Novoty

Náš děda, jak už tomu u starších lidí bývá, se všem novinkám, novotám a změnám zuby nehty brání. Například když mu máma nabídla, že místo jeho asi padesát let starého rozkládacího gauče, jenž se rozkládá tak složitě, že byste očekávali, že se pod ním skrývá druhoválečný úkryt Židů, který děda každý večer rozkládá a ráno skládá a na němž lehá dvacet centimetrů od podlahy, pořídí nový, hezký, ikeácký, který se rozkládá jednoduše a na který se bude dědovi snáze uléhat. Odpověď zněla: "NECHCI! Až umřu, kupuj si co chceš."

Toto pravidlo se ale nevztahuje na novoty, které se rozhodne praktikovat sám děda. A tak, když jsem se minulou neděli dostavila domů, abych mámě pomohla s pečením vánočního cukroví, děda zajásal, že jsem přišla, a položil přede mě krabičku se slovy: "Na, zprovozni mi to."

V krabičce se ukrýval nový telefon Aligator pro seniory. Dědově důchodcovské Motorole, staré pár let, prý už nevydržela baterie, tak se děda rozhodl pořídit si nový přístroj. A na mně bylo mu ho zprovoznit. 

Ano, uznávám, že v současné době jsem v rodině největší technický guru já. Jsem majitelkou a hrdou uživatelkou chytrého telefonu, což je ovšem přesně ten důvod, proč jsem se dědově bývalé Motorole vyhýbala jako čert kříži. Ten telefon na mě byl asi až moc hloupý. Neměl žádná obvyklá tlačítka typu menu nebo směrových šipek, vypadal prostě jako přerostlá kalkulačka a měl i takový displej - písmena a číslice skládal ze sedmi čárek a znaků se na displej vešlo asi pět, takže čtení delší sms bylo otázkou deseti minut. Nikdy jsem nepochopila, kde na něm najdu menu, nastavení a podobné funkce a svým odporem a odmítáním práce s tímhle ďábelským strojem jsem dědu vlastně donutila, aby se s ním zacházet naučil sám. A tak se nám pak tu a tam bytem rozléhalo zvučné hlášení mužského hlasu: Přijaté zprávy - historie hovorů - telefonní seznam a podobně. Ano, tento telefon si se svým majitelem dokonce povídal.

Když tedy přede mě děda položil svůj nový Aligator, měla jsem chuť v panice utéct, tenhle telefon je ale naštěstí o něco moudřejší a měl mnohem intuitivnější ovládání, a tak jsem po vložení SIM karty zvládla i nastavit čas, datum, tísňové číslo a podobné hlouposti. Děda mi mezitím pod tlakem cpal do hlavy, že přešel z kreditu na seniorský paušál u O2 a při té příležitosti si pořídil telefon, a že si nechával od prodejce poradit:

"No a zjistil sem, že ti prodavači v outů vědí prd! Jsem za ním přišel, že mojí jedinou podmínkou je, aby se mi do toho telefonu vešlo 100 kontaktů, a von mi pověděl, že tenhle telefon jich umí až tisíc!"

Zvedla jsem obočí, nevědíc, co tím chce básník říci - jak tahle informace vypovídá o tom, že o tom telefonu prodavač nic neví? To se ale do hovoru vložila moje máti:

"No to je teda pěkná blbost! Tisíc kontaktů se ti do žádnýho telefonu nemůže vejít!"

Ohradila jsem se, že moderní telefony už tisíc kontaktů dávno zvládají, načež jsem byla usazena, že ty seniorský ne. Odmítla jsem se tedy dál hádat a šla radši vykrajovat rybičky, srdíčka a stromečky z těsta. Máma zapnula notebook, že si k tomu pečení pustíme nějaké vánoční písně. Jakmile ale začala hrát první písnička, přebil ji okamžitě jiný rámus. Děda začal vybírat vyzváněcí tón.

Aligátor je vybaven deseti vyzváněcími tóny. První, v němž se po počátečním umcarára tralala juchajdá ozvalo nějaké poooooing! si pustil asi třikrát a po zmiňovaném poooooing! vykřikoval: "To je dobrý, to se mi líbí, to si tam nechám!" Přesto si ale pouštěl i ostatní tóny, ovšem než došel k desátému, zapomněl už prvních osm, takže si všechny tóny nakonec pouštěl asi šestkrát. Máma tedy pokus o navození atmosféry hudebním doprovodem vzdala. Kočka se po několika vyzváněních se spláclýma ušima odplížila do vedlejší místnosti. Nás ale čekalo ještě desetinásobné zopakování jednoho tónu při volení ideální hlasitosti zvonění, a pak několikeré přehrání vyzvánění pro SMS zprávy a pro budík. Když děda před dávnými lety dostal první telefon, starý Bosch, jeho starostí bylo nemít tam žádnou melodii, jen nějaké klasické telefonické cinkání. Časy se změnily, a stejně jako já, když mi bylo jedenáct a dostala jsem první telefon, se pro něj vyzváněcí písnička stala nejdůležitější věcí.

Poté, co jsme se tónů konečně zbavily, oblažovaly nám pečení cukroví nadšené výkřiky:

"Hele, vono to umí i kalkulačku!"

"Nóóó, to sem dobře pořídil, to se mi libí tadle věc!"

"Hele, vono to má i upozornění na narozeniny!"

"Kóóóukej, vono to tady dole má dva ksichtíky, to sou zrychlený volby na volání synovi a dceři, to si musím nastavit!" a podobně.

Děda nám pak ještě oznámil, že starý telefon využije jako budík - protože nestačí, že má nastavenou moji starou databanku, máminu starou databanku, dvě rádia a někdy i radiobudík v meteostanici.

Je to krásné, když je takhle někdo nadšen z nové věci. Už se ale těším na Vánoce, až děda, stejně jako vloni, vybalí dárek, podívá se na něj, prohlásí "Hm," odloží ho stranou a usne.