Vrabci do Čech

Naše příjezdy na chalupu jsou velmi podobně chaotické jako odjezdy z Prahy. Vždycky je potřeba udělat hroznou spoustu věcí, vytahat tašky z auta, vybalit je, odemknout všechny přístěnky, z jednoho z nich přinést dříví na zátop, zatopit v kamnech a případně uvařit oběd, načerpat vodu do nádrže a když je krásně, tak jako bylo minulý pátek, tak i pozotvírat všechna okna, aby dům trochu vyvětral... zkrátka každá ruka a pomocná síla dobrá. My s mámou jsme začaly jako obvykle lítat jako hadry na holi, zatímco děda šel (jako obvykle) zjistit, jaký byl v průběhu naší nepřítomnosti tlak, jaké byly minimální a maximální teploty, kolik napršelo a tak dále, a pak nám nezapomněl důkladně poreferovat. My zatím dělaly všechno možné, jen ne zatápěly, protože děda vymyslel kvůli zlodějům speciální skrýše na klíče od všech hospodářských budov a my nevěděly, jak se dostaneme ke dřevu. Nakonec se děda sebral a dřevo přinesl, takže jsem zatopila ve sporáku v kuchyni (ano, jsme velmi středověce vybavení a vaříme ještě pěkně na plotně) a začala mámě pomáhat s přípravou oběda. Děda zatím načerpal vodu a přišel nám oznámit, že "už se hřeje vodička na pacinky" (překlad pro normální lidi - dal hřát teplou vodu na mytí rukou). Pak si šel zapálit a postavil se doprostřed kuchyně, takže jsme kolem něj s mámou neustále obíhaly jako dva zblblé satelity. Děda nás ještě poučil, že jsme neměly topit v kamnech, ale vařit na elektřině, načež mu máma suše vysvětlila, že na elektrické dvouplotýnce asi těžko uvaří polívku, brambory, ohřeje mlíko na bramborovou kaši a osmaží cibulku, a kromě toho se hřeje vodička na pacinky, takže nemůžeme vařit nic jiného, protože by to nevydržely pojistky, což je stará známá věc (nedivte se, je to sto let starý dům s hliníkovými elektrickými obvody). Dědeček si tedy vykouřil svou cigaretku a pak šel kamsi cosi kutit. Když jsme měly s mámou oběd skoro hotový, zastavil u vrat náš komunikativní soused. Je to pán ještě o něco starší než můj děda, a je s ním řeč jak rozprávka. Dědci se tedy usadili na lavičku před chalupu a krafajíce mě pozorovali, zatímco jsem myla auto. Přitom soused vykládal o tom, jak ho trápí zuby, a děda mu zároveň vykládal, jaké byly teploty a tlaky. Následovalo několik poznámek o tom, jak jsem vyrostla a jak mi to leštění auta krásně jde, a pak se děda začal vyptávat, kdy bude soused v sobotu doma. Po jeho odpovědi, že ještě neví, se děda rozhodl, že za ním tedy zajde hned, sebral se a zmizel. Fakt, že předtím obcházel v kuchyni kolem skoro hotového oběda jako hladový medvěd, byl naprosto vedlejší. Počkaly jsme s mámou ještě asi čtvrt hodiny, než jsme čekání vzdaly a najedly se samy. Asi si budeme muset zvyknout, že rodina a celý její režim se řídí podle dědy. A když si děda usmyslí, že zajde na návštěvu k sousedovi, jde prostě na návštěvu k sousedovi.