Vrabci z Čech

Naše babička vždycky říkávala, že když se vypravujeme na chalupu, jsme jako vrabci z Čech. Pravdou je, že když se přiblíží odjezd, mění se naše již tak dost chaotická domácnost v chaos naprostý. Snažíme se vypadnout co nejdříve, tudíž horečně balíme, běháme s taškami do auta a zpátky a případně lovíme kočku pod radiátorem, kam se chuděra schovává před naším balicím běsněním.

Minulý pátek probíhal náš odjezd o to chaotičtěji, že naše rodinná Fabia po třech měsících stání v garáži odmítala startovat. A tak poté, co se mámě a dvěma technikům podařilo ji přemluvit, aby naskočila, máma sice několikrát objela blok, ale stejně se bála zaparkovat u našeho paneláku, protože bychom pak nejspíš neodjeli. A tak mi zavolala, že stojí u baráku se zapnutým motorem a že mám nosit zavazadla. Honem jsem se tedy oblékla a vyrazila s první várkou tašek. Naložila jsem je a spěchala zpátky do bytu. Na schodišti před bytem na mě čekal děda se dvěma taškami v rukou. Původně bych celý náklad radši odnosila sama, ale nechtěla jsem zase vyvolávat hádky a tak jsem radši byla zticha. Vpadla jsem do bytu, zula se, svlékla si bundu a vyrazila hledat kočku. Když jsem nakoukla za všechen nábytek v obýváku, napadlo mě kouknout se pod radiátor u mě v pokoji. Kočka tam pochopitelně byla, zapasovaná za těžkým stolem. Chvíli jsem se pokoušela na ni shora dosáhnout, ale byla schovaná tak mistrně, že jsem ji odtamtud nevystrnadila. Rozhodla jsem se tedy, že budu muset poprosit mámu o pomoc při odlovu, hodila posledních pár věcí do tašky, oblékla se, obula, drapla několik zavazadel a vyrazila z bytu.

Když jsem vyšla z domu, děda byl právě na půli cesty k autu. Než k němu došel, stihla jsem ho předběhnout, auta naložit a poprosit mámu o pomoc. Počkaly jsme tedy, až se děda docabrtá až k vozu a řekly mu, že jdeme ulovit kočku, ať si zatím sedne do auta a hlídá ho. Spěchaly jsme tedy do bytu, kde jsme společně odtáhly můj psací stůl stranou, vyndaly kočku, narvaly vzpouzející se kočku do přepravky, sebraly zbytek tašek, zamkly na všechny tři zámky a doklusaly k autu.

Děda neseděl uvnitř, procházel se volným tempem kolem auta. Pochybuju, že kdyby se přihnal nějaký cikán a skočil dovnitř, děda by stihl jakkoli zareagovat. Ale naštěstí se tak nestalo, my, zplavené jak koně, nalodily poslední věci do auta a byly připraveny k odjezdu.

"Ještě tam mám tašku," řekl děda s ledovým klidem a vyrazil si svým obvyklým tempem do bytu pro svou kabelu. Já a máma jsme sice chvilku tiše nadávaly, ale pak se usadily do auta a čekaly. Při té příležitosti si máma všimla, že máme hrozně špinavá okénka, a tak je ještě všechna vycídila. Pak už jsme jen seděly v autě a počkaly, než se děda vrátil ze svého desetiminutového výletu (100 metrů do domu, dvě patra nahoru, dvě patra dolů, 100 metrů k autu) pro tašku, a konečně jsme mohli vyrazit, a kupodivu jsme nic nezapomněli. Naštěstí nikdo nepočítal, kolik benzínu jsme za tu dobu stání stihli vypálit...