Domácí odpoledne

Ze školy jsem se dnes dostala domů poměrně brzy, když jsem ale dorazila ke dveřím do bytu, slyšela jsem přímo za nimi hukot vysavače. Opatrně jsem tedy odemkla a dveře mírně pootevřela, děda za nimi ale stál, takže jsem se nemohla dostat dovnitř. Zaklepala jsem tedy na ně, což děda nejspíš přeslechl. Ještě chvíli jsem nakukovala do pootevřených dveří, až si mě děda s šokovaným škubnutím všiml, prohlásil "Nazdar" a do dveří se opřel, čímž mi je zabouchl před nosem. Asi po pěti minutách postávání na rohožce se dveře znovu otevřely a děda mě laskavě vpustil dovnitř. Zatímco jsem si svlékala kabát a zouvala boty, stál proti mně s hubicí luxu bojovně namířenou na mě a divil se (velmi nahlas, aby překřičel hluk vysavače), co dělám doma. Stejně hlasitě jsem mu ysvětlila, jako už včera, předevčírem a v neděli večer, že máme čtvrtek sice v rozvrhu napsaný dlouhý, ale záleží jen na nás, jak rychle budeme s prací hotovi a kdy se ocitneme doma (to musí dědovi trhat žíly, vzhledem k tomu, že by můj návrat měl nejradši na vteřiny naplánovaný). Sdělil mi, že ale ještě nestihl uvařit brambory, protože uklízel. Odpověděla jsem, že to nevadí, že nejsem vůbec hladová. Děda přikývl, odebral se vyluxovat koupelnu, do které jsem zrovna mířila umýt si ruce, a pak vysavač uklidil. Já jsem si zalezla k sobě do pokoje, kam za mnou záhy přišel, aby mi sdělil, že brambůrky už se vaří a že si můžu dát polívčičku. Řekla jsem, že děkuju, ale že ještě nechci, protože nejsem hladová. Po asi půlhodině se děda objevil znovu s tím, že brambůrky už jsou uvařené a můžu jít jíst, tak jsem mu řekla, že nechci, protože ještě nemám hlad.
Jak jsem si tak seděla u otevřeného okna a kochala se, jak sluníčko krásně svítí a ptáčci úžasně řvou, tak mi došlo, že je mi vlastně zima, a tak jsem okno zavřela.V tom okamžiku se můj pokoj téměř ponořil do tmy a já si pomyslela, že by možná neškodilo umýt okna, protože ani nepamatuju, kdy se myla naposled. A tak jsem se, jak jsem byla jarně napumpovaná energií, pustila do díla. Začala jsem v obýváku, protože jinak by hrozilo, že bych sobecky umyla jen okna u sebe a na zbytek se vykašlala. Právě v okamžiku, kdy jsem se vysápala na schůdky a nastříkala na okna silnou vrstvu Clinu, objevil se ve dveřích děda. Jeho otázka mi přesně připomněla minulý příspěvek:
"Co to proboha vyvádíš?" zeptal se mě totiž zděšeně. Otázku jsem zdárně ignorovala, děda se posadil do křesla a pobaveně mě sledoval. Pak se mě ještě zeptal: "Ty dneska nebudeš jíst?" Odpověděla jsem, že budu, ale že ještě nemám hlad. Mezitím jsem okno umyla a věnovala se žaluziím, které byly pokryty silnou vrstvou prachu a tu a tam se našla i nějaká ta pavučinka. Když jsem ale začala žaluzie jednu po druhé utírat hadrem, děda vyletěl jako čertík z krabičky.
"Co to děláš?! Chceš ty žaluzie zničit?! Vždyť jsou křehký, zpřelámeš je!"
Vysvětlovat mu, že jsou kovové a pouhé utírání  hadrem jim nijak neublíží, bylo naprosto zbytečné, sprdnul mě jako malou, načež jsem ale odmítla ho poslouchat a žaluzie utírala dál. Děda cosi velmi nespokojeně mručel, vrtěl hlavou a odebral se do kuchyně, aby nemusel koukat na to, jak ničím jeho žaluzie.
Po několika minutách jsem se přesunula k sobě a myla okna tam, načež se děda přišel zeptat, kdy budu jíst, na což jsem odpověděla, že až to dodělám, protože odpověď "až budu mít hlad" mi připadala už moc ohraná.
Na oknech u sebe jsem si dala zvlášť záležet, takže jsem se rozhodla, že kuchyňská nechám napospas špíně, beztak bych z kuchyně nejdřív musela vyhnat dědu a pak sundat ze stolu všechny věci a tak dál. Po odvedené práci jsem se tedy zamířila najíst.
"A dej si polívčičku, jestli chceš," uvítalo mne v kuchyni...