Vánoce

Napadlo mě, že jsem vám vlastně ještě nepopsala, jak u nás doma probíhal Štědrý večer. Domnívám se, že to docela stojí za zmínku. Předloni jsme totiž byly o Štědrém večeru s mámou naprosto na nervy, protože jsme připravovaly večeři jako každoročně na pět hodin večer, přičemž jsme nepočítaly s drobným detailem a to tím, že v pět večer začíná vánoční díl Ulice. A náš děda si ho samozřejmě nesměl nechat ujít a fakt, že máma už má kapra dávno na plotně, mu byl zcela ukradený. Proto jsme musely večeři o půl hodiny odložit, kapr byl mírně spálený a úplně tuhý, jak ho máma přihřívala, a vánoční atmosféra odešla vyvítekam.

Vloni jsme s Ulicí počítaly, začínala už v půl páté a měla být až do půl šesté, stanovily jsme tedy čas večeře na půl šestou, jakmile Ulice skončí. Děda k televizi ale překvapivě neusedl. Zaradovaly jsme se, ale rozhodly se večeři nepřesouvat, když už jsme ji naplánovaly na půl šestou. Protože Vánoce vždycky trávíme na chalupě, kde se topí kamny a koupelna, vytápěná jen infrazářičem, je vždycky v zimě hrozně vymrzlá, děda zapnul topení v koupelně už odpoledne a půl dne si zahříval prostředí, aby se před večeří mohl umýt. Mýt se odešel ve čtvrt na šest a přesto, že je obvykle ve své snaze ušetřit vodu hotov během pěti minut, ráchal se až do půl, načež se ještě čtvrt hodiny oblékal a voněl. Pak konečně dorazil do kuchyně, kde jsme už my ostatní byli všichni shromážděni, a prohlásil, že by se měl ještě oholit. To už máma nevydržela a vyštěkla na něj, ať se proboha neholí, že se bude večeřet, a konečně jsme mohli jíst.

Tradičně se u nás štědrovečerní večeře začíná "peciválky", což jsou vlastně makové buchty, které jíme teplé polité medem nebo sirupem z jedné mísy, abychom se za rok sešli ve stejném počtu. Kromě toho, že děda snědl i polovinu mého peciválku se nic extra nestalo, a tak jsme mohli přistoupit ke kapru s bramborovým salátem a přípitku vínem. Připili jsme si, pustili se do jídla a stačila chvilka a děda při preparování kostí ze svého kusu kapra zvrhl celou mou skleničku vína, která se rozstříkla po stole, po mém talíři a do mého klína. Já, máma i její přítel jsme vyskočili, začali vysušovat stůl a mě a vylévat víno z mé porce jídla, zatímco děda zůstal sedět, neřekl jediné slovo a spokojeně dál bagroval svého kapra se salátem.

Zbytek večeře proběhl už poměrně v klidu, pak jsme si ještě dali čaj a přesunuli se ke stromku do obývacího pokoje. Děda se sesunul do křesla a okamžitě zapnul televizi, kde běžela jakási nová pohádka. Já chtěla tedy s dárky počkat, abychom si při tom povídali a bavili se jako dříve, ale máma mě vyzvala, ať tedy začnu rozdávat. Dědovo vybalování dárků vypadalo tak, že co nejrychleji zbavil dar balicího papíru, přičemž neustále pošilhával po obrazovce, aby zjistil, co se v balíčku skrývá, načež případnou krabici nebo obal ani nerozbalil, jen suše poděkoval, odložil věc stranou a dál soustředěně sledoval pohádku.

Byla jsem hrozně ráda, že jsme netrávili Vánoce jen v klasické tříčlenné sestavě, že tam byl i mámin přítel, protože ten se snažil nás udržet v dobré náladě, vtipkoval a bavil se s námi. Jinak by pro mě Štědrý večer opravdu postrádal všechno vánoční kouzlo a atmosféru. Když se za těmito Vánocemi ohlédnu, zjišťuju, že z nich nemám ani fotky, ani vzpomínky. Skoro jako kdyby se vůbec nestaly.