Věšák

Představte si rodinu, do níž patří dvě ženské, a řekněte mi: co byste očekávali, že bude velmi důležitou součástí vybavení domácnosti? Kdo odpověděl zrcadlo, má bod. V našem bytě se vyskytují dvě velká zrcadla, jedno je ale dost nedostupně umístěno v předsíňce hned za vchodovými dveřmi, kde je navíc tma jako v pytli. U vchodu do mé a máminy ložnice je druhé veliké zrcadlo, vybavené i světlem, a u něj se s mámou činčáme, oblékáme, češeme a malujeme. Náš děda ale přišel s inovací a začal toto zrcadlo používat místo věšáku. A tak běžně, když k zrcadlu přijdu, musím nejdřív sundat ramínko s košilí, ramínko s kalhotami, ramínko s mikinou a teprve potom se můžu konečně pokochat svým odrazem (tedy ne, že by bylo o co stát). Všechna ramínka vždycky převěsím na dveře dědovy skříně, odkud se ale záhy přemístí na máminu skříň a zpět na zrcadlo. A to už nehovořím o tom, že spodní polovinu zrcadla zabírá krabice od LCD televize.

Celkově musím říct, že náš děda poslední dobou vyznává zajímavá místa na věšení svých kusů oděvu. Například minulý týden, když jsem přišla ze školy, jsem odemkla vchodové dveře a okamžitě mi na hlavu spadly jeho džínsy. Opravdu netuším, proč si je pověsil na dveře od bytu, zvlášť když musel vědět, že dřív nebo později přijdu. Navíc si všechno důkladně věší na jednotlivá ramínka, včetně zimní bundy, kterou pak pověsí na věšák za dveřmi a můj nebo mámin kabát už nemá šanci. Další zvláštností je pohazování svetrů a mikin na opěradlo křesla v obýváku, také z mně neznámého důvodu, a párkrát jsem objevila ramínka s dědovými hadry pověšená na dveřích od špajzky. Možná se jednalo o zábranu, aby se do špajzu nemohl dostat a neuzobával pořád buchtičky, štrůdlíček nebo koláčky, těžko říct. Já už jen odevzdaně čekám, co přijde příště. 

Kam ty školy spějou...

"A jak ty to teda zítra máš?" ptal se mě v neděli večer děda.

"Ve tři jdu na kafe s kamarádkou," odpověděla jsem.

"A předáš jí tu práci?" vložila se do debaty máma.

"Právě proto s ní jdu na to kafe," přikývla jsem.

Máma se pak otočila k dědovi a vysvětlila mu: "Jim už teď začalo zkouškový, už ji zase budeš mít pořád doma."

"Áha," odpověděl děda.

***

"Ty někam deš?" podivil se děda, když jsem se včera chystala před půl druhou ven.

"Vždyť jsem ti říkala, že jdu na kafe s kamarádkou, abych jí dala ty papíry, se kterýma nám pomůže," odpověděla jsem.

"Aha."

Psala jsem mámě na internetu, že už jsem na odchodu, ale že děda zase netušil, že někam jdu. Odpověď zněla: "No jo, když ty mu taky nikdy nic nehlásíš."

Má reakce: "Včera jsi u toho byla, když jsem mu to říkala!"

"Tos říkala jenom mně, děda u toho nebyl."

"To teda byl, on se na to i sám ptal."

"Neptal, spal v obýváku v křesle."

"Byl u toho, ptal se mě, jak to zítra mám, já řekla, že jdu s kamarádkou na kafe, ty ses zeptala, jestli jí dám tu práci, já řekla že jo a tys dědovi vysvětlila, že mi začíná zkouškový."

"Aha, to je fakt."

Vypnula jsem notebook, zamířila ke dveřím, za pár minut mi jel autobus.

"A co knedlíky?" zeptal se vyjeveně děda.

"Co s nima?" optala jsem se já.

"Maso přece."

"No a co s tím vším?"

"No jíst, copak ty nebudeš jíst?"

"Já mám za půl hodiny být na Staroměstský, to si to mám vzít do ruky?!" (ano, jsem drzá)

"Hm."

***

Včerejší večer jsem mírně prohysterčila zahrabaná ve skriptech na dnešní zkoušku a šílela jsem, že mi to vůbec neleze do hlavy a že tu zkoušku nedám. Dneska ráno jsem se chystala s nervy nadranc k odchodu a děda:

"A ty máš teď teda seminář, jo?"

"Ne, jdu na zkoušku," odsekla jsem.

"Áháááááá. Tak zlom vaz."

