Pages

2 reakcí

To zase bylo ráno

Včera večer dorazil děda domů z jakéhosi sedánku okolo půl sedmé (aby stihl Ulici) a když jsem se vydala ho přivítat, málem mne převálcoval, protože od dveří strašně spěchal na toaletu. Máma po pár minutách zamířila tamtéž, načež se ozval výkřik "Co je proboha tohle?!" Tím mínila loužičku, která se nacházela na zemi před toaletou. "Ty jsi hodně spěchal, co?" zavrčela na dědu, který pyšně odpověděl "To jo!" a máma se chopila Sava a začala vytírat.
Dnes ráno, když jsem se rozhodla vstát, pochopila jsem, že příroda volá, zároveň jsem ale také podle hučení větráku pochopila, že bude muset počkat, protože ona místnost je obsazena. Zůstala jsem tedy ležet a čekala, abych po zaslechnutí spláchnutí vystartovala z postele. Děda ale vešel do mého pokoje, postavil se mezi dveře a otázal se: "Tak jak to dneska máš?" Pokoušela jsem ho odbýt obvyklým "nevim" a probojovat se do toužené místnůstky, děda ale stál pevně na dobyté pozici a odmítal se pohnout, dokud mu přesně nesdělím, v kolik večer přijdu domů. Odsouhlasila jsem mu tedy jeho domněnku, že přijdu v šest, a honem se kolem něj prosmýkla. Když jsem brala za kliku toalety, ozvalo se za mnou opět pyšným hlasem: "Nechoď tam, smrdí to."
Usoudila jsem, že bych se jednou mohla do školy dostavit včas, v okamžiku, kdy jsem ale chtěla vyjít z bytu, okupoval vchodové dveře děda, opřel se o ně a začal se s funěním obouvat a oblékat. Jeho odchod na nákup spěchal víc než můj odchod do školy, takže jsem čtvrt hodiny jen postávala v předsíni a čekala, až děda konečně uvolní prostor. Dočkala jsem se, děda za sebou zavřel dveře, já se, už beze spěchu, protože jsem stejně nestíhala, začala obouvat... a děda mě v bytě důkladně uzamkl na všechny existující západy.