Zdrobněliny

Říká se, že člověk se ve stáří vrací do dětství, že staří lidé dětinští. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale už jsem začala. Čím dál častěji si doma připadám, jako když jsem se ocitla v mateřince. Náš děda, vystudovaný jaderný fyzik, kterého si z dětství pamatuji jako velkou autoritu, důstojného postaršího pána s exkluzivním vyjadřováním, začal měnit slovník. Skoro každé slovo, které se dá zdrobnit, zdrobňuje. Připadá mi, že čím je starší, tím mne považuje za menší a podle toho se mnou hovoří. Jako kdyby on stárnul a já mládla nebo tak něco. Zkrátka a dobře každý večer mámě pokládá otázku "Co budeme zítra papat?", doplněnou případně o další dotaz "A jaká bude polívčička?" Před jídlem mě upozorňuje, abych si "nezapomněla umejt pacinky" a když usne v křesle, při probuzení zakřičí: "Já spinkám!" Mezi nejoblíbenější jídla patří brambůrky s tvarůžkem, poslední dobou tedy trochu pohrdá masíčkem a nemá rád rejžičku, po jídle si dává kafíčko a nějakou tu buchtičku. Zatím se tedy zdrobňování dotklo pouze jídel nebo tělesných pochodů a částí. Jsem zvědavá, co přijde dál...