Kultura stolování a podobné nepotřebnosti

O starých lidech se také všeobecně tvrdí, že jedí co nejrychleji a ukusují si co největší sousta. Toho je náš děda přesným příkladem a většinou když jí, což je v době jeho bdělosti skoro pořád, tak buď funí, chroptí a mlaská, nebo se dusí. Je pro mě nepochopitelné, jak je schopen si nacpat do pusy půlku housky. Děda když se stravuje, tak je prostě svinčík všude kolem, protože to, co se mu do pusy nevejde, mu upadne, a navíc mají jeho zvukové projevy na spolustolovníky dost odrazující účinky. Kromě toho děda během jeho svačení, které probíhá několikrát denně, nedokáže sedět a místo toho korzuje po naší miniaturní kuchyni, která je tudíž plně obsazena... a zcela zadrobkována. Děda ovšem kromě toho, že si ukusuje obří sousta, která pak s funěním, hekáním, sípěním a podobnými efekty zpracovává, i pije v obrovských locích, kterými se čím dál častěji zakuckává. Prostě a jednoduše, škála jeho zvukových projevů je čím dál širší a člověk může být klidně na opačném konci bytu, aby pochopil, že náš děda právě papá.

V naší rodině se nikdy moc nekupovaly brambůrky a podobné pochutiny, protože "jsou moc nezdravé", tak nějak jsme spíš na ořechy a oříšky, hlavně tedy na buráky, máma také miluje mandle a já kešu. Kupujeme je, aby bylo co zobat u televize, náš děda ale tuhle filosofii moc nevyznává. On totiž u televize zpravidla spí, proto nepotřebuje nic zobat, zato když přechází je zrovna vzhůru, cítí potřebu jíst. 

A tak jsme si nedávno s mámou sedly obě se svými notebooky v kuchyni ke stolu, povídaly si a otevřely si k tomu jeden sáček kešu oříšků. Takový ten maličký šedesátigramový. A tak si povídáme a notebookujeme a občas si dáme oříšek... a pak přišel děda z obýváku, hrábl do misky, nabral si plnou dlaň, s chroptěním a prskáním si ji se zakloněnou hlavou nasypal do pusy, párkrát s funěním zachřoupal a půlka pytlíku kešu (cca 10 Kč?) byla v háji. Neřekly jsme ani popel, ale když máma o týden později koupila půlkilovou plastovou dózu s mandlemi, děda opět přišel, zase si nabral plnou hrst, zchroustal ji, nabral si další, zchroustal ji a když se natahoval po třetí, máma se už ohradila, že ta celá nádoba stála sto padesát korun a že on to jí jako chleba. Děda se zatvářil trochu uraženě, zašrouboval víko krabičky a pak už se ve spotřebě mandlí mírnil. Včera ale mandle došly a máma do dózy místo nich nasypala obsah půlkilového pytle solených arašídů. A jaké bylo moje překvapení, když jsem před pár hodinami vešla do kuchyně a zjistila, že je dóza už zpola prázdná. No ano, náš děda zvládl za dopoledne sežrat čtvrt kila buráků. Nechápu tedy, co mu takováhle konzumace dává, mám dojem, že jí jen aby něco dělal... A když mu doktorka na kontrole vynadá za vysoký cholesterol, vždycky to pak vytkne mámě, že vaří moc nezdravě. No nevím, já bych možná problém viděla někde jinde...