Odsávač

Asi před osmi lety nám v domě rekonstruovali vzduchotechniku a firma nabízela nájemníkům kuchyňské odsávače včetně montáže ve třech cenových kategoriích. Protože tomu nerozumím a děda ani před sedmdesátkou nepatřil mezi zařizovací typy, požádala jsem ho, aby objednal ten prostřední odsávač, že ho zaplatím.

Uplynul týden, dva, tři, nic se nedělo. Nesměle jsem se tedy dotázala, co bude s tím odsávačem.

"Já jsem ho neobjednal," zněla odpověď.

"Proč, prosím tě?" podivila jsem se.

"No prostě jsem ho neobjednal."

Od té doby si pravidelně při úklidu kuchyně ventiluji vztek výkřiky o hnusném mastném nikotinovém povlaku na celém nábytku, kořenkách, kytkách...

Má včerejší plodná debata s dědou byla pravděpodobně inspirována reakcí C. na mé tradiční sobotní úklidové láteření: "Tak já ti ten odsávač koupím k narozeninám."

Děda si to nechal projít hlavou, ubezpečil se, že opravdu o žádné změny ve svém padesát let nerekonstruovaném bytě nestojí, a v pondělí večer náhle a bez úvodu zahlásil: "Stejně je ten odsávač k ničemu."

"No, když není, nebo když je, ale nezapne se, tak jo," odtušila jsem. Pak jsem mu vysvětlila, že když se spustí, vcucává vzduch i s mastnými výpary, podobně jako vysavač.

"Stejně se teď pořizovat nemůže," nechtěl to děda vzdát a nevyvedlo ho z míry ani to, že mám narozeniny až za osm měsíců.

"Proč?"

"Napřed se musí vyměnit ta mřížka. Ta je celá rezavá."

"Jaká mřížka?" nechápala jsem.

"Nahoře na střeše je ta šachta zakrytá mřížkou, aby tam nelezli holubi. A ta je celá rezavá."

No co se na to dá říct? Usoudila jsem, že slova jsou zbytečná.