na mě mile usmála a vzala mi ho z rukou s dotazem: "Budete to chtít zabalit?"

Řekla jsem, že ano, a přemístila se k pokladně. A paní prodavačka mi se stále milým úsměvem úslužně zabalila dárek pro dědečka do krásného šedého balicího papíru s lebkami... Tak trochu ironie osudu, co myslíte?