***

Přišla jsem odpoledne a uvítala mě naprosto klasická otázka:

"Tak jak?"

"Nevím, snad by to mohlo vyjít."

"To nevíte výsledky?!"

"Ne, snad budou do týdne."

"Pche, kam ty školy spějou, to za nás jsme věděli výsledky hned po zkoušce!"

"Kdyby tam měla sedět a na místě opravit těch 90 písemek, tak jsem tam do zítra," podotkla jsem.

"Jo no jó, voni na to maj teď nový metody, voni vás teď testujou."

A děda s nevěřícným kroucením hlavy odkráčel do kuchyně.

Jiskřičky

Dnes jsme měli doma opět veselo. Když jsem se asi v půl dvanácté dopoledne vrátila ze školy, padla jsem do postele (ano, šla jsem spát ve čtyři) a probudila jsem se až ve dvě, poté, co děda odešel na jakýsi sraz s kruhem z vysoké nebo něco podobného. Vykopala jsem se z postele a zapnula notebook s pevným rozhodnutím konečně si zkompletovat poznámky na úterní zkoušku. Notebook se mi ovšem nenabíjel, začala jsem tedy zjišťovat, kde je problém, abych záhy objevila, že v celém bytě nejde proud. 

Po dvou a půl hodinách, kdy jsem si místo notebookování četla učebnici a zaškrtávala v ní podstatné věci, se dostavil děda.

"Hele, nejde proud," oznámila jsem mu hned po pozdravu a demonstrativně se pokusila rozsvítit v koupelně.

"Už zas?" odpověděl děda otráveně.

"Já nevím, jestli už zas, prostě nejde," řekla jsem.

"To zas budu muset vylízt nahoru."

"Kam nahoru?" zeptala jsem se moudře.

"No když to nesvítí, tak asi praskla žárovka," odtušil děda.

"Ale ono nesvítí nikde nic, v celým bytě nejde proud," objasnila jsem mu.

"Coooo?" zněla odpověď.

"V celým bytě už asi dvě a půl hodiny nejde proud," řekla jsem.

"Jak to?" zeptal se mě děda.

"No to nevím, já se probudila a už nešel."

"To je divný," odpověděl děda a vydal se zkontrolovat pojistky. Pak zjistil, že v pojistkách to není, ale že byl vyhozený jistič. "Tys něco zkratovala," oznámil mi.

"Co jsem zkratovala? Já nic nezkratovala!"

"No muselas něco zkratovat, sám by se ten jistič nevyhodil," udeřil na mě děda.

"Já se jenom probudila a elektřina už nešla," bránila jsem se.

"To je blbost, tos musela něčím zkratovat," kroutil hlavou děda. Rozhodla jsem se mu už nic nevymlouvat a vrátila jsem se ke své učebnici. Děda se šel do kuchyně najíst a po sotva půl minutě se ozvalo tichoučké "prsk!" a celý byt opět zhasl.

"Tak to vyhazuje lednička," oznámil mi děda a vydal se opět na chodbu nahodit jistič.

Po hodině a půl přišla máma z práce a děda jí oznámil, že potřebujeme novou ledničku, protože ta nynější (značka Minsk, stará asi pětadvacet let, energetická třída tak minimálně G, spíš H) vyhazuje jistič. A že ji vypnul, aby ten jistič už nevyhazovala. Máma se chytila za hlavu, že se jí v ní zkazí maso a že tedy nemůžeme na víkend jet na chalupu, že místo toho budeme kupovat novou lednici. A ptala se dědy, jestli ví přesně, co je na ledničce vadného. Děda odpověděl, že neví, ale že ji otevřel a v tu chvíli se ozvala rána a vyletěl jistič. Máma si tedy jen povzdychla, před očima se jí točily tří, spíše čtyřmístné částky za novou lednici, a šla se navečeřet. Když si naložila na talíř jídlo, strčila jej do mikrovlnky na ohřátí. Zapnula ji a po sotva deseti minutách se ozvala šílená rána a ze zásuvky, v níž je mikrovlnka zapojená, se zablesklo. Všechny elektrické přístroje opět zhasly, děda prohlásil "No nazdar, tak i mikrovlnka je v háji!" a vydal se na chodbu nahodit jistič.

"Jestli to spíš nebude tou zásuvkou," dovolila si namítnout máma a raději prodlužovačku, do níž byla zapojená televize, anténa, set-top-box a mikrovlnka, vypojila. Když z ní vytahala všechny připojené šňůry, zjistila, že jedna ze zásuvek je uvnitř celá černá a mírně seškvařeně zapáchá.

