Nesvítí

Něco jsem klohnila v kuchyni a z předsíně, kde máme vstup na toaletu i do koupelny, bylo slyšet otevření dveří a dědovo volání: „Zase praskla žárovka!“
Na záchodě máme asi špatné vedení, žárovky tam praskají každou chvíli, proto mě tato skutečnost nevyvedla z míry. Ptám se: „Mám tam vylézt?“
Tatínek, ač je mu sedmasedmdesát a na rovině často ztrácí rovnováhu, si kupodivu nechce nechat vzít šplhání po výškách. Na chalupě mu už dlouho rozmlouváme lezení na půdu po žebříku za účelem načerpání vody do nádrže, ale on se nedá. I teď hrdinně prohlásil, že po večeři k žárovce vyleze.
Vědouc, že dědovo po večeři je široký pojem, odebrala jsem se do obýváku k televizi. Ale dědeček kupodivu skutečně poté, co dodrobil své tři rohlíky na kuchyňskou linku, vyndal domácí schůdky a donesl je do předsíně. Zeptala jsem se, zda potřebuje pomoc, ale statečně prohlásil, že až nadejde čas, zavolá.
Chvíli se z předsíně ozýval rachot nasvědčující, že široké schůdky se vzpírají jeho snažení nacpat je do úzké místnůstky, až nakonec rámus vyvrcholil zavoláním: „Já je tam nemůžu dostat!“
Nadešel můj záchranářský čas. Přikvačila jsem do předsíně a zjistila, že nejde o výměnu žárovky na toaletě, ale v koupelně, kde se schůdky mezi umývadlo a pračku skutečně nevejdou, ale na svítidlo se dá dosáhnout z pračky. Hrdá na svou mrštnost a opojena svou statečností, šikovností, všestranností a emancipovaností jsem vypáčila zaklíněné schůdky, vyšplhala na pračku a odšroubovala kryt ze svítidla. Až v okamžiku, kdy jsem sahla po rozžhavené žárovce, jsem si konečně všimla, že svítí. „A proč ji mám vyšroubovávát, když není prasklá?“
Děda konsternovaně pohlédl vzhůru a prohlásil: „To jsem blázen, vždyť nesvítila!“
Ano, život je plný překvapení a nenudíme se ani jeden.