Politické názory v naší rodině

Jako malá jsem nikdy neřešila politiku, až před nějakými pěti lety jsem začala zjišťovat, co je která strana zač, a naši se se mnou o tom taky nikdy nebavili, i když jsem z jejich vlastních debat jejich názory pochopila. Díky tomu jsem si zvládla vytvořit svůj vlastní nezávislý názor. Děda se mě pak při volbách, při kterých mi ještě těsně nebylo osmnáct, zeptal: "Kdybys už mohla volit, koho bys volila?"

Odpověděla jsem mu: "Nevím, ale určitě ne komunisty."

Děda to tehdy vzal na vědomí a kupodivu se mi to ani nesnažil vymluvit, on je totiž volí pravidelně vždy ve všech volbách, ale tehdy patrně doufal, že z toho ještě vyrostu. Což se k jeho smůle nestalo. Naštěstí na politiku nikdy nepřišla řeč, a tak se nesnažil mě naverbovat mezi voliče KSČM.

Nedávno jsme se ale s mámou dohodly, že ona nepotřebuje v prádelníku v jednom ze šuplíků přepážky, zato já bych je využila, a tak jsme se rozhodly si zásuvky vyměnit. Obě máme prádelníky z velké sady nábytku, který moje máma dostala jako svatební dar, proto jsme automaticky očekávaly, že šuplíčky budou vzájemně kompatibilní. Ovšem chyba lávky, protože když jsme své věci ze zásuvek vystěhovaly a šuplata si vyměnily, zjistily jsme, že prostě do jiných kolejniček nesedí. A můj šuplík by se musel provrtat na to, aby se do něj daly nasadit přepážky. Naštvaně jsem si šla pro něco do obýváku a přitom dost jadrně nadávala na komunisty, což dědu zvedlo z křesla. "CO TADY NADÁVÁŠ NA KOMUNISTY?!" zařval na mě. Nechtěla jsem se s ním o ničem dohadovat, tak jsem radši zahučela, že o nic nejde a zaplula zpátky do pokoje.

Děda se ale nemínil tak snadno vzdát, a tak když jsem si druhý den ohřívala oběd, přišel za mnou do kuchyně a inkvizitorským tónem se zeptal:

"No, pročs tady včera nadávala na komunisty?!"

"Kvůli těm šuplíkům," zavrčela jsem.

"Jakejm šuplíkům?" vyslýchal děda (samozřejmě si nestihl za asi dva týdny, co jsme s mámou výměnu šuplat plánovaly, všimnout, o co jde).

"Kvůli těm šuplíkům u nás v pokoji."

"A co s nima?"

"Nic."

"Tak proč jsi nadávala na komunisty?!"

"To je jedno."

"To není jedno!" zuřil děda. "Tvůj pradědeček byl v Berlíně zastřelenej za to, že byl komunista, a tvůj děda z tátový strany byl taky komunista, tak co tady na ně nadáváš?"

Ne, neodvážila jsem se dědovi objasnit svůj názor na komunismus nebo mu cokoli vymlouvat či vysvětlovat. Přece jen, staré koště novým kouskům nenaučíš, a zrovna tyhle názory vím, že má děda velmi pevné. Tak jsem radši jen něco neurčitého zamručela, spakovala se i s jídlem a schovala se k sobě. Děda se mnou pak ale ještě dva dny mluvil jen v krátkých větách a jen když opravdu musel.

Horší věcí je, že máma, která sice komunisty nevolí a nechce návrat totality, ale říká, že některé věci byly prostě za socialismu lepší, byla vychována v komunistické rodině a některé názory má prostě v krvi. Třeba nenávist k věřícím... ale to už je jiná pohádka.