"To sem blázen," prohlásil děda, když to uviděl, a okamžitě prodlužovačku rozmontoval. Přibližně dvacet minut se rýpal v jejích zčernalých vnitřnostech, prohlašoval: "Chmpf.... hmmm... éhm... no to sem blázen!... Tss... to sou věci... chm... no to sem blázen!" a nakonec zase prodlužovačku bez jakékoli opravy smontoval. Máma se zaradovala, že koupě nové prodlužovačky bude přece jen levnější než koupě nové ledničky, lednici zapojila a zatím spokojeně fungujeme. Každopádně už víme, jak to udělat, až budeme chtít malý domácí ohňostroj.

Skartovačka

Děda včera přišel s objevným nápadem:

"No, měla by se pořídit skartovačka," pronesl důležitě, načež jsme s mámou na něj chvíli nevěřícně zíraly.

"Proč?" zeptala se pak máma.

"No těch obálek se jménama je dost," řekl děda tónem, jako kdyby nám oznamoval konec světa. "Skartovačka by se hodila."

Nepochybuji tedy o tom, že jakmile budou mít v Lidlu nejbližší akci na skartovačky, děda nějakou zakoupí. Ovšem důvod je mi zatím trochu nejasný.

Náš děda díky své přirozené opatrnosti až paranoie nás vždycky nutil, abychom obálky s natištěnými jmény odváželi na chalupu a tam pálili v kamnech. Zpravidla jsme to tak praktikovali, ovšem připadá mi maličko hloupé nechávat tyhle "citlivé" papíry jen tak povalovat na chalupě ve starém papíru, když nám tam jednou až dvakrát ročně vždy vleze nějaký zloděj. Takový zloděj by si pak mohl velmi snadno zapsat adresu našeho bytu a přijít nás vykrást, když budeme zrovna na chalupě, a doma by si rozhodně nahrabal mnohem víc než na chalupě. Ještě mám v paměti, jak jsme před pár lety po jednom z vloupání našli na konferenčním stolku vyzývavě pohozený účet za telefon s dědovým jménem a pražskou adresou, nevím, proč ho měl děda schovaný v sekretáři. No a my pak dalších několik měsíců před odjezdem z Prahy důkladně zamykali všechny dražší věci do skříněk v bytě a klíčky schovávali na co nejneodhadnutelnější místa, žádali sousedy, aby dávali pozor, jestli z našeho bytu nejdou divné zvuky a zkrátka trpěli šílenou paranoiou, co kdyby se zloději vážně rozhodli přijít. Protože přece jen, poté, co člověku jednou a víckrát ročně vykradou chalupu, není si už jist ničím.

Hlavní jádro pudla ale tkví v tom, že kdybychom všechny adresované obálky házeli do obyčejného kontejneru na papír v naší ulici, domnívám se, že by se vůbec nic nestalo. Vždyť pokud by se někdo hrabal v popelnici pro naši ulici, beztak by mu stačilo jen obejít domy a podívat se na zvonky, aby věděl, kdo kde bydlí. A navíc adresovaná obálka přece o člověku skoro nic neprozradí. Leda tak je-li doktor nebo magistr, je-li paní nebo slečna, a případně, že má účet u ČSOB nebo jiného ústavu. Ale myslím si, že tyhle údaje nejsou zase tolik choulostivé na to, aby se hloupá obálka nedala hodit do tříděného odpadu. Nebo žiju v omylu a každá rodina opravdu vlastní skartovačku?

Spadla lžička...

Dnes tu budu ještě jednou psát o kávě a naší povedené rodince. Když jsem totiž připravovala naše obvyklé, skoro rituální celorodinné večerní kafe, měla jsem zrovna čerstvě nalakované nehty a snažila jsem se moc si lak neporušit, díky čemuž mi při nabírání kávy z dózy vypadla z ruky a spadla dovnitř nádoby. Netušila jsem, jaký to vzbudí ohlas, děda se totiž okamžitě celý rozzářil a doslova dětským nadšením vykřikl: "Spadla lžička do kafíčka!!!"

