Vodní živel

Za těch dvacet let, co jsem naživu, jsem zjistila, že mým živlem je voda. Miluju sice i oheň a pozorovat tančící plameny v kamnech bych dokázala celé hodiny (proto také doufám, že se někdy ve svém životě dočkám toho, že budu mít krb, u něhož bych mohla vysedávat při dlouhých zimních večerech), nejlíp zrelaxuju, uklidním mysl a uspořádám myšlenky ale jen ve vodě. Od malička se ráda ráchám, moře zbožňuju, i když jsem se k němu dostala jen párkrát v životě a můj otec si ze mě v dětství utahoval, že jsem lachtan, že bych měla mít žábry a podobně. Zkrátka a dobře, voda na mě má snad nejpříznivější účinky ze všeho na světě.

Měla bych si ale hlídat, kdy a kam se neopatrně vydám. Minulý týden jsem se totiž doma prakticky nevyskytovala, čímž jsem dala dědovi skvělou příležitost změřit si spotřebu vody v mé nepřítomnosti. Tudíž jsem hned po svém návratu domů obdržela přednášku o tom, že když nejsem doma, spotřeba je skoro o polovinu menší, a že bych se nad sebou vážně měla zamyslet, že až budu někde bydlet sama, tak že se finančně zruinuju kvůli vodě a tak dál. Říkala jsem si, že tedy budu pár dní trochu šetřit a pak se na to zase zapomene, jenže chyba lávky. Děda totiž začal mně i mámě stopovat čas, který strávíme v koupelně. Pokaždé, když já nebo ona spustíme sprchu, ozve se z kuchyně zlověstné pípnutí stopek, a když sprchu vypneme, ozve se další, ještě mnohem zlověstnější. Když pak vylezu z koupelny, ani se neodvažuju vejít do kuchyně, protože bych se jistě setkala s nasupeným pohledem a blikajícím číslem na dveřích lednice. Ale nepochybuju o tom, že si děda naše skóre zapisuje do tabulek, jednu takovou tabulku jsem už zahlédla ležet na stole, a očekávám, že jakmile bude mít dostatek dat ke zpracování, vyrobí graf a případně nám na dveře vyvěsí něco jako rozpis... a možná vymyslí i nějaký systém penále, třeba budu muset doplácet... no, kdo ví, rozhodně by mě to nepřekvapilo. Každopádně mi tím odebral můj každovečerní uklidňující rituál, kdy jsem zklidnila nervy, urovnala si myšlenky a mohla s klidem odejít spát. A řeknu vám, že mé už tak dost nalomené psychice to rozhodně nesvědčí. Skoro se bojím jít umýt, protože vím, že zase uslyším to pípnutí, že zase budu pod dohledem... A vážně se nemůžu dočkat toho, až budu bydlet sama a své přečiny si také sama zodpovídat. Zkrátka a dobře, jestli se mnou budete někdy někdo bydlet, tak se smiřte s tím, že se dlouho sprchuju a že vás zruinuju!