Mrazivý víkend v lůně přírody
Kdykoli jsme vloni v zimě nechali chalupu delší dobu bez dozoru, navštívila ji nezvaná návštěva. Proto, bez ohledu na to, odkud zrovna vanou větry a očekává-li se lámání záporných teplotních rekordů, je třeba na chalupu čas od času zajet „vyplašit zloděje“.
V pátek mě C. vyzvedl z práce už v jednu, učinili jsme mohutný nákup zahrnující mimo jiné láhev rumu na grog, dvě láhve brandy a čtyři krabice červeného na svařák, pobalili dědu a kočku, vyzvedli KlaPi a vyrazili na venkov.
Po příjezdu na místo jsme se všichni rozběhli plnit úkoly nezbytné pro přežití. Kočka zkontrolovat, zda se od minula nezměnily fyzikální vlastnosti toho studeného bílého nesmyslu, co pokrývá trávník, KlaPi, C. a já zatopit v kamnech (v chalupě jsou troje) a děda odečíst, kolik od minulého pobytu napršelo/nasněžilo a jaká byla nejvyšší a nejnižší teplota.
Splněním úkolu číslo jedna jsme postoupili do vyššího levelu, jenž pro kočku představuje snahu objevit místo, kde není mínus patnáct stupňů, a zavrtat se tam, pro C. nanosit dřevo a uhlí, pro KlaPi udržovat oheň ve všech kamnech, pro mě vybalit tašky a zároveň uklohnit večeři, svařené víno a grog, pro dědu pak zašroubovat do rozvodné skříně pojistky a stisknutím tlačítka tamtéž načerpat vodu ze studny do barelu na půdě, v zimě před odjezdem pravidelně vyprazdňovaného kvůli mrazům.
Tady se ovšem plnění naší challenge zadrhlo. Z koupelny se totiž ozval děda: „Kdo jste minule vypouštěli nádrž?“
Jelikož se tohoto úkolu většinou ujímám, automaticky jsem se ozvala: „Já! … Vlastně ne, protože jak C. vypustil kočku z chalupy (naše Číča strašlivě nesnáší převážení autem, takže jakmile uvidí sbalené tašky – ať už doma, nebo na chalupě – přes svou tělnatost se snaží fotonovou rychlostí uniknout z dosahu člověčenstva), šla jsem ji hledat, a když se nevracela, pustila jsem se do vytírání podlahy. A ty jsi přitom vypouštěl vodu.“
„Aha. Tak vám zamrzly trubky.“
Odpustila jsem si komentář, že ideální polovina těch trubek je jeho, párky jsem ohřála na zásobách vody v konvicích na plotně a večer jsme umytí úsporně po vzoru pejska a kočičky zalezli do čerstvě povlečených peřin.
V sobotu ráno C. vstával brzy. Vyhnala ho z pelechu zima. V obýváku, kde tráví noci přijedeme-li v plné sestavě, bylo 9 stupňů. Nechápu, proč někteří šílenci cítí potřebu přenocovat při současných mrazech v záhrabu. Noc v naší chalupě se podmínkám na sněhu nebezpečně blíží. V ložnici jsme předchozí večer netopili tak intenzivně jako v obýváku, takže tam určitě byla ještě větší zima, ale naštěstí nás hřály elektrické podložky. KlaPi a mě tedy z vytopených pelíšků vyhnaly až podivné zvuky z půdy. Děda foukal fénem na vlasy na zamrzlou trubku vedoucí z nádrže do koupelny. Horkovzdušná pistole by možná byla účinnější, ale „určitě by zapálila barák." Proto se děda rozhodl pomoci netajícím trubkám mazaněji – zapnutím ohřevu v prázdném průtokovém ohřívači. Učinil tak přesně to, před čím mě v uplynulých zimách nezapomněl šestkrát denně důrazně varovat. Osoby nad deset let s jistou životní zkušeností tuší, jak ohřívač dopadl.
Někdy po obědě se fénu s vydatnou pomocí předjarního sluníčka opírajícího se do střechy podařilo rouru uvolnit a chod domácnosti mohl pokračovat sice s tekoucí, avšak pouze ledovou vodou.
Po setmění děda hodil do pléna dotaz: „Mám na noc vypustit vodu?“
„No, má být mínus patnáct, tak asi jo.“
Na lože jsme se odebrali kolem druhé a děda, jenž šel jako poslední, zvídavě jen lehce povolil kohoutky, aby zjistil, zda nádrž zvolna vykape.
Nevykapala. Zamrzla.
Ráno se dusání po půdě již neopakovalo: „Kdyby tak deset dní bylo deset nad nulou, tak to povolí samo,“ prohlásil moudrý děd.
Takže příště asi pojedeme na chalupu až po jarní oblevě zloději nezloději.