Poté, když jsem se uvelebila u stolu u svého notebooku, děda zabral prostor mezi ledničkou a sporákem, opřel se o kuchyňskou linku a celou dobu, než se začala voda vařit, pozoroval konvici. Když zjistil, že jsem dala jednu lžičku do svého a jednu do mámina hrnku, vyndal tu z mámina hrnku a přendal ji do svého. Pak nám kávu zalil (ano, už jsem se vzdala touhy po kafi s mlékem, takže jsem si udělala cappuccino z pytlíku) a začal míchat. Já se mezitím zvedla, protože jsem potřebovala něco vyhodit do odpadků, koš byl ale dědou zabarikádován, tak jsem čekala. Děda míchal svou kávu. A míchal. A míchal. A míchal. Radši jsem si sedla. Děda pak přendal lžičku zpět do mámina hrnečku, a míchal. A míchal. A míchal. A míchal. Já na sebe s mámou vrhala pobavené pohledy, a děda míchal a míchal.

"Aby ses neprodřel skrz," podotkla jsem po asi minutě míchání.

"Nejdůležitější je správný rozložení chuti," prohlásil děda. A míchal a míchal. Pak ještě míchal a míchal a míchal a míchal a míchal moje kafe a teprve poté, po asi pěti minutách míchání, jsem se konečně dostala ke koši. No, hlavně že jsme měli správně rozloženou chuť.

Káva s mlékem

Už tři dny se snažím udělat si kafe s mlíkem. Dost neúspěšně, podotýkám. V pátek jsem podnikla první pokus, když jsem postavila vodu, do hrnku si připravila kávu a požádala dědu, aby mě zavolal, až se voda bude vařit. Děda mě zavolal, ale kafe už bylo zalité až po okraj. Držela jsem tedy hubu a krok, protože jsem přece dědovi neříkala, že si tam chci dát mlíko, a druhý den, už poučena, jsem vedle připraveného šálku postavila taky krabici mlíka, aby bylo jasné, že si ho do něj chci nalít. Jako obvykle jsem, než se voda uvaří, odešla dělat něco užitečného, a když jsem se po pěti minutách vrátila, káva byla pro změnu zalitá až po okraj. 

"Jé, já si tam chtěla dát mlíko," projevila jsem tentokrát nespokojenost a děda opáčil, že to nevěděl.

A dnes po obědě? Máma se mě zeptala, jestli chci kafe, tak jsem řekla že ano, instantní, ale že ho chci napůl s mlíkem. Radovala jsem se, že se konečně dočkám toho, na co mám už několik dní chuť. Děda byl naší debatě přítomen a prohlásil: "Aby se ti to kafe nevypařilo!" což měla být patrně narážka na fakt, že se instantní Nescafé ve skleněné dóze díky teplu v našem bytě sesychá a zmenšuje svůj objem. 

Každopádně když se začala voda vařit, máma zrovna telefonovala v obýváku, takže kávu opět zalil děda. A ten sice stačil při našem rozhovoru vnímat, že chci instantní kafe, a také to okomentoval, ale že ho chci napůl s mlékem opět nezaregistroval. Příště, až si postavím vodu na kafe, budu celou dobu stát u konvice a bránit ji vlastním tělem, no fakt!

Anténa

Děda minulý týden oslavil šestasedmdesátiny a rozhodl se, že si udělá radost - koupil si (předpokládám, že v Lidlu) pokojovou anténu, o jejímž pořízení už dost dlouho mluvil, zatímco jsme já s mámou nechápaly, k čemu ji tak nutně potřebuje, když máme na chalupě obyčejnou velkou anténu na půdě a tady v bytě jednu televizi s kabelovkou a druhou s obyčejnou vytahovací anténou, se kterou ale není žádný problém.

Víkend jsme strávili na chalupě, kde se děda na celé dny zavřel do garáže a cosi kutil. Když se v kredenci v kuchyni zasekla západka, takže se kredenc nedala zavírat, nijak ho to nevzrušilo a dál se věnoval svému kutění. (Ještě štěstí, že tam s námi byl i mámin přítel, který západku jednoduše spravil.)

V sobotu večer se děda spokojeně vynořil z garáže a v ruce nesl bakelitovou destičku, z níž trčel kus dřeva. Chvíli jsme na ni s mámou nechápavě zíraly, než nám vysvětlil, že je to stoleček na pokojovou anténu, který se našroubuje na stativ na foťák a ten bude sloužit jako stojan. A díky tomuto vynálezu bude moct anténa stát uprostřed našeho obýváku. Ještě tvoří podobný stoleček do bytu, kde máme televizi na ledničce. Rozhodl se vytvořit jakousi polici, která bude stát nad televizí a na ni postaví anténu.

"Myslíš, že tady na tu anténu něco chytíme?" odvážila se máma zeptat.

"Samozřejmě," odpověděl děda. "Ta anténa má zabudovanej zesilovač!"

