Hlava rodiny

Znám spoustu rodin, kde dítko (a nemusí být ani dvacetileté, může být třeba teprv patnáctileté) klidně odpoledne odejde s kamarády ven a nikdo neřeší, kde je, s kým tam je, co tam dělá a kdy se vrátí. Jenže takhle to u nás nikdy nefungovalo. Po babiččině smrti před deseti lety převzal děda "babičkovskou" roli a ohříval mi po návratu ze školy oběd. Ano, já nikdy nechodila do školní jídelny (za což jsem vlastně docela vděčná, když jsem občas viděla, jak vypadá školní strava, děkuju, nechci), ovšem jistá nevýhoda byla v tom, že po obědě se pak většina spolužáků sebrala a šla něco podniknout. A když se ptali, jestli půjdu s nimi, moje odpověď byla klasicky "Nemůžu, děda na mě čeká s obědem." Občas jsem se tedy odvážila, trhla se a s kamarády někam třeba na půl hodinky zašla, když jsem pak ale se zpožděním přišla domů, děda se na mě nedočkavě vrhl s výkřikem "No kde seš tak dlouho?!" Popravdě, ono stačilo i jen pětiminutové zpoždění, a už byl oheň na střeše. Proto jsem vytrénovaná, že vše plánuji skoro na minuty přesně. Ale kdo by očekával, že se dědovo hlídání s mým stárnutím zmírní, ten by se velmi pletl. Ano, je mi dvacet, ale děda mě hlídá stále stejně, jako když mi bylo deset let. A co je ještě půvabnější - začal tak hlídat i mámu. 

"Mluvilas s mámou?"

"Píšu si s ní na internetu, ale má dost práce."

"A říkala, kdy přijde?"

Takhle se mne děda vyptává skoro denně, mnohem víc ale nesnáším, když za mnou přijde a mírně dopáleným tónem se na mě oboří: "No a jakej ty máš zejtra program?"

"Jdu do školy a pak s holkama na kafe."

"A v kolik se vrátíš?"

Začala jsem odpovídat "Nevím," přestože za to bývám odměněna nespokojeným brbláním a nasupenými pohledy. Ale já prostě nechci sedět s holkama na kafi, povídat si a stále přitom kontrolovat čas, jestli už nemusím být doma. Vždyť když jdu s holkama na kafe, chci se s nimi pobavit, popovídat si, v klidu si vypít kafíčko a prostě si odpočinout.

Jakmile mi začalo zkouškové období, děda se začal pídit po novém rozvrhu na letní semestr. Vysvětlila jsem mu, že zápis předmětů je až od devatenáctého února a že do té doby prostě rozvrh nevím, což mu také moc nešlo pod nos, ale nakonec se s tím tedy nuceně spokojil. Včera při obědě se mě ale zeptal, jaký teda budu mít ten rozvrh?! Odpověděla jsem mu a on na to: "Tak bych prosil graficky a vytisknout." A já teď váhám. Pokud mu rozvrh vytisknu, bude přesně vědět, kdy mám co, kdy mám být kde a kdy mám být doma. Pokud mu ale rozvrh nevytisknu, bude se mě ptát, dokud se z těch šílených otázek nesložím, nebo se s ním strašně nepoštěkám, načež si postěžuje mámě, jaká jsem zlá, a ta mě sprdne, že na něj nemám být zlá.

Další takovouhle snahou o to, být hlavou domácnosti a mít o všem přehled, je dědova kontrola, jestli s mámou vstáváme a kdy vstáváme. Vletí do ložnice a zpravidla zařve:

"Mámo!!! Ty dneska nejdeš do práce?! Vždyť už je půl desátý!"

Na spícího člověka to působí trochu jako přejetí tankem, a tak máma jen zakňučí:

"Nejdu, bolí mě hlava."

"No ty to teda vedeš," zakroutí děda nespokojeně hlavou a zamíří za mnou.

"Ty dneska nejdeš do školy na deset?"

"Ne."

"Proč?"

"Protože mě ta přednáška nebaví a nic mi nedává," odpovím po pravdě.

"Jenže profesoři jsou alibisti, víš, a oni do toho testu pak daj něco, co říkaj jenom na přednáškách, a ty to nebudeš vědět a vyhoděj tě."

Přesně tuhle větu jsem měla na talíři celý minulý semestr, kdykoliv jsem zatáhla jakoukoli přednášku (a že si myslím, že jsem nebyla zase takový zátahář!). Nakonec jsem semestr úspěšně zakončila, nevyhodili mě, a už se moc těším, až mi děda bude totéž předhazovat v semestru právě začínajícím. Dokonce si i stěžoval mámě, že nechodím na přednášky, a ani její "ale dědo, když jsem byla na vejšce já, tak jste vy s babičkou chodili do práce, takže jste jenom netušili, že jsem na přednášky vůbec nechodila!" ho neodradilo od toho, aby mě péroval za to, jaká jsem špatná studentka.

A takhle to u nás doma vypadá stále. Není možné, abych vypadla bez "Kam jdeš? S kým? Kdy se vrátíš?" a proto nejsem schopná jen tak neplánovaně někam zmizet. Proto se omlouvám všem, se kterými jsem se kdy chtěla sejít a pak to nedopadlo, například proto, že jsme se nedohodli předem. Protože u mě musí být všechno přesně na minuty naplánováno. A já s tím zatím nemůžu nic udělat.