Na závěr bych ráda poradila panu ministru Drábkovi, aby zkusil tak tři měsíce žít se seniorem. Snad mu pak dojde, jak efektivní bude za pár let vytváření hodnot na pracovišti, kde bude zaměstnán zdravotně čiperný sedmdesátník.
V pátek mě C. vyzvedl z práce už v jednu, učinili jsme mohutný nákup zahrnující mimo jiné láhev rumu na grog, dvě láhve brandy a čtyři krabice červeného na svařák, pobalili dědu a kočku, vyzvedli KlaPi a vyrazili na venkov.
Po příjezdu na místo jsme se všichni rozběhli plnit úkoly nezbytné pro přežití. Kočka zkontrolovat, zda se od minula nezměnily fyzikální vlastnosti toho studeného bílého nesmyslu, co pokrývá trávník, KlaPi, C. a já zatopit v kamnech (v chalupě jsou troje) a děda odečíst, kolik od minulého pobytu napršelo/nasněžilo a jaká byla nejvyšší a nejnižší teplota.
Splněním úkolu číslo jedna jsme postoupili do vyššího levelu, jenž pro kočku představuje snahu objevit místo, kde není mínus patnáct stupňů, a zavrtat se tam, pro C. nanosit dřevo a uhlí, pro KlaPi udržovat oheň ve všech kamnech, pro mě vybalit tašky a zároveň uklohnit večeři, svařené víno a grog, pro dědu pak zašroubovat do rozvodné skříně pojistky a stisknutím tlačítka tamtéž načerpat vodu ze studny do barelu na půdě, v zimě před odjezdem pravidelně vyprazdňovaného kvůli mrazům.
Tady se ovšem plnění naší challenge zadrhlo. Z koupelny se totiž ozval děda: „Kdo jste minule vypouštěli nádrž?“
Jelikož se tohoto úkolu většinou ujímám, automaticky jsem se ozvala: „Já! … Vlastně ne, protože jak C. vypustil kočku z chalupy (naše Číča strašlivě nesnáší převážení autem, takže jakmile uvidí sbalené tašky – ať už doma, nebo na chalupě – přes svou tělnatost se snaží fotonovou rychlostí uniknout z dosahu člověčenstva), šla jsem ji hledat, a když se nevracela, pustila jsem se do vytírání podlahy. A ty jsi přitom vypouštěl vodu.“
„Aha. Tak vám zamrzly trubky.“
Odpustila jsem si komentář, že ideální polovina těch trubek je jeho, párky jsem ohřála na zásobách vody v konvicích na plotně a večer jsme umytí úsporně po vzoru pejska a kočičky zalezli do čerstvě povlečených peřin.
V sobotu ráno C. vstával brzy. Vyhnala ho z pelechu zima. V obýváku, kde tráví noci přijedeme-li v plné sestavě, bylo 9 stupňů. Nechápu, proč někteří šílenci cítí potřebu přenocovat při současných mrazech v záhrabu. Noc v naší chalupě se podmínkám na sněhu nebezpečně blíží. V ložnici jsme předchozí večer netopili tak intenzivně jako v obýváku, takže tam určitě byla ještě větší zima, ale naštěstí nás hřály elektrické podložky. KlaPi a mě tedy z vytopených pelíšků vyhnaly až podivné zvuky z půdy. Děda foukal fénem na vlasy na zamrzlou trubku vedoucí z nádrže do koupelny. Horkovzdušná pistole by možná byla účinnější, ale „určitě by zapálila barák." Proto se děda rozhodl pomoci netajícím trubkám mazaněji – zapnutím ohřevu v prázdném průtokovém ohřívači. Učinil tak přesně to, před čím mě v uplynulých zimách nezapomněl šestkrát denně důrazně varovat. Osoby nad deset let s jistou životní zkušeností tuší, jak ohřívač dopadl.
Někdy po obědě se fénu s vydatnou pomocí předjarního sluníčka opírajícího se do střechy podařilo rouru uvolnit a chod domácnosti mohl pokračovat sice s tekoucí, avšak pouze ledovou vodou.
Po setmění děda hodil do pléna dotaz: „Mám na noc vypustit vodu?“
„No, má být mínus patnáct, tak asi jo.“
Na lože jsme se odebrali kolem druhé a děda, jenž šel jako poslední, zvídavě jen lehce povolil kohoutky, aby zjistil, zda nádrž zvolna vykape.
Nevykapala. Zamrzla.
Ráno se dusání po půdě již neopakovalo: „Kdyby tak deset dní bylo deset nad nulou, tak to povolí samo,“ prohlásil moudrý děd.
Takže příště asi pojedeme na chalupu až po jarní oblevě zloději nezloději.
Na závěr bych ráda poradila panu ministru Drábkovi, aby zkusil tak tři měsíce žít se seniorem. Snad mu pak dojde, jak efektivní bude za pár let vytváření hodnot na pracovišti, kde bude zaměstnán zdravotně čiperný sedmdesátník.
0 reakcí:
Okomentovat