Důkladný úklid

Už jsem se tu tuším někde zmiňovala o tom, že se děda nerad vzdává zaběhlých rutin. Totéž platí i o úklidu. Po babiččině smrti se děda ujal luxování a protože jsem za celá gymnaziální léta mívala ve čtvrtek dlouhou školu, luxoval vždycky ve čtvrtek, abych mu při tom doma nepřekážela. Ovšem fakt, že jsem v minulém semestru měla ve čtvrtek pouze jediný hodinu a půl dlouhý seminář, dědovi nemohl nabourat každotýdenní koloběh, tudíž uklízel stejně ve čtvrtek, aby se mě každou středu večer ptal: "V kolik zítra odejdeš a přijdeš?" a když jsem odpověděla, že odejdu v půl jedenácté a vrátím se v jednu, zalomil rukama a postěžoval si "To ale nestihnu uklidit!"

Včera tento dotaz padl také a já odpovídala, že přijdu někdy odpoledne, ale nevím přesně kdy. Děda mi na to odpověděl, ať si uklidím u sebe, aby mi tam mohl vyluxovat. Už několik let se ho marně snažím přesvědčit, aby můj pokoj z úklidu vynechal, že si v něm koberec vysaju sama, ale děda odmítá opustit staré zvyky. Asi proto, aby mi pak mohl nadávat, že mám v pokoji moc zastavěného prostoru a blbě se mu tam luxuje.

Domů jsem dorazila ve 13:15 a děda právě řádil s vysavačem v obýváku. Když jsem přišla, lux na chvíli vypnul a přišel mi sdělit, že mě nečekal tak brzy a že je teprve ve třetině úklidu, a že tedy pro mě nemá připravený oběd. Řekla jsem, že mi to nevadí, že se naobědvám sama. Děda se tedy vrátil k luxování a já se odebrala do kuchyně uvařit si meruňkové knedlíky. Chvíli jsem rachotila nádobím, načež hluk vysavače odvedle přestal a děda přidusal překvapivou rychlostí do kuchyně.

"Našlas ty knedlíky?!" udeřil na mě, jako kdybych se právě chystala si místo knedlí udělat k obědu kočku.

"Ještě jsem je nehledala, ale předpokládám, že budou v mrazáku," odpověděla jsem. Vždycky si pak svoje přidrzlé odpovědi vyčítám, ale já prostě nemám ráda, když ze mě děda dělá nesvéprávného blba, který není schopný si ani uvařit zmražené meruňkové knedlíky.

"Jsou v dolní polici," upozornil mě ještě děda, abych se náhodou v našem mrazáku o dvou policích neztratila. "A tvaroh je v lednici." Tentokrát jsem se udržela a nic na to neřekla, vážně nevím, jestli si děda myslel, že budu tvaroh hledat v koupelně, nebo o co mu vlastně těmito instrukcemi jde. Poté, co zkontroloval, že jsem si zvládla do hrnce nalít vodu a postavit ho na hořák, odebral se děda spokojeně zpátky k vysávání.

Před pár minutami se s luxem konečně dobral až do mého pokoje, kde dřepím s notebookem v posteli. Náš děda luxuje zásadně na nejnižší výkon vysavače, takže leží-li na koberci kočičí dráp, papírek nebo podobná věc, vysavač ho kvůli slabému tahu nevysaje (a proto je dědovo luxování naprosto zbytečnou činností) a navíc používá pouze malý nástavec o průměru ani ne deset centimetrů, takže mu luxování trvá neskutečně dlouho. Když přišel ke mně, nejdřív po mně hodil nesouhlasný pohled, že tu mám zase moc věcí na podlaze, pak mi přesunul židli do kouta, přeskládal kabelky na hromadu a shodil ze skříně ramínko se sukní a tílkem, připravenými na večerní ples a pověšenými venku, aby se vyvěsily. Otočil se tedy, ramínko nechal ležet a oblečení vzal, zmuchlal do koule a hodil na židli. Pak vcucl záclonu, což ho velmi pobavilo (viděli jste Vratné lahve?) a chvíli děsil vysavačem kočku a odmítal ji pustit ven z pokoje, když se v panickém strachu z luxu pokoušela utéct. Teprve když se kočka v děsu propašovala pod stolem za stoupačku, přestalo ho to bavit, ještě mi vyhrabal s mezery mezi zdí a postelí podložku pod notebook, kterou si tam ukládám, protože není kam jinam ji dát, a pak se slovy "No ty tady máš zase bordel!" odhučel pryč.

Momentálně je 15:20 a dědovo luxování se konečně chýlí ke konci. Tak za půl hodinky by tu snad konečně mohlo být ticho...