Kuželky

O našich domácích trablích s kapajícím, případně nečekaně vodu plivajícím kohoutkem jsem tu už psala, možná dokonce nejednou. Po výměně baterie panem instalatérem nám pár dní nebo týdnů fungovala voda tak jak měla, pak ale začala opět kapat, proud puštěné vody se postupně ztenčoval, až se úplně zastavil, a po vypnutí vody si baterie počkala asi půl minuty a pak ještě odchrchlala zbytek. Když děda viděl, jakou krásu nám instalatér nainstaloval, kupodivu mu nezavolal a nereklamoval zfušovanou práci, ale baterii rozebral a diagnostikoval, že je třeba vyměnit kuželky. A po pár dnech se i vydal ony kuželky sehnat.

"Tak sem byl koupit ty kuželky a řekli mi, že tydlencty kuželky už se nedělaj," oznámil mi posléze, když jsem se vrátila domů, a tím byl problém vyřešen. Já se, díky svému přestěhování, přestala tímhle problémem zabývat - ovšem minulý týden mě v mém novém bydlišti navštívil C. a při kafíčku se mě zeptal: 

"Je tady někde poblíž železářství?"

"Jasně," kývla jsem a poradila mu, kde je najde. "Co potřebuješ?"

"Ale, chci se kouknout po těch kuželkách do vodovodu, Olina si pořád stěžuje, jak jí to tam kape..."

Pohlédla jsem na něj jako na trotla: "Myslíš ty, co už se nevyráběj?!"

"Ále prosimtě," mávl C. rukou.

Večer jsem telefonovala s mámou a ta se mi chlubila: 

"Heč, C. mi konečně opravil ten kohoutek!"

"Jak to?" žasla jsem. "Sehnal ty kuželky, co už se dávno nedělaj?"

"No jistě. To víš, že se dělaj, proč by se nedělaly, když tu baterii máme ani ne dva roky?" odpověděla mi máma.

No jasně. My jsme přece ženské, nerozumíme tomu (a já ani pořádně nevím, jak taková kuželka do vodovodu vypadá), tak je nejsnadnější nám říct, že už se to nedělá. Aspoň se pak nemusí nic dělat, že?