Televizi jsme s sebou na víkend nevezli, děda ale trval na tom, že anténu musí vyzkoušet, a donutil tedy mámu vytáhnout notebook, na kterém sledujeme televizi, když jedeme na chalupu jen na krátký úsek. Máma tedy nejprve musela rozložit stativ, pak s ním podle dědových instrukcí několik minut pobíhat po pokoji a vybírat vhodné místo, kam tu šílenou konstrukci postavit (a také zjistit, že kvůli omezené délce kabeláže není výběr až tak široký). Když anténu připojila zjistila, že na naší chalupě mezi kopci na pokojovou anténu opravdu nechytíme vůbec, ale vůbec nic. Děda se chvíli pokoušel ji přesvědčit, že špatně ladila, pak prohlásil, že je potřeba s tou anténou "trošku zacvičit" a roztahoval a zase zasunoval její tykadla. Po asi hodině neúspěšného hledání signálu uznal, že tedy na onu anténu opravdu nic nechytíme, a odebral se do garáže rozebrat svůj profi stolek na stativ.

Příjezdy

Musím uznat, že naše příjezdy z chalupy se odehrávají čím dál vtipněji. Tak třeba tento víkend jsme přijeli před dům, vyskládali z auta tašky a zjistili, že jich je jen osm, což se podle mě dalo celkem pohodlně odnést domů jen ve dvou a máma tak mohla rovnou odjet s autem do garáže. Obrátila jsem se tedy na dědu: "To pobereme, ne?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny, vzal si dvě tašky a vyrazil. Tím pádem jsem si já hodila na jedno rameno máminu tašku s notebookem, na druhé svou kabelku s notebookem a svou sportovní tašku s věcmi, do jedné ruky jsem vzala tašku s jablky a pečivem a igelitku se špinavým prádlem a do druhé ruky přepravku s naší sedmikilovou kočičkou. (Ohledně těch jablek si dovolím maličkou odbočku - náš děda, kromě toho, že za základ každého nákupu považuje koupi pečiva, tudíž i kdybychom doma měli nakrásně třicet rohlíků a housek, stejně koupí další čtyři a čtyři, také z mně neznámého důvodu považuje za nezbytné kdykoli jedeme z chalupy vzít s sebou do Prahy několik kil jablek. I když jsme je brali třeba už před týdnem. A tak se nám v ledničce hromadí zbabčelá nahnilá jablka, protože ani sám děda je nejí a nechává je jen klidně zahnívat.) Ale zpátky k našemu příjezdu. Takhle obtěžkána jsem se vydala ke dveřím, dědu jsem cestou předběhla, odemkla, počkala na něj a vysupěla do druhého patra. Tam jsem si část tašek odložila na zem a začala bojovat se zámky. Děda mě mezitím dohnal a stál mi za zády. Jakmile jsem nad zámky zvítězila, vstoupila jsem do bytu, zbavila se zbývajících břemen a ani nepředpokládala, že by dědu napadlo třeba vzít ony dvě tašky, které jsem nechala na chodbě, donést dovnitř. Došla jsem tedy pro ně, donesla je do předsíně a začala se zouvat. Dveře jsem nechala otevřené, aby mohl vejít i děda, ale ten nikde. Vykoukla jsem tedy na chodbu. Děda stál stále tamtéž, v rukou dvě tašky, a když jsem vykoukla, natáhl ke mně ruce. Převzala jsem od něj tedy jeho dvě zavazadla, vnesla je domů a děda teprve poté vstoupil do bytu se spokojeným výrazem dobyvatele.

Obvykle bývá zvykem, že tašky s jídlem vybaluju já, než se máma vrátí z garáže. Tentokrát se ale chopil iniciativy děda a zatímco jsem já uklízela mé a máminy notebooky a další věci k nám do ložnice, aby v předsíni nepřekážely, děda odnesl tašky s jídlem do kuchyně a začal se v nich přehrabovat jako bába v koksu. Když jsem došla za ním, zjistila jsem, že je asi hodlá vybalovat místo mě, a tak jsem ho tedy nechala být a šla radši vybalit své oblečení a jiné věci.

Za oněch dvacet minut, než se máma vrátila, děda všechny věci z tašek vyskládal do obrovské haldy na kuchyňské lince, tašky nechal pohozené v kuchyni na židli a spokojeně se odebral odečíst si atmosférický tlak. Mámě se neopomněl pochlubit: "Vybalil sem ti tašky!" Obávám se ale, že máma jeho pomoc úplně nedocenila.