My, zvědaví důchodci...

Z našeho dědečka se s věkem stal neuvěřitelně zvědavý člověk. Kromě toho, že chce nutně vědět, kdy kde jak a s kým se budeme s mámou nacházet, se každou chvilku na něco ptá. Třeba přijde, chvíli hledí mně nebo mámě přes rameno do notebooku a pak se zeptá: "Co to je?" případně "Co to děláš?" A vzhledem k tomu, že počítačům rozumí jen jak je zapnout a jak naťukat do Googlu to, co zrovna hledá, nejspíš mu odpověď "fotošopuju" nebo "Dělám rekolory do Simíků" a podobně vskutku nic neřekne. Ale stejně se radši vždycky zeptá.

Často se také stává, že třeba já nebo máma řekneme "Je mi zima," nebo podobnou přínosnou větu, načež děda překvapeně zareaguje: "Tobě je zima?!" Myslela jsem si, že je to nedoslýchavost, ale zjistila jsem, že se pletu, náš děda slyší obdivuhodně dobře. Tedy občas. Asi jsou jeho dotazy tedy pouze řečnickými obraty "aby řeč nestála".

Dědovy zvídavé dotazy přivedly mě a mámu na drobné zparafrázování scénky z Cimrmanů - "My, zvědaví invalidi..." jsme překřtily na "My, zvědaví důchodci!" Nejvíc milujeme dotazy typu: "Co to vaříš?" nebo "Co děláš?" zvlášť při činnostech, u kterých je pouhým pohledem jasné, co zrovna děláme. Děda se s oblibou do všeho montuje, všechno osobně kontroluje a strašně při tom překáží. Ale třeba když obě s mámou zrovna odběhneme z kuchyně a na plotně začne utíkat polívka, děda ne že by se natáhl a vypnul vařič, případně jinak adekvátně zareagoval, on jen panicky zařve "Prcháááááá!!!"

Zlatým hřebem zvídavých otázek byla ale dnes diskuze, která proběhla mezi mámou a dědou poté, co si děda přišel do kuchyně zakouřit a uviděl na sporáku hrnec, v němž máma uvařila uzené a nechala ho stydnout.

"Co to tady máčíš?" zeptal se děda.

"V tom hrnci není voda," odpověděla máma suše.

"A co je to tam v tý vodě?" optal se děda.

"Vždyť tam žádná voda není, nic tam nemáčím."

"Jakto? A co to teda je?" Děda zvědavě zvedl hrnec, nastavil si ho na světlo a maso zkoumal.

"Maso," řekla máma, stále se věnujíc notebooku.

"Todle že je maso?" nevěřil děda a jal se uzené otlapkávat.

"Uzený," řekla máma.

Děda nevěřícně zavrtěl hlavou, položil hrnec zpátky na sporák a utřel si ruce do už pořádně zasviněných tepláků.

Původní mámina teorie zněla, že se děda tak pitomě ptá proto, že si chce povídat, protože my se s ním popravdě řečeno moc nebavíme. Uznávám, že s dědou prohodím denně sotva pár vět, zpravidla jsou to odpovědi na "Kam jdeš? Kdy se vrátíš? Kdy budeš jíst?" a podobné dotazy, jenže já zkrátka nemůžu najít téma, o kterém bychom se dokázali bavit delší dobu než půl minuty. Děda do mě sice párkrát za den nahustí výsledky svých meteorologických pozorování, jako jestli tlak stoupá nebo klesá, kolik je stupňů v Praze, kolik v Pardubicích, kolik v Hradci a jestli na Ruzyni fouká, případně že v Karlových Varech prší a podobné pro mne životně důležité informace, které já přijímám s úsměvem a chápavým pokyvováním a okamžitě je zase vypouštím z hlavy. Když já jemu vykládám něco, co se dělo ve škole nebo co jsem se dozvěděla od kamarádek a občas do vyprávění vložím nějakou tu otázku, stejně se mi na ni nedostane odpovědi, protože děda mě prostě nevnímá. Nesnaží se ani tvářit, že mě poslouchá, někdy mu něco vykládám a on se sebere a odejde, klasika. A když jsme nedávno při obědě seděli proti sobě u stolu, děda do mě zase napral všechny teploty v celé republice, já spustila (protože kdysi se se mnou na krasobruslení děda rád díval): "No, já se do rána dívala na krasobruslení, představ si, že zlato nedostal Pljuščenko, ale..."

"Já vim, řikali v rádiu," odtušil děda klidně, sebral se a odešel do obýváku. A takhle to dopadá, když se snažím být hodná vnučka a s dědečkem si chci popovídat!